pondělí, 30. duben 2018

Sen noci svatojánské a Radamisto v Theater an der Wien

Napsal(a) 

A Midsummer Night´s Dream, foto Werner Kmetitsch A Midsummer Night´s Dreamfoto: Werner Kmetitsch

Už třináct sezon slouží Theater an der Wien opeře. A každý rok předvádí vynalézavou dramaturgii. Nedávno uvedlo Brittenův Sen noci svatojanské, operní fantasmagorii podle Shakespearovy divadelní hry. Světovou premiéru měla v červnu 1960 v Aldeburghu pod taktovkou autora. Libreto zpracoval Britten s tenoristou Peterem Pearsem, jenž v této opeře výjimečně nezpíval hlavní roli, nýbrž jednoho z řemeslníků. Velkou příležitost naopak dostal v roli Oberona kontratenorista Alfred Deller.

Je to nápadité a vtipné dílo, s lehkou nadsázkou odkazující na hudební tradice Anglie, ale i Itálie. Britten vykresluje různé roviny příběhu – od magické tajuplnosti lesa, přes zemitý svět řemeslníků, nacvičujících divadlo, až po romanticky vzepjaté výstupy dvou mileneckých párů ze světa lidí. Do toho všeho ještě zasahuje mluveným slovem a pohybem rozpustilý Puk, jehož si skladatel představoval jako mrštného herce-akrobata. Britten nezapřel jevištního génia, doslova každým taktem maluje divadelní situace a diváka do nich vtahuje. Režisérovi a zpěvákům je tak vlastně „pouze“ stačí rozehrát. Ve Vídni se to roku 1998 podařilo ve Volksoper inscenací Philipa Arlauda (v níž mimochodem zpívala i tehdejší členka tamního ansámblu Magdalena Kožená).

A Midsummer Night´s Dream, foto Werner Kmetitsch A Midsummer Night´s Dreamfoto: Werner Kmetitsch

O inscenaci Theater an der Wien se to bezezbytku tvrdit nedá. Italský režisér Damiano Michieletto zasadil děj do školy, respektive do její tělocvičny, která by za jistých okolností bezesporu mohla vytvořit vtipnou či sarkastickou paralelu k „originálnímu“ prostředí, s Pukem jako drzým rebelem. Jenže režisér právě tenhle aspekt vůbec nerozpracoval, nijak od sebe neodlišil jednotlivé světy. Všichni, ať už Puk, obě lidské dvojice i řemeslníci mají na sobě školní uniformy, v civilu jsou i Oberon s Titanií a Theseus s Hippolytou. Člověk neví, jestli to mají být učitelé, ředitelé nebo snad školník s manželkou.

Teprve když si přečte tištěný program, zjistí, že režisér se pokusil do příběhu vmáčknout další dějovou linii a stočit příběh do jakéhosi psychodramatu: Oberon a Titania jsou ve skutečnosti rodiče Puka, kteří zahynuli při autonehodě. Puk se s touto skutečností nedokáže vyrovnat, utíká do říše fantazie a postupně prochází procesem sebepoznání a vyrovnání se se vzpomínkami na minulost. Jenže přes emotivnost tohoto myšlenkového východiska a urputné vsuvky třeba v podobě retrospektivních videoprojekcí děj postrádá logiku, vlastně se jen těžko dá rozeznat a pochopit, proč tedy Oberon nakazuje Pukovi kouzla s čarovnou květinou. Inscenaci chybí napětí i humor, třeba omámená Titania se má zamilovat do řemeslníka Klubka s oslí hlavou, ale v této inscenaci adresuje city svému synovi, neboli Pukovi. To je sice dojemné, ale hudba volá po něčem jiném, vtipném…

A Midsummer Night´s Dream, foto Werner Kmetitsch A Midsummer Night´s Dreamfoto: Werner Kmetitsch

Arzenál tělocvičny navíc zůstává divadelně nevyužit, kouzla jsou vyřešena univerzálními postupy jako jsou shora visící a svítící neonové trubky. Pro hru řemeslníků, vyplňující nemalou část třetího dějství, našel režisér jen málo zábavné papírové rekvizity. Rozhodně nikdo netvrdí, že Brittenovi může dobře porozumět jen britský režisér, ale Michielettovi, jenž dosud inscenoval hlavně italské, případně francouzské opery, jakoby  svérázný ostrovní humor unikal.

Hudební stránka byla v představení 19. dubna vypracována lépe, další Ital v týmu, dirigent Antonello Manacorda, měl pro Brittena zjevně větší pochopení, a(nebo) Vídeňští symfonikové jsou natolik zdatné těleso, orientující se v nejrůznějších žánrech, že dokázali rozehrát zvukové a barevné spektrum, jež chybělo na jevišti. Pěvecky byly jednotlivé role obsazeny vesměs dobře, ať už to byli Ann-Beth Solvang (Hippolyta), Rupert Charlesworth (Lysander), Tobias Greenhalgh (Demetrius), Natalia Kawalek (Hermia), Mirella Hagen (Helena) či Daniela Fally (Titania). Nejslavnějším jménem byl kontratenorista Bejun Mehta v roli Oberona, ale zrovna on tentokrát svým výkonem příliš nepřesvědčil. V hudbě, nestavící přímo na efektní virtuozitě, nýbrž na výrazových jemnostech, jeho zpěv působil spíš matně a jednotvárně.

Radamisto, foto Monika Rittershaus Radamistofoto: Monika Rittershaus

Scénické produkce doplňuje Theater an der Wien každou sezonu koncertními verzemi vybraných děl. V časovém sousedství Snu noci svatojanské byl na programu Händelův Radamisto, projekt, který je jakýmsi dítětem dirigenta Martina Haselböcka a jeho Wiener Akademie. Poprvé zazněl na Salcburských svatodušních hrách roku 2002, a to ve scénické podobě. K plánované repríze na letním festivalu už nedošlo, a Haselböck pak produkci v dalších letech sám uváděl na různých místech a s různě obměňovaným obsazením. Nynější koncertní sérii, která kromě Vídně zavítala ještě do Madridu a Salamanky, věnoval režisérovi původní inscenace Hansi Gratzerovi, jenž zemřel roku 2005.

Radamisto byla první opera, kterou Händel napsal pro Royal Academy of Music, instituci založenou za účelem uvádění italské opery. Premiéra Radamista se uskutečnila roku 1720. Podnik nakonec zkrachoval, ale to už je jiná kapitola. Libreto Radamista, které napsal Nicola Francesco Haym, je volně založeno na událostech, jež popisuje Tacitus ve svých Dějinách Říma. Nicméně jak bylo tehdy obvyklé, historie tvoří jen pozadí k příběhu lásky a cti. Vládce Arménie Tiridate je ženat s Polissenou, ale zamiluje se do manželky jejího bratra Radamista jménem Zenobia. Složitá zápletka končí porážkou Tiridata, jenž ji ale uzná a raději se vzdá objektu své touhy než moci a trůnu. Třebaže postavy v áriích projevují nekonečnou a vznešenou ochotu umřít a obětovat se pro druhého, děj přesto na dnešního posluchače nepůsobí až tak neskutečně, jak by se mohlo zdát, hlavně proto, že Händelova hudba je tak strhující, že tříhodinové střídání árií a recitativů člověk vyslechne jedním dechem. Ostatně opera obsahuje i hit Ombra cara di mia sposa, jehož si Händel obzvlášť považoval.

Radamisto, foto Monika Rittershaus Radamistofoto: Monika Rittershaus

Provedení 20. dubna sice mělo slabší momenty, nicméně celkově zanechalo velmi dobrý dojem. Orchestr hrál přesně, tempa nebyla přemrštěna žádným směrem, drama neztrácelo spád. Recitativy nebyly jen výplní mezi áriemi, ale skutečně posouvaly děj. Rakouský barytonista Florian Boesch zpíval Tiridata už roku 2002 a poté ve všech dalších reprízách Haselböckova projektu. Třebaže jeho hlas jeví jisté známky opotřebovanosti a drsnosti, posluchačsky to vlastně ani nevadilo, protože pěvec měl part výrazově dokonale zvládnutý a zřetelně odlišil charakterové rysy i nálady vášnivě zamilovaného tyrana, od úsečně autoritativního po horoucně vemlouvavý. Koncert si očividně užíval.

Také španělský kontratenorista Carlos Mena (naše publikum si ho může pamatovat z Letních slavností staré hudby) zpívá Radamista od počátku a i on si drží úroveň. Jeho hlas je silnější, sytější a barevnější než třeba hlas Bejuna Mehty, energie má na rozdávání, a jeho podání árie Ombra cara bylo velice citové a senzitivní. Patricia Bardon zpívala Zenobii sytým mezzosopránem, její přednes ale působil poněkud monotónně. Menší a řidší, barevně ne příliš atraktivní hlas Sophie Karthäuser se v roli Polisseny jakoby ztrácel. Role Tiridatova důvěrníka Tigrana a jeho bratra Fraarta dobře zpívaly Melanie Hirsch a Valerie Vinzant. Nejproblematičtější byl výkon barytonisty Christiana Hilze v roli Radamistova otce Farasmana. Možná ho ten večer stihla indispozice, každopádně hlas mu zněl ploše a roztřeseně, v rejstřících byl rozklížený, což snad nemělo vyjadřovat starého muže.

Radamisto, foto Monika Rittershaus Radamistofoto: Monika Rittershaus

Atraktivní dramaturgii přichystalo Theater an der Wien i na příští sezonu, ať už do své domovské budovy nebo na scénu Kammeroper. Rozdělena bude do čtyř okruhů: Der Zauberkreis nabídne čtyři Händelovy opery, ale také třeba Purcellova Krále Artuše, Der Schillerkreis zahrne operní díla vycházející z literárních předloh Friedricha Schillera, Der Weberkreis se soustředí na zakladatele německé hudební romantiky Carla Mariu von Webera a Der vierte Kreis obsáhne další témata, včetně Bernsteinova Candida nebo oratoria Eliáš od Mendelssohna-Bartholdyho.

Věra Drápelová

Vystudovala fakultu žurnalistiky Univerzity Karlovy. Je editorkou rubrik Kultura, Názory a Rozhovor v redakci MF Dnes. Autorsky se věnuje klasické hudbě a opeře.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.