pondělí, 29. listopad 2021

Sedm smrtelných hříchů ve Státní opeře Praha

Napsal(a) 

Dagmar Pecková, Lea Švejdová, foto Zdeněk Sokol Dagmar Pecková, Lea Švejdováfoto: Zdeněk Sokol

V rámci Mezinárodního hudebního a kulturního projektu Musica non grata organizovaného Národním divadlem a finančně podporovaného Velvyslanectvím Spolkové republiky Německo uvedla Státní opera 26. listopadu dvojpremiéru Sedmi smrtelných hříchů, baletu se zpěvem od Kurta Weilla na text Bertolta Brechta (1933) a Schönbergovy opery Očekávání (1909). Obě díla s dominantní rolí ženy, avšak stylově naprosto odlišná. Očekávání je bezprostředně spjato s historickým předchůdcem Státní opery, Novým německým divadlem v Praze, kde bylo to zvláštní, první operní monodrama v roce 1924 provedeno Schönbergovým švagrem Alexandrem Zemlinskym.

Balet se zpěvem Sedm smrtelných hříchů, u nás provedený poprvé, má dvojčlennou hlavní postavu Annu, to jest: Annu I zpěvačku (Dagmar Pecková) a Annu II tanečnici (Lea Švejdová) doplněnou mužským kvartetem (Matka: Zdeněk Plech, Otec: Amir Khan, První bratr: Daniel Matoušek, Druhý bratr: Csaba Kotlár) a baletním sborem (choreografie Marta Trpišovská). Ústřední postavou této kabaretní grotesky je Anna I ztělesněná mezzosopranistkou Dagmar Peckovou. Tento part bývá sice někdy obsazován operní pěvkyní, je však mimořádně obtížný pro své zakotvení ve Weillově pestrobarevné hudbě plné kontrastů a náhlých proměn. Opernost hlasu tu bývá spíše zátěží a ideální představitelkou Anny I prozatím patrně zůstává Ute Lemper, víc herečka než zpěvačka, jejímuž projevu dominuje výrazový zpěv plný zvratů – tak, jako je tomu ve Weillově hudbě (kabaret, jazz, taneční hudba). Dagmar Pecková věnovala sice tomuto druhu zpívání už před čtyřmi lety celovečerní koncert (sál Lucerna 2017, následně CD) či spíše kabaretní revui sestavenou z písní Kurta Weilla pod názvem Wanted, budeme však na ni vždycky vzpomínat především jako na mimořádnou operní pěvkyni. Obě části večera režírovala Barbora Horáková Joly a ku pomoci si přizvala pro scénografii, světelný design a videoart trojčlennou skupinu Wariot Ideal. Té poskytla tolik volného prostoru, že jeviště překypovalo mnohostí videoprojekcí nepříliš originálního, ba mnohdy spíš prvoplánově popisného obsahu. Diváci nevěděli, kam se mají dívat dřív, inscenace postrádala výběr a hierarchizaci výrazových prostředků.

Daniel Matoušek, Csaba Kotlár, Amir Khan, Zdeněk Plech, foto Zdeněk Sokol Daniel Matoušek, Csaba Kotlár, Amir Khan, Zdeněk Plechfoto: Zdeněk Sokol

Dirigent Jiří Rožeň se výrazněji projevil ve druhé části večera, jímž bylo Schönbergovo atonální Očekávání (v instrumentační úpravě Faradsche Karaewa). Jeho spolupráce s představitelkou Ženy Petrou Alvarez Šimkovou byla příkladná, Schönbergova hudba zněla výrazně, srozumitelně, s bohatou barevností a přesným temporytmem. Scénografie Inés Nadler byla akusticky hendikepující – zejména zpočátku zněl zpěv na jevišti posunutém vzhůru přidušeně, orchestr pak příliš hlučně. Později se orchestřiště s jevištěm více propojilo (nebo jsme si zvykli). Petra Šimková zvládla složitou roli Ženy na mimořádně dobré úrovni, věnovala jí všechny síly pěvecké i herecké. Režie a scénografie jí vskutku nepomohly. Režisérka nevsadila na tajemnost příběhu-nepříběhu, zamýšleného spíše jako niterný okamžik rozprostřený v čase (mimochodem – tak, téměř jako automatický text, vzniklo libreto čtyřiadvacetileté lékařky psychiatričky Marie Pappenheim a v témže rychlém zátahu složil skladatel také hudbu). Schönbergovo Očekávání, jako ostatně veškerá jevištní díla, má ovšem v sobě miliony možných výkladů. Režisérka se přidržela vizuality barevného videolesa a téměř hyperrealistických scénických doplňků. Také se záhy objevil mrtvý milenec (Jan Adam) a přinesl s sebou dostatek umělé krve i trošku toho poodhaleného těla. Ze snového tušeného fantazijního psychického pnutí se stala téměř barvotisková detektivka se zcela konkrétním koncem. Zmatenou Ženu odvádějí dva slušně odění pánové s klobouky na hlavách kamsi do dáli.

Petra Alvatez Šimková, Jan Adam, foto Zdeněk Sokol Petra Alvatez Šimková, Jan Adamfoto: Zdeněk Sokol

Program vybavil dramaturg Ondřej Hučín, jak je jeho zvykem, mnoha zajímavými texty, zúčastnění inscenátoři jsou představeni jednotlivými medailonky, avšak podrobnější zmínka o obou zpívajících dámách, bez nichž by se žádné představení vůbec nemohlo obejít – chybí. Pročpak?

Jinak po dramaturgické stránce – klobouk dolů.

Olga Janáčková

Muzikoložka, teatroložka, operní režisérka, hudební a divadelní kritička a organizátorka. Studovala hudební a divadelní vědu na Filozofické fakultě tehdejší Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně, sólový zpěv na brněnské konzervatoři a operní režii na JAMU. V letech 1968–90 pracovala jako odborná pracovnice specializovaná na hudební divadlo v Kabinetu pro studium českého divadla Ústavu pro českou a světovou literaturu Československé akademie věd. Přispívala do samizdatového divadelního časopisu Dialog (1977–80). V letech 1987–89 byla dramaturgyní opery Státního divadla v Ústí nad Labem, pracovala také v Divadelním ústavu Praha. Od roku 1990 soustavně sleduje produkci českých a moravských operních divadel, recenze a články publikuje v odborných médiích.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.