Uvedení každého operního díla Bohuslava Martinů je v českém prostředí výjimečnou událostí. Proto nepochybně patří dík pražskému Národnímu divadlu, které na jaře 2016 vrátilo na scénu skladatelovu sny inspirovanou operu Juliette (Snář). Lyrická opera z roku 1937 je vystavěna na nadčasovém tématu útěku do světa fantazie, který se z neškodného snění může zvrhnout až v sebedestruktivní odmítnutí reality. Tento námět má obecnou platnost, není nijak vázán na specificky české prostředí a může tedy bezpochyby upoutat diváky u nás i v zahraničí. Bohužel, aktuální inscenace Juliette snový potenciál libreta nijak nevyužívá a namísto pestré fresky surrealistických postaviček a situací kombinovaných s naléhavým snem o nenaplněné lásce sledujeme v Národním divadle dvě a půl hodiny nudy.
Současné nevýrazné provedení zamrzí tím spíše, že Juliette je klenotem české avantgardy konce 30. let 20. století. Při prvním uvedení v roce 1938 v Národním divadle spojili síly zástupci české avantgardy jinak soustředěné spíše kolem malých scén typu Osvobozeného divadla či filmu. Jejím čelním představitelem byl Jindřich Honzl, režisér světové premiéry a významný divadelní teoretik, který v českém prostředí mj. postuloval zásady moderního divadelního vyjádření. Právě Honzlův přístup postavený na promyšlené práci s významy, interakcí a vztahy postav a věcí na scéně (divadelními znaky) ukazuje na klíčový nedostatek současného pražského nastudování.
Režie aktuální inscenace se zhostila slovenská režisérka Zuzana Gilhuus, která je zároveň i autorkou scény. Spojení těchto dvou profesí v jediné osobě by mohlo přinést ještě propracovanější propojení kulis, rekvizit a hereckých akcí, zcela v duchu přístupu avantgardistů, ale i v duchu libreta. Groteskní zasazení děje Julietty do snového světa neustále se handrkujících bizarních postaviček přeci skýtá takřka bezednou zásobárnu výtvarných i dramatických nápadů, a tedy jevištních znaků, které si vyloženě říkají o zajímavé zpracování. O to více zarážející je pohled na scénu prvního dějství (přímořské městečko) sestávající z bíle neónově zářícího pódia zarostlého neurčitým plevelem. Ve druhém dějství (les) pódium vyjede nahoru a vytvoří v dolní polovině scény řady pilířů, takže výsledný dojem připomíná podzemní garáže pod nákupním centrem. Za prakticky jediný zajímavý scénografický prvek lze považovat scénu třetího jednání, kdy hlavní hrdina pochopí, že předchozí dvě jednání byla jen snem, a scéna druhého dějství je „surrealisticky“ pootočena o 90 stupňů. Ani tento nápad nicméně není pro jevištní děj nijak využit.
Také práce s rekvizitami, kostýmy a zpěváky postrádá jakýkoliv výraznější nápad. Dominantním prvkem na scéně je bílý klavír. Ten by měl podle režisérky reprezentovat jednou dům, podruhé loď v přístavu a potřetí psací stůl, nicméně namísto toho, aby divák tyto významy v Honzlově tradici pochopil nepřímo, z jednání postav na jevišti, zde je nutné, aby postava ukázala na klavír a prohlásila, že „to je moje loď“. Takový přístup inscenaci ani divákovi nic nepřináší a popírá nejen pro avantgardisty tak typickou hravost a imaginaci, ale i základní principy divadelního vyjádření. Ani kostýmy Tomáše Kypty výsledný dojem nijak neobohacují a drží se poměrně přesně předepsané typizace postav. Výsledek je, že na jeviště přichází postava oblečená jako policejní komisař se slovy „já jsem komisař“. Jakýkoliv potenciál pro kontrast či vtip zůstává nevyužit. Konvenční kostýmy navíc nijak nekorespondují s „moderní“ scénou. Spojujícím prvkem je jen studené (ne)barevné spektrum od černé do bílé, které je opět v překvapujícím nesouladu s pestrobarevností popisovaného prostředí, zvuku orchestru i vtipného libreta.
V tomto nenápaditém prostředí se pohybují interpreti. Choreografie Radima Vizváryho je konvenční, ve sborové scéně v prvním dějství až zmatená. Zaujme naopak pohybové pojetí některých zpívaných postav s prvky pantomimy. Hlavním účinkujícím druhé premiéry byl Jaroslav Březina v roli Michela, jemuž se celý příběh zdá. Z pěveckého hlediska roli včetně melodické řeči zvládl dobře, ačkoliv postavě muže snícího o nedosažitelné lásce by zřejmě místy svědčil lyričtější a niternější projev. Stejně jako ostatním sólistům, ani Březinovi nepomohla režie, která mu nedala příležitost doopravdy hrát nebo vyjadřovat něco, co by diváka strhlo. Roli Juliette – spíše představy než skutečné ženy – ztvárnila Maria Kobielska. Její pěvecký přednes působil propracovaně a jako Juliette byla přesvědčivá ve všech polohách Michelova snu. Zejména v první fázi před tragickým zvratem dodala Kobielska svému hlasu potřebnou tajuplnou vábivost představy naplněné lásky. Z dlouhého seznamu vedlejších postav je třeba zmínit například Jiřího Hájka, jehož Muž v okně měl správnou avantgardní loutkovitost, nebo žoviálního a přirozeného Muže s helmou v podání Zdeňka Plecha. Miloš Horák zase dokázal zpěvem i projevem skvěle vystihnout emocionálně působivé scény Starce Mládí a Žebráka ve druhém a třetím dějství.
Za situace, kdy legendární nahrávka Juliette v hudebním nastudování Jaroslava Krombholce je již přes 50 let stará, je největším lákadlem aktuální pražské inscenace možnost poslechnout si hudbu Bohuslava Martinů naživo. Orchestr Národního divadla pod taktovkou Jaroslava Kyzlinka podal vyrovnaný výkon a lyrické pasáže měly potřebnou něhu a naléhavost, na druhou stranu některým humorným scénám, zejména v 1. dějství, by prospělo volnější tempo a hravější přednes. Sbor pod vedením Pavla Vaňka byl po pěvecké stránce tradičně dobře připraven, nicméně jeho pohybové kreace v úvodních scénách patřily v inscenaci k tomu slabšímu.
Závěrem lze shrnout, že uvedení Juliette v Národním divadle je chvályhodným dramaturgickým krokem. Toto nadčasové dílo má v 21. století v operním repertoáru stejně osvěžující potenciál jako v době světové premiéry. Je tak skvělou příležitostí vrátit dílo Bohuslava Martinů na české jeviště a představit jej generaci diváků, kteří měli doposud jen málo příležitostí se s ním seznámit. Aktuální inscenace však z režijního a scénografického hlediska střídá pouhé převyprávění libreta s nápady bez hlubšího obsahu. U díla založeného na snové, ale přitom dobře srozumitelné fantazii je výsledkem spíše promarněná příležitost, a to navzdory tomu, že soubor se na premiéru zjevně poctivě připravil. K Michelovu postesknutí „Šedivé ráno, šedivý život“ se tak nabízí k aktuální pražské inscenaci dodat „šedivá Juliette“.
