sobota, 10. květen 2014

Schumannova Jenovéfa bez hudebního i dramatického života

Napsal(a) 

Jenovéfa, foto Martin Popelář / NDM Jenovéfafoto: Martin Popelář / NDM
Jediná opera Roberta Schumanna se v repertoáru operních divadel moc neobjevuje a její scénické uvedení je výjimečné i ve světovém měřítku. Jakkoliv dramaturgický plán ostravské opery vypadá při teoretickém zkoumání bezvadně a vyloženě láká k návštěvě, Jenovéfu zabilo při vší její neobvyklosti především provedení.

Schumannova hudba má nepochybnou sílu, kterou cítíme už z krásné předehry. Je to vřelý lyrismus, jak jej známe z jeho symfonií. Skladatel jej ale nedokázal přetavit do hudebnědramatického celku a opera ztrácí tah. Nabízí se otázka, proč takovou věc vůbec uvádět, ale v kontextu dramaturgického plánu ostravské opery to dává smysl. V letošní sezoně došlo nebo dojde na premiéru české klasiky (Čertova stěna), české zvláštnosti (Mirandolina), italské klasiky (Ernani) a německé zvláštnosti (Jenovéfa). To je ucelený pořad, který se dívá do světa i do domácí tvorby, přihlíží k potřebám mainstreamového operního divadla a ještě neustupuje z uměleckých kritérií. Jenovéfy si cením především jako doplňku k Lohengrinovi, který měl v Ostravě premiéru v minulé sezoně. Obě díla vznikla přibližně ve stejné době a ostravské publikum teď má k dispozici mimořádné srovnání dvou příbuzných děl končícího německého romantismu.

Jenovéfa, foto Martin Popelář / NDM Jenovéfafoto: Martin Popelář / NDM
Robert Schumann nebyl v žádném směru dramatik. Při sledování samotného libreta člověk nevychází z údivu, jakých banalit a neohrabaností se ve spolupráci s Robertem Reinickem dopouštěl. Zvlášť to vynikne v kontrastu s jeho kritickými texty, které jsou čtivé, trefné, často i kousavě ironické a vtipné. Jenovéfa je manželka Siegfrieda, který odjíždí do války a nechává ji pod ochranou svého důvěrníka Gola. Ten ji ale sám tajně miluje, neudrží city na uzdě a získat ctnostnou Jenovéfu mu pomáhá i jeho chůva Margaretha, která je ve spojení s ďáblem. Raněný Siegfried Margaretě uvěří, že je mu Jenovéfa nevěrná, a pošle ke své ženě Gola se svým mečem a prstenem, aby ji nechal zabít. Manželé se nakonec přece jen shledají a Jenovéfa Siegfriedovi bez vysvětlování všechno odpustí. Mezitím se odehrají mnohé pikle, zvraty a kouzla, ale smyslu to mnoho nedává, motivace jednotlivých postav jsou neuvěřitelné, děj průhledný, psychologický vhled mizerný, a zřejmě to tak působilo už na Schumannovy současníky.

Jenovéfa, foto Martin Popelář / NDM Jenovéfafoto: Martin Popelář / NDM
Ostravskou Jenovéfu (premiéry 27. 2. a 1. 3. 2014, Národní divadlo moravskoslezské, Divadlo Antonína Dvořáka) dokázal rozhýbat jedině Roman Janál v roli Siegfrieda. Dobře zpíval, jeho němčina zněla opravdu němec­ky a ve třetím dějství, které je „jeho“, se představení najednou rozběhlo, získalo šťávu a energii, prostě jsme se aspoň na půl hodiny ocitli v opravdové opeře. Všechno okolo ale skřípalo více či méně. Přijatelně z toho všeho ještě vycházel sbor. Orchestr hrál špatně, v předehře se nemohl ani pořádně sejít dohromady a tak mizerné lesní rohy, violoncella a kontrabasy jsem už dlouho neslyšel. Eva Dřízgová-Jirušová v titulní roli Jenovéfy svou roli zazpívala jaksi bez života a připadalo mi, že si s ní neví rady. Charles Olivieri-Munroe operu jenom odmával – nemohl jsem se zbavit dojmu, že účinkující jsou ponecháni svému osudu a na jejich partech s nimi nikdo nepracoval. Blagoj Nacoski byl pro roli Gola hlasově zcela nevhodný. Není to sice žádná hrdinná kláda, i znělý lyrický tenor by se partu vnitřně rozpolceného Siegfriedova důvěrníka mohl zhostit se ctí. Ničeho znělého jsme se ale v tomto případě za celý večer nedočkali. Černokněžnici Margarethu zpívala Erika Šporerová. Disponovala několika efektními vysokými tóny, zbytek role jim v podstatě obětovala a dávala si pozor, aby na ně měla dost sil.

Jenovéfa, foto Martin Popelář / NDM Jenovéfafoto: Martin Popelář / NDM
Líbila se mi jednoduchá scéna (Marek Cpin) prvních dvou dějství. Koupelna s různě velkými dveřmi k různým možnostem – „jetzt“, „oder“, „nie“, „ewigkeit“. Tyto nápisy ve velkém provedení dominovaly i scéně posledního dějství. Nejmenší a neoznačený východ vedl k Jenovéfě do ložnice. Řekl bych, že alespoň scénické řešení se snažilo vnést do opery psychologický pohled, který dílu samotnému v uvěřitelné podobě chybí. Samo režijní ztvárnění nechávalo všechny čtyři hlavní aktéry trvale na scéně. Občas reagovali na repliky, které se jich týkaly, mnohdy setrvávali v nehybnosti. Bohužel se z ní nedokázali rozhýbat k prudké dramatické akci, když už k ní byla řídce příležitost. Tady je dost těžko říci, jestli to tak režisér Martin Glaser zamýšlel, nebo narazil na herecké limity operních zpěváků. Výsledkem ale bylo, že režie statickému dílu podlehla a příliš života do něj nevnesla.

Nabízí se otázka, jestli nebylo lépe uvést Jenovéfu koncertně. Ušetřit si divadelní práci i peníze a všechno úsilí i hmotné prostředky investovat do jednoho opravdu kvalitního obsazení a interpretační práce. Dramaturgické počiny mají v opeře reálný smysl pouze v případě, kdy se střetnou s nekompromisní hudební kvalitou. Repríze ostravské Jenovéfy se to nepovedlo ani vzdáleně.

Psáno pro: HARMONIE 05/2014

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.