Šaty dělají člověka, Kleider machen Leute ve Státní opeře

Další operou sledovaného Mezinárodního hudebního a kulturního projektu Musica non grata, který organizuje Národní divadlo v Praze s finanční podporou Velvyslanectví Spolkové republiky Německo Praha, je komická opera Alexandra Zemlinského (1871–1942) Šaty dělají člověka, Kleider machen Leute. Skladatel ji vytvořil na libreto Leo Felda podle povídky Gottfrieda Kellera. Premiéra první verze opery byla ve vídeňské Volksoper 2. října 1910, finální verze měla premiéru v pražském Novém německém divadle, nynější Státní opeře, kde Zemlinsky působil v letech 1911–1927 jako dirigent.

Alexander Zemlinsky vytvořil lehkonohé dílko, poměrně svižnou komedii, která poskytuje inscenátorům prostor pro fantazii a pro divadelnost příběhu o krejčíkovi Wenzelu Strapinském, kterého okolí začne obskakovat díky jeho oblečení a díky tomu, že jej v honosném kočáře přivezl jeden Kočí a trošku zlomyslně ho označil jako polského hraběte. Pokud „šaty dělají člověka“, pak by se dalo očekávat, že bude hlavní postava Wenzel Strapinski oblečen opravdu elegantně, aby jej už z prvního pohledu mohli považovat za hraběte. To však zřejmě nebyl záměr inscenátorů – falešný hrabě je, zdá se, oděn tak, jak se on, krejčík, ve skutečnosti cítí. Žádný elegán, jen poměrně dobře oblečený pohledný mladý muž. Kostýmy stylově inspirované dobou dvacátých až čtyřicátých let před druhou světovou válkou jsou tu spíše založeny na vnitřním pocitu a charakteristice jednotlivých postav. Krejčík Strapinski nevyniká elegancí, jeho středně hnědé kalhoty vypadají poněkud unaveně a podporují tak jeho nesmělost a rozpačitost, s níž se poddává obdivu ostatních. Jak později říká (zpívá), on sám nikdy neřekl, že je hrabě a ti lidé mu sloužili, aniž je o to požádal. Bez problémů zapadne mezi kuřáckou partu štamgastů a okamžitě je obklopí téměř neprostupný oblak doutníkového a cigaretového kouře – důvod okamžitého komického vyznění scénky a příspěvek k vytvoření patřičné atmosféry. Jakmile se objeví mladá a půvabná Nettchen, dcera místního rady, situace se zahušťuje. „Hrabě“ a dívka v sobě nacházejí zalíbení a krejčík Strapinski není schopen utéct, aby se vyhnul odhalení. Sbor má zpočátku jednotné kostýmy zčásti dámského a také pánského hotelového personálu. Komedie získává na nadhledu, vynořuje se stále častěji typ Bustera Keatona, nejprve v podobě celohlavových masek osmi černě oděných mladíků, kteří později splynou s unisexovým davem početného sboru v keatonovském odění, tedy v černých oblecích s typickými slamáky na hlavách (kostýmy Julia Katharina Berndt). Zamilovaná dvojice tančí (choreografie Dustin Klein) a komedie spěje k radostnému konci, protože Nettchen se sice nestane hraběnkou, ale ráda přijímá i roli paní mistrové.

Joseph Dennis, Jana Sibera, foto Serghei Gherciu

Nizozemská režisérka Jetske Mijnssen tvořila svou inscenaci v náznakových situacích a s jen nejnutnějším nábytkem, nepotřebovala kočár s koňmi ani přehnanou zdobnost scénografie, vedla herce k akcím s komediální nadsázkou. Kočí ve vysokém cylindru přijíždí na obyčejné židli, tovaryši stěhují své židle z proscénia na jevištní plochu. Také postel a její příslušenství jsou předmětem hry. Funkční scénografie rakouského výtvarníka Herberta Murauera velmi citlivě respektuje bílo-zlatý interiér Státní opery, počáteční scénku tří krejčovských tovaryšů dokonce inscenátoři umisťují před zlatavou železnou oponu. Po jejím vysunutí scénograf zmenšuje jevištní prostor esteticky dokonalým bílo-zlatým rámem, který poskytuje možnost spodního rampového svícení, jež dějišti poskytuje zdání jisté snovosti (světelný design Bernd Purkrabek). Valnou část jeviště zabírá masivní bílý kulatý tubus postavený na točně, kolem něj se pohybuje úzký prstenec, na němž přijíždějí jednající postavy včetně jednoduchého nábytku. Po obou bočních stranách uzavírají jeviště vysoké bílé dveře, které se podle potřeby otvírají z poloviny nebo celé. Teprve v samotném závěru opery se kubus na točně otočí a obecenstvo vidí, že byl pouze půlkruhový. Je postaven níž, v rovině jeviště, a poskytuje prostor pro sbor (sbormistr Adolf Melichar). Možná i proto byl ten středový válec značně široký a v podstatě uzavíral pohled do hloubi jeviště téměř po celou dobu představení. Působil velmi hmotně, opravdu až příliš. Jenomže do menšího oblouku by se ten závěrečný sbor nevešel…

, foto Serghei Gherciu

Litevská dirigentka Giedrė Šlekytė si od orchestru vyžádala výrazné nasazení, které zejména zpočátku chvílemi potlačovalo zpěvní linku znějící z jeviště. Je to často se opakující problém – na závěrečných zkouškách inscenace je v hledišti málokdy přítomen člověk, který by měl tu kuráž upozornit dirigenta, že orchestr přehlušuje pěvce. Při plném hledišti se pak akustika prostoru pochopitelně ještě promění – a na to se lze vždycky vymluvit. (?) Paní dirigentka má smysl pro zvučnost a temperament Zemlinského hudby, sžila se bez problémů se dvěma poměrně rozsáhlými mezihrami, možná však mohla najít v hudbě ještě víc kontrastních ploch, které by ozvláštnily její permanentní příval. 

Pěvecké a herecké výkony byly vesměs přesvědčivé, líbili se představitelé dvou hlavních rolí Joseph Dennis (Wenzel Strapinski, krejčí ze Seldwyly) a Jana Sibera jako Nettchen, ale spoustu výborné práce odvedla také celá řada představitelů roztodivných šestnácti menších postav a také sbor. Druhá část inscenace byla akčnější a pestřejší, a tak diváci odcházeli z divadla jistě spokojeni.

Psáno z premiéry 24. února 2023.

Sdílet článek: