sobota, 19. říjen 2013

Salcburk - Zrno a plevy (Díl IV.)

Napsal(a) 

Don Carlo patřil k rozhodným a zřejmě vrcholným úspěchům letošního festivalu. Režisér Peter Stein odvrhl všechny různé postmoderní koncepce a dílo pojal tradičně v odpovídajících dimenzích slohových i v čase, kdy se drama španělského infanta odehrávalo. Inscenačnímu pojetí odpovídala také monumentální scéna (Ferdinand Wögerbauer ) i výraznými detaily ozvláštněné kostýmy (Annamaria Heinreich ). Každá postava měla vymezený dramatický prostor, každá situace měla svou expozici i dramatický vrchol a celý večer byl skutečnou ukázkou absolutního vrcholu dokonalé interpretace. Jedinečně byl zvládnut „širokoúhlý“ prostor velkého sálu salcburského Festspielhausu, kde dokázal režisér Stein nejen navodit odpovídající atmosféru jednotlivých obrazů, propojit dekorační segmenty s dramaticky působícím světelným parkem, ale dokázal i překvapit některými scénami ozvláštněnými neotřelým divadelním obrazem. Tak třeba tu měl velký bazén, kde se koupaly za zpěvu dvorní dámy, samozřejmě do značné míry oblečené, jak to v té době bylo nutné, či sugestivní a city drásající hranici s upalovanými kacíři, s působivým využitím plamenů a kouře, jakož i impozantní hrobku císaře Karla V., z níž tento k překvapení všech vystoupil v nádherném císařském rouše coby opravdický „deus ex machina“, aby vymanil svého vnuka dona Carla z pařátů nelítostné inkvizice, která předtím bez jakéhokoli soudu odpravila svobodomyslného markýze Posu, kde nebyly nic platné ani prosby, ani hrozby samotného krále Filipa II., který se nakonec po marném zápase s dogmatickým slepým devadesátiletým starcem, generálním inkvizitorem, pokořil, aby se tak podrobil a sklonil před mocí církve, která navíc ve velkolepém autodafé připravila i pro krvelačný lid a nevyžité mnichy velkolepé divadlo, nejen náboženský rituál, kdy má oheň vysvobodit duše kacířů z okovů hříšného těla. V tomto hudebně dramaticky skvělém 1. finále opery dokázal Verdi, a inscenace to znamenitě podtrhla, koloraturním partem „hlasu s nebe“ navodit atmosféru, že pravda a milosrdenství Boží dokáže ortel tehdy mocné římsko-katolické církve z náboženského i lidského zřetele korigovat. V tomto smyslu má historicky přesný obraz Verdiho Dona Carla i etický přesah do dnešní doby, třebaže stále existuje snaha „historickou“ paměť přizpůsobovat všelijakým současným programovým prioritám dnešních vládnoucích sil.  

Pro salcburskou inscenaci Verdiho veledíla Dona Carla byla zvolena italská verze opery, ovšem se všemi často škrtanými pasážemi - čili s obrazem ve Fontainebleau, úvodní scénou obrazu, kdy královna Alžběta předává princezně Eboli svou masku i plášť, s celým výstupem Carlose a krále Filipa v obraze vězení i nekrácenými duety Alžběty a Carlose ve všech třech případech. Nezapomenutelné byly výkony sólistů, kteří nesli na svých bedrech grandiózní patos celé inscenace, ať už šlo o Mattiho Salminena jako vnitřně rozloženého krále Filipa, Jonase Kaufmanna v expresivně pojaté interpretaci titulní postavy, či výkony jedinečných představitelek obou klíčových ženských postav. Zde dominovala především Anja Harteros ve vyhrocené, emocionálně vybičované podobě královny Alžběty z Valois, zmítající se mezi marně potlačovanou vášnivou láskou k infantovi Carlovi a tíhou zodpovědnosti vyplývající z pozice královny. Rovněž tak se zaskvěla i Ekaterina Semenchuk jako princezna Eboli. Tuto obtížnou mezzosopránovou roli zvládla s neobyčejnou pěveckou bravurou i strhujícím dramatickým výrazem. Další hvězdou večera byl v postavě neohroženého Rodriga, markýze Posy, Thomas Hampson   s podmanivým prožitkem i uhrančivou silou své osobnosti. Nebyly podceněny ani menší role. Eric Halfvarson jako inkvizitor a Robert Lloyd jako mnich alias Karel V. na sebe upozornili dramaticky vyhrocenou charakteristikou, ba i Maria Celeng (páže Tebaldo), Kiandra Howarth (hlas s nebe) anebo Benjamin Bernheim (hrabě Lerma a královský herold) utkvěli koncentrovanými, výraznými výkony. Celému večeru vtiskl jedinečný hudebně dramatický tvar dirigent Antonio Pappano vyvažující kantilénové plochy prudkými dramatickými ataky i dynamickými a tempovými proměnami, převážně v ostrých kontrastech. Oporu měl nejen v sólistech, ale také ve skvělém orchestru Wiener Philharmoniker i naprosto soustředěném a zvukově vyrovnaném sboru Konzertvereinigung Wiener Staatsopernchor pod vedením sbormistra Jörna Hinnerka Andresena . Vůbec nevadilo, že přestavení trvalo hodně přes pět hodin.

Komentáře

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.