Rusalka ve Vídni

Opera Antonína Dvořáka Rusalka patří ke klenotům české operní literatury a ze skladatelových jevištních děl je ve světě nejznámější. Po dvaadvaceti letech je opět na repertoáru nejprestižnějšího rakouského divadla, kde v jeho historii zní poprvé v kompletní nezkrácené verzi. O nové hudební nastudování se zasloužil dirigent Jiří Bělohlávek. Premiéra 26. ledna 2014 se stala jeho operním debutem ve Vídeňské státní opeře.  Návštěvníci divadla 80. a 90. let 20. století mají v paměti i úspěšné historické nastudování Dvořákovy opery naším legendárním dirigentem Václavem Neumannem, pro kterého byla   premiéra 10. dubna 1987 také operním debutem ve Vídeňské státní opeře, tehdy se představili v titulním obsazení Gabriela Beňačková a Peter Dvorský v rolích Rusalky a Prince, Eva Randová dokonce v dvojroli Cizí kněžny a Ježibaby. Inscenace v režii Otty Schenka se udržela v programech sezon až do 10. března 1992 a byla uváděna třiadvacetkrát v tradičním pojetí. 

K novému nastudování Rusalky byl vedením Vídeňské státní opery vyzván německý režisér Sven-Eric Bechtolf, který na zdejší prestižní scéně debutoval v roce 2006, kdy inscenoval   Arabellu Richarda Strausse a v nadcházejících letech Prsten Nibelungův Richarda Wagnera, Cardillac Paula Hindemitha, Ariadnu na Naxu Richarda Straussea v minulé sezoně Popelku Gioachina Rossiniho. Současný šéf činoherní sekce letního Salcburského festivalu, přední  divadelní a filmový herec, přistoupil k pěvcům i po výrazové stránce herectví s mnoha zkušenostmi. Současné mezinárodní obsazení Rusalky velmi oceňovalo jeho jedinečný přístup, především bulharská sopranistka Krassimira Stoyanova, německo-kanadský tenorista Michael Schade, rakouský basista Günther Groissböck a německá mezzosopranistka Janina Baechle, protože stejné role ztvárnili již v jiných zahraničních inscenacích. Stoyanova zpívala Rusalku v Opeře Zürich, postavu jí svěřil režisér Matthias Hartmann. Schade zpíval Prince v Torontu s Kanadskou operní společností, Groissböck ztvárnil Vodníka a Baechle Ježibabu v mnichovské Bavorské státní opeře, kde Rusalku režíroval Martin Kušej a hudebně nastudoval Tomáš Hanus. Slovinská mezzosopranistka Monika Bohinec, která ve Vídni vystupuje v roli Cizí kněžny, má ve svém zahraničním repertoáru i part Ježibaby. Po boku režiséra byli v týmu ve Vídeňské státní opeře opět i jeho dlouholetí němečtí kolegové, scénograf Rolf Glittenberg a kostýmní výtvarnice Marianne Glittenberg.

Lyrickou pohádku o třech dějstvích na libreto Jaroslava Kvapila prozářil scénograf chladnou poetickou atmosférou. Jeho centrální dvouúrovňové řešení s velkou, hrubě opracovanou, šedou dekorací rámující zadní scénický prostor bylo funkční a jevištně účinné. Příčné dělení strohého půdorysu na syrově působící hrací plochy se zamrzlými skly, kašírovitými krystalickými nánosy sněhu a vlnitými vyschlými kmeny stromů jasně demonstrovalo převládající emoce naplněné bolestí, neštěstím a tragikou. Prostředí zámku a možnost souhry partnerského vztahu mezi Princem a Cizí kněžnou zvýraznil scénograf i kostýmní výtvarnice kombinací jasných chladných a teplých barev s klasickými kostýmy. Světelný designér Jürgen Hoffmann výtečně podpořil obrazy s metaforou pohádky i mrazivých snů.

Orchestr Vídeňské státní opery pod taktovkou dirigenta Jiřího Bělohlávka hrál famózně, vřele a srdečně. V charakteristice postav a na úrovni líčení situací vyznělo jevištní dílo jak vrcholné básnické drama. Krásné široké melodie a mnoho výstižných hudebních motivů rozehráli muzikanti precizně s šíří spektra nástrojových barev. Z mistrovské instrumentace plné odstínů a harmonického bohatství učinili na premiéře strhující operní dílo. Dirigent s orchestrem sklidili po premiéře zasloužené bouřlivé ovace.

Rusalku zpívala Krassimira Stoyanova krásně a ve svém projevu zachytila v nuancích mimiky, gest  a pohybech jak křehkost víly, tak sílu ženy, která si prochází svízelnými dramatickými proměnami.   Princ Michaela Schadeho byl velmi ponořen do svého introvertního světa, zmítaného odmítáním, touhou a nenaplněnou láskou. Povrchní přístup k ženám svého okolí obdařil Schade velkým citem pro hudební lyriku, podobně jak Stoyanova zpíval s lehkostí nadhledu a muzikálně pointoval mnohé  obrazy metafory střetu člověka s přírodou. Cizí kněžna v atraktivním podání Moniky Bohinec dominovala silou výrazu a plností lesku hlasového fondu pěvkyně.

Vyrovnaným partnerem byl Stoyanove Günther Groissböck v roli Vodníka, kterého rozehrál v polohách otcovské péče i zákeřné zlomyslnosti. Zpíval sytě a krásně s temnou barvou hlasu napříč melodickým rozsahem postavy, tajemně a vábně v lyrických obrazech a expresivně v dramatických situacích. Tři lesní žínky (Valentina Naforniţă, Lena Belkina, Ilseyar Khayrullova) vnesly do opery kultivovaný zpěv a pohybově rozmanité ztvárnění inspirované přírodními živly. Zrcadlo pohledu na lidský svět korunoval režisér i hravostí s kloubouky. Německá mezzosopranistka Janina Baechle v ponurém stínu pěveckém i herním rozehrála magii kouzel  Ježibaby. Mladý španělský barytonista Gabriel Bermúdez bude jistě nadějným příslibem do budoucna. Hajného obdařil vitalitou a propůjčil mu i nutné charakterové rysy rezervovaného chování. Lovec Mihail Dogotari, mladý moldavský barytonista, zpívá s kovovým leskem a s kreativním projevem symbolizuje bojovný přístup i napětí z touhy ze získání vysněného objektu.

Kuchtík v obsazení německé mezzosopranistky Stephanie Houtzeel se stává ve výkladu režiséra Bechtolfa obětí, jenž skončí tragicky podřezáním Ježibaby. Lesní žínky si následně smáčí své ruce   v krvi mrtvoly. Houtzeel hezky zpívá a postavu ztvárnila se složitými rysy rozporuplného charakteru. Sven-Eric Bechtolf respektoval sice dílo, dobu jeho vzniku v roce 1900 a doznívající epochu 19. století, nicméně výklad spojil již od prvních zkoušek s dobovou hlubinnou psychologií rakouského psychologa Siegmunda Freuda. V režisérově pojetí je Rusalka dcerou Vodníka a Ježibaby. Jeho koncepce tak částečně vyvolala u publika po premiéře oprávněný nesouhlas.

Výstup členů Baletu Vídeňské státní opery bylv perfektní dokonalé ladnosti emočně působivé souhry. Sbormistr Martin Schebesta připravil skvěle Sbor Vídeňské státní opery, který výtečně s hlubokým rozměrem podpořil Dvořákovu hudbu. Těleso zpívalo ovšem již operu Rusalka pod taktovkou Franze Welsera-Mösta s Clevelandským orchestrem na letním Salcburském festivalu v roce 2008, z něhož byla pořízena i nahrávka na CD.

Vedení Vídeňské státní opery v čele s francouzským ředitelem Dominiquem Meyerem a generálním hudebním ředitelem Franzem Welserem-Möstem zařazením Dvořákovy opery na repertoár pokračuje v hlavní dramaturgické linii s akcentem na slovanská díla, letošní sezona bude završena premiérou další výtečné české opery z pera libretisty a skladatele Leoše Janáčka Příhody lišky Bystroušky. Ve srovnání s předchozími premiérami oper z minulých sezon, například s Janáčkovými díly Káťa Kabanová a Z mrtvého domu, byl tentokrát přínos Jiřího Bělohlávka i na úrovni jeho pomoci  pěvcům při české výslovnosti obrovský, protože v předchozích nastudováních Janáčkových oper bylo zvolenému pěveckému obsazení velmi špatně rozumět. V Rusalceje česká výslovnost a vrstevnatá hudební souhra výborná.