Ve druhém představení Dvořákovy Rusalky od nástupu dirigenta Roberta Jindry do funkce hudebního ředitele operního souboru Národního divadla se 9. září změnilo obsazení tří rolí. Prince již představoval předem ohlášený hostující tenorista Pavel Černoch a ve dvojroli Ježibaba–Cizí kněžna se představila mezzosopranistka Kateřina Jalovcová. Z pohledu člověka, který je jen svátečním divadelním divákem, by se mohlo by se zdát, že dva představitelé nemohou na podobě představení mnoho změnit, ale dobře víme, každé jednotlivé představení je vždycky jiné, má nesčetně odlišností, je závislé na momentálním rozpoložení mnoha účinkujících a v setkání s obecenstvem vytváří vždy osobitou atmosféru.
Dirigentovi Robertu Jindrovi se podařilo vystavět toto představení Rusalky do přesvědčivé architektury od jejího počátku do konce, včetně třetího jednání, které bývá dosti často ve stínu dějství předchozích. Kateřina Kněžíková v titulní roli zopakovala svůj mimořádný výkon z 28. srpna, viděli a slyšeli jsme jako Prince Pavla Černocha, který v současné době patří k nejlepším světovým představitelům této role, ačkoli jsme jej zastihli v ještě lepší kondici (např. 7. května v drážďanské Semperoper). Představitelsky je to Princ okouzlující, zamilovaný, zklamaný, svedený, kající se i umírající. U ostatních sólistů můžeme jen zopakovat obdivná hodnocení z předchozího představení. Vynikající Vodník Günther Groissböck, obdivuhodný Lovec a Hajný Ivana Kusnjera, roztomilý Kuchtík Arnheiður Eríksdóttir.
Čekalo nás však příjemné překvapení ve výkonu Kateřiny Jalovcové. Nazvala-li jsem dvojroli Ježibaba–Cizí kněžna téměř sebevražednou, pak existují pochopitelně výjimky. V případě tak mimořádného hlasového rozsahu, jakým i po technické stránce svrchovaně vládne tato skromná mezzosopranistka Národního divadla. Na počátku opery je až depresivně působící, téměř plíživou Ježibabou, ve druhém jednání je to vysoká, štíhlá, černě oděná elegantní dáma s bílou parukou a nápadným secesním kloboukem, pohybující se svůdně, ladně a suverénně po jevišti. Nikdo ji nemůže přehlédnout, přelétavý Princ už vůbec ne. Kateřina Jalovcová se změnila z Ježibaby na Cizí kněžnu mávnutím kouzelného proutku. Lidsky, herecky, pohybově, pěvecky. Její Ježibaba má krásný temný tajuplný hlas, Cizí kněžna vládne společnosti svými oslnivými výškami a sebestředností své nadřazené existence. Krásný kontrast k té něžné, trpící Rusalce Kateřiny Kněžíkové.
Inscenace Jiřího Heřmana z roku 2009 jako by konečně došla svého naplnění. S takto živými figurami nabývá na kráse její mimořádně složitá, rozlehlá a poetická scénografie a světelný design, choreografie Jana Kodeta, jinotajné postavy bílé volavky a jelena, tajemný duch lesa. Po neuvěřitelně dlouhé době jsem viděla a slyšela Rusalku, která měla své průkazné specifické kouzlo. A to v Národním divadle pražském…
