pátek, 26. květen 2017

Ruku v ruce do ledové země

Napsal(a) 

Elegie für junge Liebende, foto Werner Kmetitsch Elegie für junge Liebendefoto: Werner Kmetitsch

Opera Elegie für junge Liebende Hanse Wernera Henzeho je na pozadí vzniku další geniální básně ve skutečnosti studií mezilidských vztahů v uzavřeném prostředí horského hotelu. Sem každoročně jezdí proslulý básník čerpající zde inspiraci, společně se svým týmem – sekretářkou a společnicí Carolinou, hraběnkou z Kirchstettenu, osobním lékařem Wilhelmem Reisschmannem a múzou a milenkou Elisabeth Zimmer. V hotelu je ubytována také paní Hilda Mack, čekající zde už čtyřicet let na svého snoubence, který se nevrátil z horské túry. Stárnoucí básník Gregor Mittenhofer je obrazem egoistického, sebestředného umělce schopného pro zrod díla všeho. Využívá jak čistotu a mládí Elisabeth, tak vize Hildy Mack, kterou na jednu stranu považuje za blázna, na druhou se mu její vize hodí jako inspirace a základ dalších básní. V momentě, kdy se Elisabeth zamiluje do Toniho, syna lékaře Reischmanna, povstane v básníkově hlavě ďábelský plán. Mladou dvojici pošle daleko do hor, aby mu pro inspiraci přinesla květ horské protěže. Ve chvíli, kdy jsou oba již na cestě, se strhne bouře. Záchrana páru je možná, ale básník neohlásí jejich absenci a tak oba mladí lidé zahynou ve sněhové bouři. Z jejich smrti - oběti povstane Elegie pro mladé milence.

Opera vznikla na zakázku jihoněmeckého rozhlasu a byla provedena v roce 1961 na festivalu ve Schwetzingenu. Libreto sepsali Wystan Hugh Auden a Chester Kallman. Dílo je jakousi směsicí parodie, frašky a psychodramatu.

V postavě Hildy, jež je možná v celé opeře daleko stěžejnější postavou než básník, použil Henze dobové kompoziční techniky – intervalové skoky, koloratury, disonance, seriální struktury. V momentě, kdy se Hilda dozví, že její snoubenec byl nalezen zmrzlý pod ledovcem, mizí její vize a vrací se do města, aby zde začala žít a konečně zašla na operetu Veselá vdova. Před odjezdem se loučí s Carolinou a poznámkou o úsměvu na rozloučenou ji nabádá, aby také začala žít, cítit, byla sama sebou, člověkem. Postava této podivínské ženy, vizionářky, v očích ostatních blázna, je paradoxně, jak už to tak bývá, nejvíce zakořeněným a opravdovým člověkem, který skutečně cítí, vnímá, miluje, věří a žije. Ti tzv. normální předstírají, skrývají, jsou usazeni v zaběhlých stereotypech a rolích. Nicméně je tu ještě jedna otázka – a sice vymezení vlastních hranic. Mittenhofer je sebestředný, egoistický, zneužívá své okolí pro své potřeby, ale na druhou stranu jej jeho okolí v tomto podporuje, nevzpírá se mu a v podstatě dělá to, co on chce. Dovolí mu manipulaci, podvoluje se, posouvá se hranice, stejně jako on. Opera je mnohovýznamová, klade řadu důležitých otázek a právě proto je tak fascinující.

Elegie für junge Liebende, foto Werner Kmetitsch Elegie für junge Liebendefoto: Werner Kmetitsch

Carolina je zcela závislá a oddaná básníkovi, na rozdíl od něj v ní ještě existuje cit a svědomí, které jí málem v závěru opery, kdy nepřímo způsobí smrt mladých v horách, přivedou k šílenství - rozdvojení. Básníkova milenka Elisabeth je pro ni jako žena, ještě k tomu podstatně mladší, konkurencí. Takže vlastně dva důvody k tomu, proč neohlásit její nepřítomnost – loajalita k mistrovi a jeho dílu a žárlivost.

V době, kdy básník sepisuje své velké dílo, bloudí mladý pár kdesi vysoko v horách a následně umírá uprostřed zimy a ledu. Zvětšeniny lampy, psacího stroje, mužského torza, lidské hlavy nebo hromada knih, na jejímž vrcholu je básníkova postel, jsou současně předměty z jeho psacího stolu, ale také dekorace či kulisy horského hotelu a dění v něm. Režisér Keith Warner si pohrával se symbolikou příběhu na pozadí k tomu stvořené scény z dílny Es Devlin, která je jeho dlouholetou spolupracovnicí a symbióza obou umělců byla na výsledku znát. Obrovské bílé předměty na pozadí černé scény, otevřené či ohraničené, byly plně funkční, symbolické; ledové prostředí horského hotelu. Kostýmy Toma Randa vycházely z dobového oblečení příběhu kolem roku 1910 a tradičního oblečení rakouských horalů. Ocitáme se v jakémsi pseudouměleckém, protože bezcitném prostředí, takže závěrečná scéna slavnostní recitace nové básně pro rozhlas vyzní naprosto prázdně.

Jakkoliv je opera komponována v dobovém moderním, atonálním hudebním jazyce, souzní s charakterem a psychologií postav, nebojí se ani tonálního materiálu, např. v duetu zamilovaných Toniho a Elisabeth, který nabírá až charakter lidové písně. Každá z postav má vlastní charakteristickou instrumentální barvu, např. Elisabeth housle, Toni violu, básník kovové zvuky doprovázené žesti, Hilda flétny, lékař fagot či saxofon, Carolina anglický roh. Přestože je ansámbl složen pouze z 25 hudebníků, máme dojem plného symfonického zvuku. Smyčce jsou obsazeny sólově a nemají zde tedy jako obvykle dominantní roli.

Elegie für junge Liebende, foto Werner Kmetitsch Elegie für junge Liebendefoto: Werner Kmetitsch

Hudební nastudování Marca Albrechta společně s Vídeňskými symfoniky bylo vynikající. Přestože uzavřený příběh trval skoro tři hodiny, nezažilo publikum pocit prázdnoty, nudy, či zdlouhavosti. Orchestr hrál přesně a soustředěně. Výtečné bylo i herecké obsazení všech postav. Laura Aikin jako Hilda Mack byla krásnou, důstojnou tragickou a lidskou heroinou, obdařenou plným hlasem syté a příjemné barvy. Hraběnku Carolinu von Kirchstetten ztvárnila Angelika Kirchslager plnokrevným způsobem. Roli ženy, jež obětovala vše sobeckému a bezcitnému člověku, ve které je přesto ještě špetka života a svědomí, která ale už nemá sílu, či chuť cokoliv změnit, včetně pár komických momentů zahrála i zazpívala výborně. Martin Winkler roli lékaře, směšného člověka, uvězněného v sobě, opakujícího stejné modely jak myšlenkové, tak tělesné zahrál přesně na hraně tragikomiky. Z obou mladých lidí – Anna Lucia Richter jako Elisabeth a Paul Schweinester jako Toni zářila čistota, jakási naivita a nevinnost, za kterou zaplatili životem. Básník Mittenhofer Johana Reutera dominoval scéně svou sebestředností a bezohledností. Martin Berger, ač v krátké roli byl výborný tip horského vůdce. Na Henzeho opeře je vidět, jak důležité je, aby operní pěvci byli i výbornými herci a nestarali se jen o krásu svého hlasu, ale aby celou svou osobností ve spojení s hlasem dokázali oživit postavu, dát jí věrohodnost. A to se všem zúčastněným povedlo skvěle.

„Kde nejsou kořeny, nemůže nic vykvést“ prohlásí v jednom okamžiku hraběnka Carolina. Divadlo na Vídeňce, ač opera staggionového typu, je ve svém repertoáru a interpretačním umění za deset let své existence již pevně zakořeněna a přináší květy té nejvyšší a nejnáročnější kvality a krásy.

Lenka Nota

Skladatelka, muzikoložka, hudební publicistka a manažerka. Věnuje se propagaci soudobé hudby, její publicistická i tvůrčí činnost z většího dílu souvisí s tématy žen v umění. V roce 2017 dokončila svou první operu věnovanou největší české spisovatelce Boženě Němcové Jsem kněžna bláznů na libreto filmové dokumentaristky Olgy Sommerové. Od roku 1999 je zastupována ochranným svazem autorským OSA. V roce 1998 spoluzaložila ženskou skladatelskou skupinu HUDBABY. Skupina natočila dva kompaktní disky (HUDBABY, Čekám Tě!), které Lenka připravila také jako produkční. Jako hudební publicistka píše již od dob studií odborné články a recenze do časopisů Harmonie, Opus musicum, Hudobný život a Slovenská hudba. Jako externistka spolupracuje s ČRo Vltava, pro kterou pravidelně připravuje autorské pořady věnované soudobé hudbě a kulturnímu dění v České republice, na Slovensku a v Rakousku. O ženské skladatelské tvorbě v Čechách referovala mj. na konferencích věnovaných ženské tématice v Kasselu v Německu, ve Fiuggi v Itálii a v Kragujevaci v Srbsku. Od roku 2007 žije ve Vídni, kde působí jako korektorka ve vydavatelství Universal Edition, publicistka a skladatelka ve svobodném povolání. Pro časopis Harmonie píše od roku 1997.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.