pátek, 9. leden 2015

Rigoletto ve Vídni - dvě výjimečné tváře dvorního šaška

Napsal(a) 

Simon Keenlyside a Paolo Rumetz v titulní roli premiéry

 

Piotr Beczala a Elena Maximova, foto Michael Pöhn/Wiener Staatsoper Piotr Beczala a Elena Maximovafoto: Michael Pöhn/Wiener Staatsoper

Adventní období před Vánoci vyvrcholilo ve Vídeňské státní opeře premiérou opery Rigoletto, kterou romantický italský skladatel Giuseppe Verdi slavil již v roce 1851 úspěch na scéně Teatro La Fenice v Benátkách. Melodramatické dílo se záhy rozšířilo po světě a stalo se jedním ze stěžejních klenotů hudebních dějin opery. V historii světoznámého rakouského divadla se hrála na jevišti dokonce sedmisetkrát. Po třiceti letech od poslední premiéry stejného díla se zrodila v letošní sezoně její nová inscenace, kterou hudebně nastudoval jihokorejský dirigent Myung-Whun Chung. Podle loňských plánů divadla s výhledem na současné období byl k Verdiho opeře pozván rakouský Maestro Franz Welser-Möst, který však v září 2014 odstoupil na vlastní žádost z postu generálního hudebního ředitele a zrušil i své závazky související dokonce s novým nastudováním oper. V čele inscenačního týmu stanul významný francouzský režisér libanonského původu Pierre Audi, který ve Vídeňské státní opeře debutoval.

Premiéra 20. prosince 2014 byla nad očekávání ostře sledována.  Titulní roli Rigoletta stejnojmenné opery ztělesnil britský barytonista Simon Keenlyside, který však v průběhu večera ztratil hlas a odešel ve druhém jednání z jeviště. Ze zdravotních důvodů musel roli záhy vzdát. Do představení byl povolán italský barytonista Paolo Rumetz, který se vídeňskému publiku představil již na generální zkoušce. Když francouzský ředitel Dominique Meyer musel po delší přestávce před třetím jednáním vystoupit na jevišti a vysvětlit návštěvníkům situaci, lidé reagovali velmi emotivně. Celé třetí dějství zpíval titulní roli Paolo Rumetz a publikum výjimečně zažilo během jednoho večera dvě rozdílná nastudování role Rigoletta významnými zahraničními pěvci.

Romantická opera, kterou složil Giuseppe Verdi v polovině 19. století, je zpívána v rakouské metropoli v italském jazyce originálu. Francesco Maria Piave napsal libreto na námět předlohy divadelní hry Victora Huga Král se baví a podobně jak francouzský dramatik měl i italský libretista problémy související s cenzurou. Zásahy a výtky vůči textu byly úzce spojeny i s vystižením charakterů postav. Italské opeře dokonce někteří kritici vyčítali germánský vliv.

Erin Morley, foto Michael Pöhn/Wiener Staatsoper Erin Morleyfoto: Michael Pöhn/Wiener Staatsoper
Režisér Pierre Audi  děj odehrávající se v Mantově v 16. století zasadil na točnu do otevřeného prostoru, kterému dominovala oprýskaná strohost dekoračního zdiva omšelé architektury budovy symbolizující nejen rozpad základů stavby, ale i dehonestující korupci společnosti, v jejímž centru   manipulují s mocí postavy pokřivených lidských hodnot. Za výpravu ve Vídeňské státní opeře nesl zodpovědnost Christof Hetzer, jenž rovněž na světoznámé scéně debutoval. Režisér se rozhodl operu příliš neaktualizovat a ponechat ji v nadčasovém rámci na poloprázdném velkém jevišti. Audi se inspiroval i Shakespearovým pohledem na drama psané v 16. století. Scénografické řešení zvolili ve svém týmu na půdorysu s oprýskanými architektonickými torzy temné a poetické.

Dvě výjimečné tváře dvorního šaška Rigoletta mohli lidé v hledišti neočekávaně porovnat v rámci jedné premiéry. I když již v prvním jednání byla znát tíha v hlase u britského barytonisty, Simon Keenlyside se položil odevzdaně a s velkým vnitřním ponorem do titulní role. Po herecké stránce operní pěvec rozehrál mistrovský výkon rozervance plného hořkého klamu, výsměchu, baviče i služebníka nenávidějícího Vévodu z Mantovy. V situacích Rigolettovy ochrany dcery Gildy před zhýralostí dvorní společnosti projevil soucit, kterému nechyběl intimní ani autoritářský rozměr složitého charakteru otce. Když Gilda milující Vévodu z Mantovy byla unesena dvořany a Rigoletto přísahal za její zneuctění pomstu za sebe a uvězněného Hraběte Monterona, sledovali diváci ve Vídni již od třetího jednání nového představitele, který zpíval už na zkouškách s úspěchem mezi kolegy a před diváky na generální zkoušce. Italský barytonista Paolo Rumetz, fyzicky silnější a herecky slabší než Keenlyside, vtiskl postavě sílu a lahodný lesk znění plného sytého hlasu. Roli zpíval ve své kariéře poprvé. Zjednanou vraždu Vévody z Mantovy vrahem Sparafucilem na Rigolettův příkaz, končící po sérii intrik nešťastným probodnutím Gildy, rozehrál Rumetz sebejistě, byl silným partnerem svých kolegů a na scéně se pohyboval s překvapivou grácií.     

Režisér Pierre Audi v rozhovoru s Bettinou Auer v obsáhlém divadelním programu s krásnými fotografiemi a velmi přínosnými odbornými texty naráží i na fakt zasazení opery do prostředí Las Vegas, což Audimu připadá velmi jednoduché. Aktuální produkci newyorské Metropolitní opery nezmiňuje... Jeho kolega, americký režisér Michael Mayer, totiž přenesl děj Verdiho díla na světoznámé scéně v MET do prostředí šedesátých let 20. století Las Vegas, přičemž se volně inspiroval skupinou populárních umělců Rat Pack, jejímž členem byl zpěvák Frank Sinatra. Proslulý polský tenorista Piotr Beczala v roli Vévody z Mantovy v Mayerově newyorské produkci exceloval. A nejen v USA, ale i v Rakousku podal Beczala zářný výkon. Skvěle zažitému nastudování postavy vtiskl ve Vídni, kde roli zpíval poprvé, nejen typické elegantní vystupování. Charakter rozehrál vášnivě, lstivě, upřímně a s ironií. Vokálně part obohatil mnoha nuancemi a stal se největší hvězdou večera.

Foto Michael Pöhn/Wiener Staatsoper Foto Michael Pöhn/Wiener Staatsoper

Mladá americká sopranistka Erin Morley na rakouské světoznámé scéně debutovala a po jeho boku Gildu ztvárnila s vnitřním zaujetím. Pěvkyně disponuje světlými výškami a temnějším témbrem ve střední poloze. Jejich duety byly velmi pěkné, plné lyriky a dramatu v obrazech koncipovaných do závěsné mříže, která symbolizovala Gildino společenské uvěznění. Ve Vídni debutoval i mladý americký basbarytonista Ryan Speedo Green. Sparafucile, nájemný vrah a majitel krčmy, byl v jeho podání příliš herecky sevřený, introvertní a pěvecky v pozadí svých kolegů. Podobně i rumunský basbarytonista Solin Coliban zůstal ve stínu ostatních pěvců, jeho Hrabě Monterone byl figurkou velkého děje. Kanadská sopranistka Donna Ellen, společnice Giovanna, dokázala scénu rozsvítit svým temperamentem a sytým světlým témbrem. Svěží živelný výkon v Maddaléně podala i ruská mezzosopranistka Elena Maximova. Hrabě Ceprano s chotí Hraběnkou tvořili noblesní pár, německý basbarytonista Marcus Pelz a rakouská sopranistka Lydia Rathkolb zpívali s citem pro situační melodramatické obrazy.

Sbor Vídeňské státní opery výborně připravil během nastudování sbormistr Martin Schebesta. Těleso na premiéře nejen krásně zpívalo a mělo ukázkovou výslovnost, ale především cítilo a ctilo styl a Verdiho hudbu. V obrazech s výstupy davu ztělesnili různé postavy. Dámy, dvořané, kavalíři i pážata působili v jejich podání pod vedením Audiho velmi vtipně i seriózně, s vnitřní koncentrací, energicky a s detailnějším rozehráním charakterů svých postavení ve vybrané společnosti.

Orchestr Vídeňské státní opery řídil jihokorejský dirigent Myung-Whun Chung razantně,  menšími gesty často vyzval hráče k zářným sólovým a skupinovým výkonům. Jak je i z jeho rozhovorů o Verdiho hudbě znát, záleželo mu velmi nejen na silném zvýraznění emocí, ale i na upřednostnění krásného zvuku, bel canta a dramatickém vystižení atmosféry. Orchestrální těleso znal již z roku 2011, kdy řídil ve Vídni Verdiho operu Simon Boccanegra a letos v prosinci vedle nového nastudování Rigoletta i starší představení opery La traviata. Na nové produkci Rigoletta se podílí i hráči Jevištního orchestru Vídeňské státní opery, jejich oživení děje působilo dobře romantickým obrazům dodalo působivý efekt. Dirigent večera Myung-Whun Chung vedl premiéru s velkou dynamickou silou, navíc musel neočekávaně čelit velké kolizi a krizi na scéně, kdy definitivně z premiéry odstoupil slavný britský barytonista... Poté občas bohužel situace zvládal chaoticky. Např. řídil orchestr, i když árii již nemohl pěvec zpívat, nebo se dopustil chyb při celkové koordinaci s děním na scéně se sólisty a sborem. A tak si nejen Simon Keenlyside, ale i dirigent vyslechli smíšené reakce publika, bravo i tzv. bučení. Tentokrát ve Vídeňské státní opeře  probíhalo stále během premiéry nejen na scéně, ale i za scénou a v orchestřišti velké společenské a hudební drama.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.