úterý, 6. prosinec 2016

Reich v Národním divadle: Zásluhy bez risku

Napsal(a) 

Three Tales, foto Hana Smejkalová Three Talesfoto: Hana Smejkalová

Steve Reich prý několikrát dostal nabídku psát operu, ale do psaní klasické opery se mu nikdy nechtělo. Vnímal ji jako historický žánr, ke kterému není mnoho co dodat. K multimediální tvorbě se však dostal v jiné podobě a to díky spolupráci se svou manželkou, videoartistkou Beryl Korot. Po úspěšném společném projektu The Cave následovala trilogie Three Tales z roku 2002. V obou dílech navazuje na metodu uplatněnou původně ve skladbě Different Trains, kde zpracovává nahrané úryvky řeči s jejich melodickou kvalitou, kterou transformuje do hudby. Three Tales jsou tři skladby spojené do třídílného cyklu. Všechny tři mají podobný námět – je jím odvrácená strana technického pokroku, který může mít ničivý potenciál. První příběh vypráví o zkáze vzducholodi Hindenburg, která shořela krátce po přeletu oceánu na letišti v New Jersey v roce 1937. Událost byla zachycena na mnoha fotografiích a filmových záznamech, s jejichž fragmenty pracuje obrazová složka díla. Druhým je jaderný pokus na atolu Bikini, který předvedl světu ničivou sílu vodíkové bomby. Poslední část se jmenuje Doly, podle první klonované ovce, a je zamyšlením nad nebezpečími, která na lidstvo číhají v době genetické manipulace. Tato část je nejdelší a nejvíce nabitá ideovým obsahem, pracuje s úryvky rozhovorů s různými vědci, kteří se vyjadřují k otázkám genového inženýrství. Kontrapunkt k textové linii o možné sebedestrukci lidstva tvoří citáty z knihy Genesis o stvoření člověka. Libreto je zčásti zpívané zpěváky na pódiu, zčásti je součástí obrazu a zvuku ze záznamu. Z fragmentů textů, jednotlivých slov a obrazů se v mysli posluchače–diváka sestaví chmurný obraz moderní doby, který spíše než mementem je jakousi lekcí dějinného pesimismu.

Těžištěm díla je tedy významové poselství a hudba k němu nutně tvoří jen zvukovou dekoraci. Reich podle toho přistupoval ke kompozici hudební složky - hudba není zatížena komplexností, kterou známe z jeho dřívějších opusů, je tvořena homogenními plochami, které se mění s jednotlivými úseky videa. Z čistě hudebního hlediska tedy Three Tales nepatří mezi vrcholy Reichovy tvorby, ani v něm nenajdeme nějaké inovativní postupy. Spíše se drží techniky již mnohokrát vyzkoušené v předchozích dílech a dává ji do služeb multimediálního díla s ideovým poselstvím.

Reichova hudba nevyžaduje nějaké osobité interpretační výkony, ale prostě jen precizní podání a kvalitní nazvučení. Nastudování, které připravil dirigent Marko Ivanović se členy Národního divadla a hosty, nechybí přesnost a správná zvuková představa, jen nazvučení by mohla být věnována větší pozornost. Ale nepochybně se bude jednat o úspěšný titul na programu ND. Reich je dnes přece jen zárukou konstantního zájmu ze strany publika a každé multimediální dílo je samo o sobě atrakcí. Národní divadlo si tak připisuje zásluhu na uvedení dalšího soudobého díla, aniž při tom mnoho riskuje. Nicméně pro příště bych čekal od naší nejbohatší a nejvýznamnější operní instituce, že se pokusí konečně představit v Praze něco z repertoáru světově úspěšných soudobých oper (například Petera Eötvöse, Kaiji Saariaho či Thomase Adèse - za některými už se lze vypravit do Brna). S projekty typu Three Tales nebo Lost Objects totiž Národní divadlo jen zasahuje do žánru, kde působí i jiní, například Orchestr Berg, který podobné věci dělá s větším entusiasmem a možná i efektivněji.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.