Oběť v pojetí antického dramatu jako téma, barokní divadelní hra jako předloha, reformní styl libreta jako základ, klasicistní hudba jako východisko a romantická úprava jako výsledný tvar, to jsou základní atributy Gluckovy opery Ifigenie v Aulidě, jak se od poloviny prosince hraje v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě. Vysvětlující podtitul inscenace zní takto: Tragická opera o třech dějstvích z roku 1774 v hudební a textové úpravě Richarda Wagnera z roku 1847.
Ostravská Ifigenie je dílem renomovaného polského režiséra Michala Znanieckého a italského scénografa Luigiho Scoglii, za hudebním nastudováním stojí Zdeněk Klauda. Třetí představení dirigoval (18. 1.) František Macek a mělo své problémy – v ne zcela pozorném orchestru, ale i ve scénické působivosti. Vizuálně jde o nevyjasněný mix starého a současného, dramaticky o ne zcela přesvědčivé režisérovo vysvětlení pohnutek a rozuzlení děje, herecky místy o konvenční vyjadřování, prostorově o tragédii vměstnanou na příliš malou scénu. Pouhé dva dny po zhlédnutí Gounodova Fausta, skvělým způsobem inscenovaného Jiřím Heřmanem v obrovském abstraktním prostoru haly na brněnském Výstavišti, je těžší přijmout pojetí a provedení držící se v režii obvyklých klišé a sevřeného do velmi skromného rámce klasického jeviště.
Nápad uvést v Ostravě dílo, psané skladatelem pro Paříž, nikoli v jeho původní podobě s baletem, ale ve Wagnerově přesném a citlivém domyšlení a dotvoření Gluckova dramaturgického záměru, vedl k zajímavému projektu kombinujícímu několik přístupů, jež se navíc stal českou premiérou. Mimochodem, ani Gluckova neupravená operní Ifigenie se nehrála v českých zemích víc než třikrát. Přestože jde o skladatele, který zde vyrůstal a o němž se hovořívá jako o operním reformátorovi, což by obojí mohlo být důvodem k větší pozornosti k jeho dílu.
Zdeněk Klauda deklaroval snahu podchytit ve hře orchestru některé prvky, které ji zvukově přiblíží historicky poučené, cudnější interpretaci. Napětí, které tak vzniká v dotyku s Wagnerovou šťavnatější úpravou Gluckovy úsporné instrumentace, je docela dráždivé. Zajímavý záměr ovšem trochu shazuje praktické provedení, neelektrizující, poznamenané zejména nepřesnostmi v orchestrálním doprovodu recitativů a celkově jakoby menší motivovaností. Wagnerův přínos dílu je ovšem patrný a zásadní. Nejde zdaleka jen o zajímavější zvuk, ale i o domyšlení, respektive odkrytí Gluckova novátorství, které dobové konvence neumožnily plně realizovat. Vyškrtnutí velkých baletních scén, dramatizace recitativů a dokomponování propojovacích a překlenovacích pasáží (a ostatně i překlad francouzského libreta do němčiny) bylo z jeho strany uděláno citlivě, ve prospěch posluchače. Zároveň odpovídá jeho vlastnímu zrajícímu ideálu komplexního uměleckého díla, v němž je v jednotě slovo, hudba, drama i jeho vizuální podoba.
V Ifigenii v Aulidě jde o lásku mezi ní a Achillem, o Agamemnovův záměr vydat svou dceru krvavou obětí jako usmíření bohům, o snahu její matky ji zachránit a na konci o zjevení božského záměru spokojit se s jejím zasvěcením v poslání kněžky.
V pondělním ostravském představení, pět dní po premiéře inscenace, pěvecky i herecky klidným, pevným, krásným způsobem ztvárnila titulní roli mladá slovenská sopranistka Michaela Popik Kušteková. Její matku Klytemnestru, zejména ve vypjaté scéně, kdy se snaží dceru bránit vlastním tělem, dokázala velmi dramaticky a opravdu fyzicky podat mezzosopranistka Markéta Cukrová. Mladý americký tenorista James Kryshak dal postavě Achilla v projevu i v hlase odhodlání sebevědomého bojovníka, zpíval jako mozartovský pěvec s jasným dramatičtějším potenciálem skutečně imponujícím způsobem. Jiří Hájek – král Agamemnon – bohužel bojoval s angínou, ale roli uzpíval. David Szendiuch poskytl knězi Kalchasovi svůj značný hlasový fond.
Gluckova hudba, hudba z Mozartovy doby, dovede být klasicistně uměřená, měkce krásná a v klíčových scénách a sborových výstupech samozřejmě i naléhavě dramatická. Její novátorství spočívá spíše v koncepci než ve smělosti, Mozartova hudba umí být i životnější. Richard Wagner jí přidal na zajímavosti – hovoří se o efektu podobném ve výtvarném umění kolorování.
Po hudební stránce přináší tedy Ifigenie v Aulidě jako dílo příjemný zážitek. Otazník zůstává nad vyzněním příběhu, což má vždy primárně v rukou režisér. Není jasné, zda jsme byli během představení v antice, nebo v současnosti. Nadčasově výklad nepůsobí a nepřináší ani jasné poselství. Není tu odpuštění, snad jen jakési smíření. Krvavá oběť se neuskuteční, život dívky Ifigenie je zachráněn. Musí však odejít daleko, bude žít v zasvěcení. Radují se aktéři děje, jak to dopadlo? Že si ji bohyně vyvolila? Nebo jsou smutní, že se musí rozloučit? Hořekuje Achilles, že tak jako tak přichází o svou milou? Nebo je spíše rád, že tedy bude moci táhnout do Tróje? Z posledních postojů a gest před spuštěním opony to není jasné – a není jisté, zda to byl záměr, nebo bezradnost.
