středa, 22. červen 2022

Quo vadis?

Napsal(a) 

Philippe Castagner, foto Martina Root Philippe Castagnerfoto: Martina Root

Komponovat operu není jen tak. Skloubit vhodné libreto s hudbou, která slouží divadelní produkci, je nadlidsky těžký úkol. Česká skladatelka Sylvie Bodorová se s ním do křížku pustila už podruhé. Její operní prvotinou byla Legenda o Kateřině z Redernu, kterou uvedlo liberecké Divadlo F. X. Šaldy ve světové premiéře roku 2014 v režii Martina Otavy. Ten se tentokrát stal spolu se skladatelkou spoluautorem libreta inspirovaného románem Henryka Sienkiewicze. Dějištěm je antický Řím za vlády císaře Nerona, je to doba pronásledování prvních křesťanů.

Libreto je poměrně rozvláčné, nedramatické, necharakterizuje jednotlivé postavy, nechává je pouze promlouvat. Hudba není o nic sdílnější. Střídají se části zpívané s mluvenými, často se objevují latinské pasáže, jimž však, jen si to přiznejme, v hledišti rozumí opravdu už jen málokdo. Takže promítané titulky divákům příliš nepomohou. Směsice různých slovních vazeb, které skladatelka vždy několikrát opakuje, nenapomáhá srozumitelnosti textu, je spíše manýrou, jíž autorka užívala už ve své první opeře o Kateřině z Redernu. Quo vadis trpí stejnými dětskými nemocemi jako skladatelčina prvotina. Nachází pevnou půdu pod nohama až ve svém závěru, kdy se přetaví ve zjevné oratorium s výraznou sborovou složkou. Sylvie Bodorová složila už dvě velká biblická oratoria, Juda Maccabeus a Mojžíš.

, foto Martina Root foto: Martina Root

Spoluautor libreta Martin Otava, který je ředitelem plzeňského divadla a pedagogem operní režie na pražské AMU, je režisérem světové premiéry této opery a věnoval inscenaci velkorysou podporu. Jako scénografa přizval architekta Daniela Dvořáka, který si v této inscenaci vyzkoušel technické možnosti, která plzeňské nové divadlo (Nová scéna) má a zdůraznil scénické dění jeho odrazem v zrcadlících snad kovových plátech nad jevištěm. Scénografie svým způsobem nahrazuje architektonickou konstrukci (výstavbu) operního díla zřetelnými scénickými proměnami. Na vynikající úrovni jsou také kostýmy Dany Haklové, která zejména plzeňskému divadlu věnovala a věnuje mnoho ze svých prací, jež jsou vždy kreativní, nápadité, barevně, materiálově i střihově přesně charakterizující. Inscenace je víceméně sledem živých obrazů. Veškeré vrcholy dramatického dění nahrazuje vstup současné televizní reportérky a promítání videozáznamu včetně promluvy římského historika Publia Cornelia Tacita v podání Jiřího Vejvody.

Šéf opery Jiří Petrdlík věnoval mnoho úsilí práci s orchestrem a sborem (sbormistr Jakub Zicha), který se plně prosazuje především v závěrečné oratorní části. Ze sólistů vévodí inscenaci Philippe Castagner jako pološílený císař Nero. Tenorista má pro něj odpovídající herecké i pěvecké prostředky, je výraznou kuriózní postavou a navíc dokonale vyslovuje češtinu. Vedle něho poněkud zaniká značné množství dalších postav, byť i poctivě odvedených. Už v partituře je jim věnovaný jen zlomek pozornosti. Nejvíce prokonzulu Petroniovi (Jakub Hliněnský) a Marku Viniciovi (Michal Bragagnolo), Lygii (Eva Hartová), veliteli Tigellinovi (Jiří Brückler) a Neronově manželce Poppee (Ivana Veberová). Důležitou postavou je svatý Petr v přesvědčivém podání Josefa Kovačiče. V opeře jde o velký požár Říma, který dal údajně zapálit císař Nero, avšak vinu svedou na už i tak pronásledované křesťany. Výjevy s nimi jsou matné, beránkovitě umírněné a pasivně nábožné, celé v bílém.

, foto Martina Root foto: Martina Root

Přes rampu směřuje jediná árie Marka Vinicia zamilovaného do křesťanky Lygie: „Amo te! Amabo! Amavi! Amare! Amoris! Amarem! Amorem meum! Tibi amori! Amori meo! Zůstanu tvůj!…“  Zaujaly mě některé Petroniovy repliky: „Znám muže, co za peníze, za peníze je schopen všeho. Jen za peníze, jen za peníze je schopen všeho!“  nebo „Na posla nebudu čekat! Konce se nebudu lekat! Konce se nebojím! I v prohře zvítězím!“ „Plaudite, amici, comedia finita est! Comedia est finita.“ Předsmrtný Petroniův dopis Neronovi, v němž jej vyzývá k tomu, aby vládl a neusiloval o uměleckou tvorbu, když jí není schopen, zní takto: „…ty ubohý předměstský poeto… Buď zdráv, ale nezpívej, vraždi, ale nepiš verše, otravuj, ale netanči, zapaluj, ale nehraj na loutnu, to ti přeje a tuto poslední radu ti posílá Petronius Arbiter elegantiae.“ Sbor do nekonečna opakuje: „Fugite, fugite, fugite, fugite, fugite, fugite…“ Přibývají další akustická obohacení – neustále se opakující řev lvů, hlas ze záhrobí, hlas Ježíše, na jevišti se objevuje ztrojnásobený přízrak Neronovy matky Agrippiny. Dovedu si představit dílo v koncertním provedení. Na jevišti je představeno jako barvité monumentální show, které postrádá vrcholné dějové momenty tím spíš, že veškeré mimořádně dramatické výjevy (požár Říma, mučení křesťanů včetně Lygie) se stejně odbývají skrytě buď za jevištěm nebo jako televizní reportáž.

Operu uzavírá závěrečný sbor „Miserere! Miserere nostri! Quo vadis? Odpusť nám!“ doprovázený opět řevem lvů. (Citováno z textu libreta uveřejněného v programu k inscenaci. Premiéra 11. června, psáno z reprízy 18. června.)

Tolik poctivé práce…


 

Olga Janáčková

Muzikoložka, teatroložka, operní režisérka, hudební a divadelní kritička a organizátorka. Studovala hudební a divadelní vědu na Filozofické fakultě tehdejší Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně, sólový zpěv na brněnské konzervatoři a operní režii na JAMU. V letech 1968–90 pracovala jako odborná pracovnice specializovaná na hudební divadlo v Kabinetu pro studium českého divadla Ústavu pro českou a světovou literaturu Československé akademie věd. Přispívala do samizdatového divadelního časopisu Dialog (1977–80). V letech 1987–89 byla dramaturgyní opery Státního divadla v Ústí nad Labem, pracovala také v Divadelním ústavu Praha. Od roku 1990 soustavně sleduje produkci českých a moravských operních divadel, recenze a články publikuje v odborných médiích.

Komentáře

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.