středa, 14. leden 2015

Protestsongy Dmitrije Dmitrijeviče na Nové scéně ND

Napsal(a) 

Roman Janál, foto ND Roman Janálfoto: ND

Dramaturgie pražského Národního divadla se v této sezoně zřejmě rozhodla rozpoutat osvětu proti východním ideologiím. Po inscenaci Hábovy Nové země, kdy se na scéně odehrávaly hrůzy hladomoru způsobeného násilnou kolektivizací na Ukrajině ve třicátých letech, uvedla Nová scéna Národního divadla dva opusy Dmitrije Šostakoviče, mrazivou satiru stalinské diktatury skrytou ve fragmentu sci-fi opery Orango v první půli a naopak satiru zcela nepokrytou a otevřenou v malé zpěvohře Antiformalistický jarmark.

Praha je teprve čtvrtým místem, kde nedokončená opera Orango komponovaná pro moskevské Velké divadlo  k 15. výročí VŘSR zazněla. V roce 2004 byl v moskevském muzeu nalezen třináctistránkový fragment, který se z Šostakovičova odpadkového koše dostal díky podplacené skladatelově uklízečce spolu s dalšími vyhozenými rukopisy až k rukám muzikoložky Olgy Digonské. Původně měla opera pojednávat o „mravním přerodu člověka během socialistické výstavby“, práci skladatele a libretistů ale komplikovali dohlížející hodnostáři, díky kterým opera nebyla dokončena včas a klavírní fragment skončil v koši. 21. století ale přeje objevům dosud neprovedených a zapadlých děl. V roce 2011 uvedl Esa-Pekka Salonen s velkým úspěchem instrumentovanou verzi (autor britský muzikolog Gerard McBurney) Oranga v Los Angeles, v dalších letech pak v Londýně a Moskvě.

Jade Clayton, foto ND Jade Claytonfoto: ND

Národní divadlo uvedlo fragment v původní podobě, tedy pouze s klavírním doprovodem, aby, jak uvedla na tiskové konferenci režisérka inscenace Sláva Daubnerová, vynikla nedokončenost díla, lákavá otevřenost autorova záměru i divákova výsledného dojmu z antistalinistického večera. To ale neznamená, že by režisérské uchopení bylo jakkoli vágní, nebo neurčité. Celý prolog trvá asi půl hodiny a otevírá příběh o experimentu, během nějž vznikl Orango, napůl člověk, napůl opice. Jak a proč vznikl? Za jakých okolností? Mluví, cítí? Je to spíš tvor k politování, nebo hodný obdivu? Něco z toho se divák dozví, něco domyslí. Prolog končí jásavým skandováním davu: „Zasmějme se legračnímu příběhu o člověku-opici jménem Orango! Zasmějme se!“ A ano, humor Orangovi opravdu nechybí. Je plný skvělé situační komiky díky dirigentovi Janu Kučerovi, který celé představení propojuje v brýlích coby sám Šostakovič, díky konferenciérovi Romanu Janálovi, herecky i pěvecky uvolněnému a přitom geniálně teatrálnímu, díky grotesknímu výstupu baletky Nasti Terpsichorové (Jade Clayton), která se s křečovitým úsměvem a kouzelnou parukou připomínající chumel cukrové vaty snaží naplnit očekávání publika tak vehementně, až skončí o berlích. Režie podtrhává groteskní jednání všech postav, naopak Orango v podání Martiny Hajdyly Lacové je se svým realisticky zvířecím chováním a „opičím tancem“ vlastně nepřirozenější figurou.

Ivo Hrachovec, foto ND Ivo Hrachovecfoto: ND

Naopak Antiformalistický jarmark stojí hlavně na verbálním humoru, což Daubnerová plně respektuje a nebojí se zpěváky nechat „jen“ stát, rozkládat rukama a přednášet antiformalistická moudra. S výbornými představiteli řečníků Jedničkina, Dvojkina, Trojkina a Předsedajícího (Pavel Švingr, Oleg Korotkov, Ivo Hrachovec a Jevhen Šokalo) si to může v klidu dovolit. Stejně jako v Orangovi se ale zároveň se smíchem dostavuje mrazení v zádech z propagandistické mašinérie, na kterou Šostakovič nemohl nereagovat. V roce 1948 byl na základě Usnesení Ústředního výboru Všesvazové komunistické strany spolu s Prokofjevem, Chačaturjanem a dalšími  skladateli obviněn z protilidového formalismu, následovaly zákazy provádění jejich děl, hrozby existenčních postihů.  Z vnitřního přetlaku vznikla malá, hudebně jednoduchá zpěvohra k soukromému provozování – školení pro skladatele plné tupých, prázdných řečí, stavějících zoufale pevnou a nesmyslnou zeď pravidel a realistických plánů pro lidové skladatele.

Nová scéna nadchla interpretačně a dramaturgicky, škoda jen že Šostakovičovy protestsongy uvedla jen několikrát a nová představení zatím nebyla avizována. Hlediště bylo plné a nadšené, opakuje se tedy povzdech, který zněl i při jediném provedení Hábovy Nové země.

Michaela Vostřelová

Narodila se ve městě Bedřicha Smetany, první hudební vzdělání získala ve městě Bohuslava Martinů. Bakalářské studium hudební vědy v Olomouci ukončila prací o raném vokálním díle Martinů, brněnské magisterské studium jejím rozšířením pod vedením Miloše Štědroně. Písněmi, tentokrát Ebenovými a Schubertovými, završila i studium zpěvu na Pardubické konzervatoři pod vedením Hany Medkové. Badatelskou práci si vyzkoušela v Centru Bohuslava Martinů, pedagogickou v ZUŠ Ratibořická, novinářskou v Harmonii, kde se od roku 2011 učí, jak hudbu slyšet a jak o ní psát. Je editorkou webu, který právě čtete.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.