středa, 6. červenec 2016

Prodaná nevěsta bavila německé publikum

Napsal(a) 

Foto Theater Aachen Foto Theater Aachen

Moje dlouholetá zkušenost s uváděním českých oper západně od českých hranic je jednoznačná: kromě Janáčka a Rusalky se programuje český operní repertoár jen výjimečně. Možná leží ta hranice pro Prodanou nevěstu přece jen trochu více na západ a německé operní publikum ví, kdo je Smetana. Městské divadlo v Cáchách je českým operám určitě příznivě nakloněno, během několika let tady uvedli Rusalku, Její pastorkyni a na závěr letošní sezony Prodanou nevěstu.

Na úvod je nutno konstatovat, že Cáchy (Aachen) už dávno ztratily význam, které město mělo v době Karla IV. S tím také souvisejí možnosti, které má městské divadlo v současnosti. Zhruba ve stejné době jsem si poslechl takřka legendární rozhlasovou nahrávku opery z Tylova divadla z roku 1974 s původními recitativy, kterou technicky „očištěnou“ vydal Radioservis a musím uznat, že interpretační úroveň žáků pražské konzervatoře byla tehdy vyšší než městského divadla dnes. Album ovšem názorně demonstruje mimořádnou úroveň pěveckého učiliště v sedmdesátých letech minulého století.

Foto Theater Aachen Foto Theater Aachen
Vraťme se ale do dnešních Cách. Divadlo uvedlo operu v německém překladu, celkem logický fakt, ke kterému koneckonců neměl Smetana daleko. Asi žádná jiná česká opera nemá tolik německých překladů jako Prodaná nevěsta. V Cáchách použili hned první překlad původního Sabinova libreta Emanuelem Züngelem. Organizátoři očekávali solidní zájem o tuto operu, kromě premiéry zařadili devět repríz a to není málo na scénu této kategorie. Divadlo se snaží s úspěchem kombinovat nedostatek finančních příspěvků s poměrně působivou výpravou a tak tomu bylo i tentokrát. Jeviště bylo zcela ohrazeno dřevěnými pláty, které vzbuzovaly dojem venkovské scenerie. Rovněž režie mladé Francouzsky Béatrice Lachaussée s několika vtipnými scénkami se povedla. Jeden z dobrých nápadů například byl Vaška poslat na závěr do nebe. Škoda, že to nelze říct o kostýmech, to byla snůška všeho možného, od slovanských krojů až po americké cowboye. Taková národní různorodost by se těžko hledala i v západoevropských vesnicích dnes, natožpak u nás a nota bene v 19. století. Elena Pierlini nahradila problémové baletní vsuvky vtipnou moderní choreografií.

Hudebního nastudování se ujal mladý německý dirigent Justus Thorau, od roku 2014 první kapelník v Cáchách. Ačkoliv je někdy označován, že by mohl být pokračovatelem von Karajana, mám dojem, že to nebyla dobrá volba. Slyšel jsem symfonický orchestr Cách mnohokrát, ale tentokrát nehrál s lehkostí, kterou by si Smetanova opera zasloužila a někdy mu chyběla i preciznost. Překvapivě dobře se ale uvedl zesílený městský sbor, který zněl homogenně a jeho členové hráli s chutí. Dobré bylo i sólistické obsazení, jako obvykle s pěvci různých národností. Mimořádně dobře se představili dva mimoevropští sólisté, roli Kecala ztvárnil jihokorejský bas Woong-jo Choi, sólista zdejší opery a výborný byl rovněž americký tenorista tmavé pleti Keith Bernard Stonum (Vašek), donedávna člen operního souboru v Kolíně nad Rýnem. Stonum je muž malé postavy, ale velkého pěveckého umění, určitě o něm budeme ještě slyšet. Přiznávám se, že mi chvíli trvalo, než jsem si zvyknul na Kecala s šikmýma očima a černošského Vaška v tak české opeře jako je Prodanka. K nim se pěveckým výkonem nejvíce blížila francouzská sopranistka Camille Schnoor (Mařenka), jen představitel Jeníka, kanadský tenor Chris Lysack, mě tentokrát trochu zklamal. Německé obecenstvo se očividně dobře bavilo ryze českým příběhem.

Mirek Černý

1943, v temné noci: narozen v Praze a díky příjmení ihned vázán k hudbě (Carl Czerny). 1943-1970: zářný život v komunismu. Jídla bylo dost, demokracie, svobody, toaletního papíru, atd. mnohem méně. 1957-1970: Studie, nejdříve zeměměřič, potom hudební studie, člen profesionálního souboru Pražští madrigalisté, noty vyhrály s velkým náskokem nad metry. 1970-dodnes: ještě více svobody ztraceno svatbou s bruselskou Belgičankou Agnes (1970: dvě svatby v Praze a belgickém Dilbeeku, 2017: stále platné). Vlastník dvou státních příslušností, dvou pasů a dvou (odrostlých) synů. 1970: zabaleny stovky LP-ček s vážnou hudbou a odjezd VW-broukem 902 km směrem na západ. 1970-1984: nejdříve člen rozhlasového sboru, později redaktor Radia 3 (stanice vážné hudby státního rozhlasu). Mezitím studium holandštiny se sotva průměrnými výsledky. Od 1973: bytem v Dilbeeku (u Bruselu). Člen české menšiny v Dilbeeku, která má dohromady jednoho člena (mě samotného). 1983-dodnes: Free-lance novinář deníků De Standaard a Het Nieuwsblad, přivýdělky: úředník min. kultury, regionální ředitel zaměstnavatelské organizace a člen hudebních porot v Belgii a v zahraničí, ministerských komisí, poradních rad, předseda organizace Vlámských novinářů v Antverpách, atd. Současné aktivity: Free-lance novinář deníku Het Nieuwsblad (od 1982) a časopisů De Bond (1982), Tertio (2007), Randkrant (2015) a s hrdostí české Harmonie (1994). Přes dlouhodobou spolupráci se mnou zatím žádné z těchto medií nezkrachovalo.

Související položky (podle značky)

Komentáře

Harmonie vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČRNadace Český hudební fondNadace Leoše JanáčkaNadace Bohuslava Martinů

 

Naši partneři

Muzikus - magazín nejen pro muzikantyAlterecho - platforma pro současnou hudební kulturu

Chcete inzerovat? Máte dotaz?

+420 266 311 701

Novinky emailem

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.