pondělí, 30. květen 2022

Prodaná nevěsta a stádo opic

Napsal(a) 

Jiří Hájek, Tomáš Kořínek, foto Zdeněk Sokol Jiří Hájek, Tomáš Kořínekfoto: Zdeněk Sokol

Smetanova Prodaná nevěsta – naše národní stříbro – je operní dílo jako každé jiné. Může být vyloženo na bezpočet různých způsobů a vždy záleží především na invenci tvůrčího týmu a na konkrétních interpretech všeho druhu. Také šéfdramaturg Národního divadla Ondřej Hučín ve svém (jako vždy) pečlivě připraveném úvodním článku v programu k inscenaci se touto otázkou dopodrobna zabýval a došel k podobnému závěru. Rozkročenost Prodané nevěsty mezi komickými situacemi a lyrickými vstupy hlavních postav je příčinou zvláštní obtížnosti jejího inscenačního řešení. Tu dává někdo přednost spíše komice, onde se jiný věnuje spíše lyrice a citovosti.

Filmová režisérka Alice Nellis zvolila první možnost a usmyslela si, že divákům předvede proces zkouškové přípravy operního představení. Dokonce jej do detailů popsala i v tištěném programu. A tak jsme se setkali už při předehře s nakouknutím do baletního sálu (bez souvztažnosti k hudbě, zato s přítomností pejska Tondy, který pak občas bavil i ty přítomné, kteří nebyli zrovna v nejlepším rozpoložení). Odezněl úvodní sbor „Proč bychom se netěšili…“ v civilu na praktikáblech v pozadí jeviště a sólisté se teprve scházeli. „Režisér“ jim předával role (ne klavírní výtahy, ale jednotlivé role). Na Mařenku byl uspořádán jakýsi konkurz. Maria Kobielska musela po pěvecké ukázce roli Mařenky vrátit a dostala místo ní úlohu Mařenčiny matky Ludmily a Esmeraldy. Hned úvodní Mařenčin zpěv však zazněl v podání Mařenky 2 (při první premiéře Markéty Klaudové, při druhé Doubravky Součkové), kterou do role protlačoval coby svou intimní přítelkyni představitel Jeníka. A tak první jednání skýtalo režisérce mnoho příležitostí k rozehrání vztahů mezi sólisty a k průběžným peripetiím při začátku zkouškového procesu. První baletní scéna pobavila svou bezprostředností – mládež pojala polku jako break dance vtipně, temperamentně, v dokonalém souladu se Smetanovou muzikou.

, foto Zdeněk Sokol foto: Zdeněk Sokol

Druhé jednání bylo ovšem „velmi trudné“ – procházelo jaksi bez nápadu, jen s občasnou akcí obslužného personálu včetně hroutícího se režiséra (Martin Kubačák). Na spuštěných panelech se objevily projekce barevných paneláků, mládež v hospodě sice zpívala o pívečku, co je nebeský dar, ale v zákoutí plném přepravek na lahve si ubalovala jointy a přizvala k tomu i Jeníka. Mařenka oblečená jako servírka v černých šatech a s bílou zástěrkou skočila z této pyramidky a ejhle – zlomila si nohu. Tím se vyřešila lyrická nota jejího zpívání, protože pak už se jen „komicky“ belhala s nohou v sádře a o bílých berlích. Její „Och, jaký žal…“ a hádavý duet s Jeníkem byl rádoby velká legrace také ještě s přivezeným kolečkovým křeslem. No ale uvolnil se tím prostor pro Mařenku 2, takže se dámy nadále mohly střídat a trumfovat se.

Třetí jednání. Všichni oblečeni celí v bílém, jakože v selských krojích, klasický stoják. Esmeralda ve scéně komediantů krotí stádo bílých opic, leč značně měkce. Tři opičáci v pozadí skáčou na trampolínách zcela běžné sestavy, dva se spouštějí na šálách na proscénium. Je jich celkem dvanáct a těch osm nesólistů dělá velmi nenápadité křoví. Hudba nehudba. Dodržují jen základní rytmus, na hudební proměny nedbají. Zlatý break dance!!! Samozřejmě, že i Vaškův medvěd je bílý, ale mimochodem – ledního medvěda měl ve své Prodané nevěstě už v roce 1923 (součást cyklu Smetanových oper v Národním divadle 1924) zakladatel české operní režie Ferdinand Pujman a o jeho inscenaci Prodané nevěsty jednala poslanecká sněmovna. To ovšem v současné chvíli opravdu nehrozí…

Alice Nellis udělala roku 2011 pro Národní divadlo v léčebně v Bohnicích vynikající inscenaci opery Philipa Glasse Les enfants terribles s dirigentem Petrem Kofroněm a s týmiž spolupracovníky, které si teď přizvala k Prodané nevěstě. Se scénografem a světelným designerem Matějem Cibulkou, s autorkou kostýmů Kateřinou Štefkovou a s choreografkou Klárou Lidovou. Po Bohnicích přišel ještě nepříliš výrazný Kašlíkův Krakatit (2017) a inscenace Mozart a ti druzí (2019). A teď poněkud dietní Prodaná nevěsta. K tomu však ve velké míře přispěla hudební složka inscenace.

Alžběta Poláčková, Maria Kobielska, Jiří Hájek, Zdeněk Plech, foto Zdeněk Sokol Alžběta Poláčková, Maria Kobielska, Jiří Hájek, Zdeněk Plechfoto: Zdeněk Sokol

Jaroslav Kyzlink dirigoval předehru v překotném tempu, jako by se chtěl pokusit o zápis do Guinnessovy knihy rekordů. A pokračoval tak i nadále. Po obě premiéry docházelo k mnoha menším či větším nesouladům mezi orchestřištěm a jevištěm. Všechno hlavně rychle a bez vypracovaných detailů, bez citu ke švům mezi jednotlivými čísly. Snad abychom to měli brzy za sebou? Sbor zpíval jaksi nezúčastněně – no vždyť šlo jenom o zkoušku, no ne?

Na první premiéře se svých vymezených pěveckých vystoupení zhostila velmi dobře „kulhající“ Kateřina Kněžíková, zdatně jí sekundovala Markéta Klaudová jako Mařenka 2. Richard Samek měl v roli Jeníka dost herecké práce navíc a necítil se pěvecky, zdá se, zcela volně. Mařenčina otce Krušinu a Indiána zpíval Roman Janál, který své role spíše recitoval a v obtížném sextetu se nejvíc zasloužil o jeho neslavné vyznění.

Oba Kecalové, Jiří Sulženko a Zdeněk Plech, byli s nejhlubšími tóny na tom podobně – ve svém hlasovém rozsahu je, bohužel, téměř nemají. No, co se dá dělat. Zato oba Vaškové, Ondřej Koplík a Josef Moravec, si s rolí opravdu vyhráli po všech stránkách. Druhá premiéra přinesla dvě nepříjemná překvapení. Alžběta Poláčková v roli Mařenky jako by ztratila schopnost legátově zpívat, hlas jí chvílemi padal dozadu a měla také intonační problémy. Byla snad unavená nebo zpívala v určité indispozici? Mařenka 2, Doubravka Součková, slibná čistě lyrická sopranistka, byla obsazena do role Mařenky snad omylem. Střední a hlubší hlasová poloha jí zněla bezbarvě. Nerozumím jí. Domnívám se, že příležitostí ve svém oboru má bohatě a pokud bude takto hazardovat se svým hlasem, nemusí to dopadnout nejlépe… ale je to jen a jen její věc. Jeníkem byl Peter Berger, který s rolí neměl problém.

A tak mě nejvíc potěšil už zmíněný break dance a pes Tonda dášenkoidního typu. Zkrátka to, co působilo svou vtipnou bezprostředností. Takovou bezprostředností, jakou kdysi přetékala loutkářská Prodaná nevěsta Divadla Drak z Hradce králové v režii Josefa Krofty a v kongeniální hudební úpravě Jiřího Vyšohlída léta páně 1986 nebo o deset let později i Prodaná nevěsta bratří Formanů.

Olga Janáčková

Muzikoložka, teatroložka, operní režisérka, hudební a divadelní kritička a organizátorka. Studovala hudební a divadelní vědu na Filozofické fakultě tehdejší Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně, sólový zpěv na brněnské konzervatoři a operní režii na JAMU. V letech 1968–90 pracovala jako odborná pracovnice specializovaná na hudební divadlo v Kabinetu pro studium českého divadla Ústavu pro českou a světovou literaturu Československé akademie věd. Přispívala do samizdatového divadelního časopisu Dialog (1977–80). V letech 1987–89 byla dramaturgyní opery Státního divadla v Ústí nad Labem, pracovala také v Divadelním ústavu Praha. Od roku 1990 soustavně sleduje produkci českých a moravských operních divadel, recenze a články publikuje v odborných médiích.

Komentáře

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.