pátek, 28. leden 2022

Přízračný Holanďan ve Státní

Napsal(a) 

Joachim Goltz, foto Zdeněk Sokol Joachim Goltzfoto: Zdeněk Sokol

Wagnerovy opery jsou v Praze vzácnými hosty a stěží můžeme očekávat, že jejich interpretace bude souboru Státní opery (součásti Národního divadla) vlastní a že bude vyzrále wagnerovská. Nebylo tedy překvapením, že premiéra Bludného Holanďana 20. ledna nedosahovala hvězdných kvalit zejména v orchestru vedeném Karl-Heinzem Steffensem, hudebním ředitelem Státní opery. Patrně nezbyl čas na detailnější propracování hudební složky jako celku, tedy jak její architektonické stavby, tak proporcí instrumentačních, tempových a agogických, občas také souhry s jevištěm. Sbor působil ve své ženské složce zpočátku nesezpívaně (kolovrátky!) – sbormistr Adolf Melichar. Inscenační tým vedl norský režisér Ole Anders Tandberg, též autor technicky značně složitého scénického návrhu, který odborně zpracoval a přivedl k životu (vyrobil model a se svými spolupracovníky také scénu) scénograf Martin Černý, takto umělecký ředitel sekce výroby Národního divadla. Režisér Tandberg se také podílel na světelném designu inscenace spolu se Švédkou Åsou Frankenberg, autorkou kostýmů je rovněž Švédka Maria Gerber.

Můžeme se jen dohadovat, do jaké míry je technicky komplikovaná scénografie dílem jejího realizátora. Jsou uvedení dva autoři a s tím se musíme smířit. V každém případě inscenační koncepce tohoto Bludného Holanďana spočívá v dominantní funkci výtvarné složky. Dvojtočna – tedy další přidaná točna umístěná na točně, která je součástí jeviště (bravo dílny, které scénografii vyrobily) – určuje téměř bezezbytku dráhy pohybu sólistů i sborů. Horní kruhová plošina je zaplněna přísně unifikovanými bílými kovovými postelemi (hrací a odkládací prostor pro sbor Dalandových námořníků a Sentiných družek). Na běžné točně pod ní sídlí Senta a Holanďanovi námořníci. Dalším vymezením jednotlivých sborů i některých sólistů (Senta, Holanďan) je výrazné kostýmní řešení. Senta a její souputnice mají jednotnou uniformu – černé upjaté šaty s bílým límečkem a černé paruky s copy. O nějakém náznaku snahy o ženskou přitažlivost nemůže být ani řeči. Také vychovatelka Mary je oblečena podobně, avšak bez bílého límečku, copy přísně utažené kolem hlavy a pod paží má dlouhou lískovku. Senta se téměř neodlučuje od velké knihy, v níž vidí Holanďanův zjev. Dalandovi námořníci jsou také uniformní, mají bez výjimky prošedivělé masivní fousy a rybářské klobouky.

, foto Zdeněk Sokol foto: Zdeněk Sokol

Senta je zvláštní osoba, vždycky byla. Žije viditelně mimo realitu, není schopna milovat obyčejného člověka, trpí sebepoškozováním, pořád sní, je fascinovaná nadzemskou bytostí. A ta přichází. Joachim Goltz je výborným Holanďanem – má pro něj krásný znělý hlas i herecké schopnosti. Podobně Senta Elisabeth Teige a Erik Aleše Brisceina. Před Dalandem je Holanďan zahalen do svého dlouhého tmavého kabátu, ale Senta mu jej po otcově odchodu okamžitě rozepíná a odhaluje jeho podivnou identitu. Do pasu je nahý, od pasu dolů v tělově růžové dlouhé suknici plné kanýrků a s vlečkou. Mořský panic? Nebo spíš hermafrodit, intersexuál? To není podstatné. Senta je okouzlena, její sen se splnil. Nařízne sobě a jemu dlaň a těmito ranami splynou. Erik, člověk, s nímž předtím flirtovala, je okamžitě navždy zapomenut. Když ji Holanďan nařkne, že není věrná, Senta ztrácí smysl života. Chce se zabít, ale skladatel Richard Wagner situaci vyřešil vstupem Senty a Holanďana do nadreálného světa. Sešly se dvě bytosti, které k sobě neoddělitelně patří.

Kostýmy jsou důkladně promyšlené. Erik se prudce odlišuje od všech postav – má na sobě sportovní svetr s norským vzorem. Holanďanovi přízrační námořníci téměř jako by svému kapitánovi z oka vypadli.

Jak vidíte, neodolala jsem a odvyprávěla příběh inscenace. Považuji totiž její koncepci za přehlednou a přímočarou. Neporušuje navíc logiku Wagnerova operního dramatu. Režisér má právo, ba spíše povinnost vidět operní dílo očima divadelníka a umí-li využít spolupráce s výtvarníky a realizovat společné řešení, pak je vyhráno. Jen škoda, že se srozumitelně vyslovenou inscenační výpovědí nesouzněl autor hudebního nastudování a dirigent Karl-Heinz Steffens…

Olga Janáčková

Muzikoložka, teatroložka, operní režisérka, hudební a divadelní kritička a organizátorka. Studovala hudební a divadelní vědu na Filozofické fakultě tehdejší Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně, sólový zpěv na brněnské konzervatoři a operní režii na JAMU. V letech 1968–90 pracovala jako odborná pracovnice specializovaná na hudební divadlo v Kabinetu pro studium českého divadla Ústavu pro českou a světovou literaturu Československé akademie věd. Přispívala do samizdatového divadelního časopisu Dialog (1977–80). V letech 1987–89 byla dramaturgyní opery Státního divadla v Ústí nad Labem, pracovala také v Divadelním ústavu Praha. Od roku 1990 soustavně sleduje produkci českých a moravských operních divadel, recenze a články publikuje v odborných médiích.

Komentáře

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.