pátek, 9. květen 2014

Příhody lišky Bystroušky

Napsal(a) 

Příhody lišky Bystroušky, foto Hana Smejkalová / ND Příhody lišky Bystrouškyfoto: Hana Smejkalová / ND
Pokud někdo tvrdí, že Janáčkovy Příhody lišky Bystroušky nejsou „dětská opera“, pak má bezesporu pravdu, až na to, že málokterá z oper dokáže být dětem tak blízká jako právě tato. Hemžení liščat kolem mámy Bystroušky a táty Zlatohřbítka, sólová role Malé Bystroušky, Skokánka, Kobylky, Cvrčka jsou nedílnou součástí toho zvláštního Bystrouščina kouzla. Jsou to pasáže ryzí, vtipné, zábavné, mile dětské a dětem přístupné. Ne náhodou byla právě Janáčkova Bystrouška základem tzv. Baylis programu Anglické národní opery (English National Opera) v Londýně, který byl věnován sbližování anglických dětí s operou. A přitom si skladatel Bystroušku „chytl pro les a pro smutek pozdních let“. Je to opera výrazně moravskoslezská a možná, že se vyplatí dívat se na ni tímto pohledem, byť poskytuje nekonečný počet možných výkladů, jako ostatně každá z předloh určených k divadelní realizaci.

Janáčkova hudba, především ta operní, je pro naše domácí interprety, zdá se, jednou z nejtěžších. Nezáleží jen na tom, zda je dirigent opravdový muzikant, ale také (zejména) na tom, nakolik a jakým způsobem umí divákům zprostředkovat samorostlost skladatelovy hudby a nakolik dokáže respektovat různorodost jeho oper co do jejich té­matu a specifického zpracování. Janáček nachází jako výsostný dramatik pro každé ze svých hudebních dramat rozdílnou skladatelskou řeč, nikdy však nedopustí, aby se v melodice neprojevil jeho mimořádný cit pro intonaci lidské řeči. Nemohu souhlasit s větou, kterou po dirigentovi Bohumilu Gregorovi, uctívaném svého času i ve světě jako janáčkovský dirigent, autoritativně opakuje část především pražských interpretů a pěveckých pedagogů: „Zpívejte Janáčka jako Pucciniho.“ Domnívám se, že takto zjednodušený pokyn může (snad) pomoci při pěveckém řešení některých pasáží Janáčkových oper, ne však Lišky Bystroušky, kde se při respektování tohoto interpretačního klíče může ze sršatého, svérázného a vtipného muzikanta Janáčka téměř stát uhlazený klasik. Z mého pohledu bohužel – je pan dirigent Gregor janáčkovským vzorem také pro dirigenta Roberta Jindru, který hudebně nastudoval novou inscenaci Bystroušky ve Zlaté kapličce. Abych se s inscenací jedné z mých nejmilovanějších oper blíže seznámila, šla jsem na generální zkoušky obojího obsazení (z nichž to druhé má být z nějakého důvodu vpuštěno před diváky až při pátém představení, tedy 29. dubna t. r.).

Příhody lišky Bystroušky, foto Hana Smejkalová / ND Příhody lišky Bystrouškyfoto: Hana Smejkalová / ND
Mnozí z nás mají svou vlastní Bystroušku a rádi ji znovu a znovu potkávají. V Národním divadle pro ni našel nápadité scénografické řešení Martin Černý. Proscénium rovné, za ním šikma, v ní čtyři točny o různém průměru a s možností sešikmení, na nich holé „kmeny stromů“. Trošku hrbolatý povrch, ideální pro scény v lese. A navíc – po nadzvednutí okraje šikmy se vlevo objeví hospoda U Pásků, vpravo pak Revírníkův dvorek, obojí složené do plochy jako obrázky v prostorové rozkládací knížce. Světelné proměny umožňují mj. stínové výjevy na zadním horizontu, které hrají důležitou roli při mezihrách. Kostýmy Kateřiny Štefkové jsou plné fantazie. Mnoho baletních i jiných zvířátek. Choreografie Jana Hanušová. Bystrouška a Zlatohřbítek v elegantním lidském oděvu z dvacátých let, oba s pořádně realistickými liščími ocasy. Pes Lapák sice také v člověčích šatech, ale s veselou nadsázkou, podobně Maličká Bystrouška s čepičkou s oušky a se síťkou na motýly, Skokánek v zeleném pršiplášti a s motocyklistickou kuklou a brýlemi, v podobném stylu jsou oblečeni Kobylka i Cvrček, pan Datel ad. Vážka v charlestonových lesklých večerních minišatech baletí na špičkách, Tetře­vi v rudých lesklých čepičkách a s vějířovitými „modrotiskovými“ ocasy jsou ztělesněním lesního pánského pokolení, éterickými dámičkami jsou čtyři Světlušky se svítícími kuličkovitými zadečky (baletní pas de quatre aj.), jsou tu však i téměř naturalistické pěkně hmotné Veverky. Kohout je v kohoutím, ale jeho Slepice mají překvapivě velkoplošné kostýmy končící hlavami se zobáky, jimiž hluše klepou do podlahy. A vedle toho podivný sbor-chór (Hlas lesa), který je celý v černém, jako na pohřeb, ale se zaječíma ušima. Haraštův Zajíc je loutka-rekvizita, Zlatohřbítek však přináší Bystroušce živou černě oděnou lidskou Zaječici-Králičici. Proč dvakrát tak (u Harašty a u Liščat) a jednou úplně jinak? Proč jednou baletění na špičkách, jindy názvuky na dobové tance z dvacátých let a vedle toho nezastíraný folklór? Nejen kostýmy, ale také choreografie jako by byla poskládaná z několika různých inscenací.

Režisér Ondřej Havelka Bystroušku miluje a také o tom krásně a sugestivně napsal do programu, v němž mimochodem nechybí snad nic, co je pro vznik inscenace Lišky Bystroušky důležité. Od milých vzpomínek Janáčkovy hospodyně Máři Stejskalové přes Janáčkovy nápěvky mluvy a text Těsnohlídkův až po zasvěcený rozbor opery od dramaturga Ondřeje Hučína. A přece je na jevišti fyzicky přítomna Terynka, která se díky překladateli Maxu Brodovi zahnízdila v německy mluvících zemích. Opravdu potřebuje mít vedle Bystrouščina příběhu svůj milostný příběh i Revírník? Ostatně, vždyť on jej přece u Janáčka má. V tom smířeném Revírníkově zpěvu na závěr opery vzpomíná na svatbu se svou „starou“ Revírníkovou: „Také jsme hříbky sbírali, tuze pohmoždili, pošlapali, protože… protože pro lásku jsme neviděli.“ Proč tedy ten vložený Revírníkův sexuální úlet s povětrnou Terynkou, která v této inscenaci nesmí chybět ani v hospodě U Pásků, včetně krkolomného vysvětlení, že teprve až si ji (Terynku) vzal Harašta, Revírník pochopil, že to byla jeho životní láska? Proč je třeba Bystroušku důkladně dovyprávět a dodat jí další nepodstatné podrobnosti? Proč? Žádné proč – je to režisérova koncepce a tu je pochopitelně nutno respektovat.

Příhody lišky Bystroušky, foto Hana Smejkalová / ND Příhody lišky Bystrouškyfoto: Hana Smejkalová / ND
Jenže my někteří máme rádi Bystroušku rozvernou, divokou, blechatou. Taková je i muzikantsky. Snaží-li se ji někdo uhladit, přiblížit ji k Janáčkovým skladatelským souputníkům, vzdaluje ji originalitě mistrova sršatého rukopisu. Bystrouška je taková, jaké jsou ty Janáčkovy rukopisné noty v partiturách, které jen málo kumštýřů dokáže opravdu přečíst, aniž by podcenilo skladatelův svéráz. Opravdu mi není blízký názor dirigenta Bohumila Gregora, k němuž se sympatický Robert Jindra nejen na tiskové konferenci hlásí jako ke svému guru. „Zpívejte Janáčka jako Pucciniho“! Copak může existovat belcantová slepice Chocholka? „Kokokodák!“ Na tiskové konferenci dirigent Robert Jindra řekl, že Gregorova Bystrouška je spíše impresionistická než rytmicky ortodoxně přesná a že také on sám jde spíš po atmosféře hudby než po její matematické přesnosti.

Jindrova Bystrouška není žádná divoška, je to opravdu spíš ta Havelkova prvorepubliková slečinka v kloboučku a v botičkách na sice nízkém, ale přece jenom na podpatku. Hudba je to učesaná, hodně melodická, s málo pestrou dynamikou, dost často spíše pomalejšího tempa. Díky málo kontrastnímu dynamickému a tempovému rozvrstvení znějí celé hudební plochy usedle až nezajímavě a zvuk orchestru občas nepatřičně překrývá sólisty. Ale to jejich zpívání by mělo mít v sobě názvuky nápěvků mluvy, důležité je v tomto smyslu logické frázování zpívaných replik. Sólistům by mělo být rozumět třeba i za cenu, že některá slova nezazpívají jako toho zatraceného Pucciniho, který sem evidentně nepatří. A potom najednou přikvačí až násilně břeskná Bystrouščina a Zlatohřbítkova svatba. A ten ve všem všudy málo přesvědčivý závěr opery. Co platno, že Svatopluk Sem Revírníka hezky uzpívá a němou Terynku odnese, až kam se mu zachce, když neváhá svou starou (manželku) na jejich dvorku drsně odstrčit a dává jí najevo, jak jí pohrdá. Leoš Janáček v Lišce Bystroušce nepsal Káťu Kabanovou, latentně (možná) plnou belcantové hudby, jeho muzika je tu zemitá, humorná, hravá. I v samotném závěru opery, kdy Revírník trošku filosofuje, bilancuje svůj život a je vyrušen malou Bystrouškou a Skokánkem, který mu skočí rovnou na nos: „Totok nésu já, totok beli dědóšek! Oni mně o vás ve-ve-ve-ve, oni mně o vás ve-ve-vekládali.“ Zemitá, humorná, hravá? Právě těchto vlastností se nové inscenaci Janáčkovy opery Příhody lišky Bystroušky poněkud nedostává...


Psáno pro: HARMONIE 05/2014

 

Olga Janáčková

Muzikoložka, teatroložka, operní režisérka, hudební a divadelní kritička a organizátorka. Studovala hudební a divadelní vědu na Filozofické fakultě tehdejší Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně, sólový zpěv na brněnské konzervatoři a operní režii na JAMU. V letech 1968–90 pracovala jako odborná pracovnice specializovaná na hudební divadlo v Kabinetu pro studium českého divadla Ústavu pro českou a světovou literaturu Československé akademie věd. Přispívala do samizdatového divadelního časopisu Dialog (1977–80). V letech 1987–89 byla dramaturgyní opery Státního divadla v Ústí nad Labem, pracovala také v Divadelním ústavu Praha. Od roku 1990 soustavně sleduje produkci českých a moravských operních divadel, recenze a články publikuje v odborných médiích.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.