středa, 1. květen 2013

Praha - Don Carlo

Napsal(a) 

Praha - Don Carlo, foto Hana Smejkalová/ND Praha - Don Carlofoto: Hana Smejkalová/ND

Na samém konci března (28. a 31. 3) uvedla Státní opera Praha v koprodukci s Finskou národní operou (Suomen Kansallisoppera) Helsinki, kde měla inscenace premiéru 19. října 2012, novou inscenaci italské verze Verdiho opery Don Carlo (s). Režisér Manfred Schweigkofler (intendant Městského divadla v Bolzanu) nazval svůj „výklad“ Verdiho opery její „gotickou“ či „rockovou“ verzí. Scénograf Walter Schütze pro něj vykonstruoval členitou kašírovanou scénografii se třemi starými stromy, jejichž koruny ústí do provaziště, k nim dvě obtížně překonatelné „skalky“ a v pozadí mohutná hrobka Karla V., která je zároveň mobiliářem v komnatě krále Filipa. Ve chvílích exteriérových se promítaly na zadní prospekt siluety stromů a létajících ptáků, ve scéně autodafé náhle přibyly vodorovné barevné zářivky, na tazích se spouštěly stříbrné lebky, případně jimi ozdobený lustr a nechyběly ani u kostýmů a rekvizit sólistů mužského, ba občas i ženského (Eboli) pohlaví. Chtěl-li režisér nastolit na jevišti jako by „gotickou“ atmosféru a použil k tomu i hodně dýmu, občas se i stalo, že pro dým nebylo ničeho viděti. Třešinkou na dortu byly kostýmy ve své sebevražedné stylové gulášovitosti. Královna Alžběta v operetně blyštivé krajkové toaletě se pštrosím peřím, Eboli v téměř cikánské červené, Carlo v pocvočkované kožené bundě, mniši ve vínově červených bundách s kapucemi a v jakýchsi „teplácích“, poselstvo z Flander v černé kůži se stříbrnými řetězy, na hlavách neuvěřitelně toporná plavá číra. Snad nejtragikomičtější výstup opery – krásně, lahodně, sezpívaně, prosebně znějící zpěv těchto šesti mužů, oděných do provokativně směšných převleků. Dámský sbor u dvora coby dav černě oděných „Carmen“ s velkými připevněnými rudými květy a se slunečními brýlemi na očích, při autodafé pak „dámy“ ve výstředních malých(?) večerních různých barev. Kvůli proměnám scény (zbytečné retardéry průběhu opery) se často zavírala opona, ve druhé části večera pak následovala úplná devastace scénografie až ke spáleništi. Před ním i nad ním jakási bíle oděná postava (ztělesněný Hlas z nebes), který bloudil po jevišti. Místo inscenační koncepce blábol.

Manfred Schweigkofler Manfred Schweigkofler

Proč Národní divadlo koupilo tuto prapodivnou inscenaci je pro mne naprosto nepochopitelné. Vedení herců nulové, vztahy mezi postavami totéž, každý sám sobě sólistou. Prolog v téměř úplné tmě, tušená mužská figura podává ruku tušené ženské figuře a odvádí ji z jeviště do levého portálu (byli to král s královnou!) – Don Carlo zoufale pobíhá. Totiž přesněji: po jevišti pobíhá taková dlouhovlasá postava, z níž se při lepším osvětlení vyklube Don Carlo. Herectví z předminulého století, statičnost aranžmá. Krále Filipa II. po pauze zastihujeme v utahaném županu s polonahou ženštinou na proscéniu. Jí (?) nebo jinak řečeno za její přítomnosti zpívá jednu z nejdojemnějších basových árií z Verdiho oper o ženě-královně Alžbětě, která jej nikdy nemilovala. Nápad za všechny peníze. Sólisté klopýtají přes „kameny“, obtáčejí se kolem stromu. Málem se se sborem ani všichni na tu scénu plnou kašírek nevejdou. Škoda peněz – kdopak nám tu inscenaci asi vybral a proč to udělal? Můžeme se jen domýšlet.

Shlédnutí první a druhé premiéry bylo v lecčem poučné. První premiéra: Michal Lehotský jako Don Carlo odvedl roli po pěvecké stránce na své standardní úrovni, zněle a propracovaně, s únosnou forzí. Královnu Alžbětu zpívala Adriana Kohútková , která po technické stránce roli zvládla, byť je, po pravdě řečeno, její pěvecký projev dosti lyrický a herecky je příliš soustředěná sama na sebe, Králem Filipem II. byl Jiří Sulženko , jenž svou slavnou árii zazpíval velmi dobře a s patřičným výrazovým a hereckým napětím, avšak jeho hlasu, bohužel, chybí sonorní hloubky, takže Filip nebude patřit k jeho nejlepším rolím. Naprostým omylem bylo obsazení Evy Urbanové do role Princezny Eboli. Pamatuji si, že v historicky prvních Cenách Thálie získala za tuto roli cenu Drahomíra Drobková – mezzosoprán až alt, tedy typ hlasu, pro který je role určena. Proč tento part zpívá sopranistka Eva Urbanová, nechápu. Vůbec neodpovídá možnostem jejího hlasu, nejenže mu ani v nejmenším nelichotí, ale rozbíjí jej na nejméně tři zcela oddělené rejstříky. Její Eboli má dutě znějící hloubky, málo znělou střední polohu a s námahou zpívané výšky. Přes rozpohybovanost se Eboli z inscenace fakticky vytrácí, protože jí chybí to nejpodstatnější – totiž technicky zvládnutý mezzosoprán, který pochopitelně nevznikne ze sopránu pouhým přepnutím pomyslného ovládacího knoflíku. Korotkovův Velký inkvizitor zněl nevýrazně a Vladimír Chmelo jako Markýz Posa neměl svůj den. Sbor se velmi snažil (sbormistryně Blanka Juhaňáková ), ale k tajům dokonalosti má (zatím?) daleko. Občas reaguje až po dirigentově gestu. Orchestr zněl pod vedením dirgenta Jaroslava Kyzlinka málo jistě, málo stmeleně. Smyčce mnohdy nebylo slyšet, zato žestě až příliš, přiznávky zněly nekultivovaně, silně a nepřesně, celková stavba večera se formálně propadala (také díky častým proměnám za zataženou oponou) téměř po každém obrazu.

Jiří Brückler Jiří Brückler

Na druhou premiéru jsem se už netěšila, věděla jsem, co mě čeká. Ale přišlo překvapení, v ND dosti časté. Druhá premiéra lepší té první. Po pěvecké stránce. V roli Alžběty Anda-Louise Bogza , jejíž dikce byla jako vždy nejasná, ale znělost a barva hlasu, technická zdatnost – klobouk dolů. Je to Alžběta. Peter Mikuláš jako král Filip – není sice basem profondo, ale jeho hlasový rozsah je pro tuto roli předurčen, zpívá ji krásně a také herecky ji zvládá na vysoké úrovni. V roli Markýze Posy talentovaný Jiří Brückler , jehož mladý hlas časem jistě získá více na průraznosti a znělosti a už teď je obdivuhodný. K nim, bohužel, Don Carlo zpívaný s námahou barevně nezajímavým úzkým tenorem typově vhodného zpěváka Marcela Puente a Eboli nepříliš přesvědčivě zpívaná a hraná mladou mezzosopranistkou Monikou Fabianovou .

Pár dní po premiéře Dona Carla, ke dni 3. 4., byl odvolán šéf opery ND Rocc (Rok Rappl). Nedivím se. To, co pod jeho vedením (a pod vedením ředitele Ondřeje Černého) dosud uvedl operní soubor Sopende (Státní opera a ND) je doslova skandální. Jedna nepovedená inscenace za druhou, jakákoli koncepční práce se souborem (se soubory) nulová, jedna Roccova vlastní režie nepovedená, dvě další mimo ND (v době, kdy měl „transformovat“ superobtížnou situaci obřího dvousouboru) víceméně jakbysmet. Avšak: Rocc, sám bez koncepce, žaluje paní ministryni v otevřeném dopise, že koncepce dalšího rozvoje opery Národnímu divadlu chybí! Svými vlastními slovy Rocc popírá, že je operní soubor ND v krizi a necítí svůj ani sebemenší podíl na neutěšeném stavu „spojených“ operních souborů (viz Mozaika ČRo 3 dne 8. 4. v 15.00 hodin). Tak taková je situace operního souboru ND od 1. ledna 2012, kdy byly oba operní soubory na pokyn Ministerstva kultury, vedeného ministrem Besserem, pod vedením ředitele Ondřeje Černého a Rocca nekoncepčně fúzovány...

Olga Janáčková

Olga Janáčková

Muzikoložka, teatroložka, operní režisérka, hudební a divadelní kritička a organizátorka. Studovala hudební a divadelní vědu na Filozofické fakultě tehdejší Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně, sólový zpěv na brněnské konzervatoři a operní režii na JAMU. V letech 1968–90 pracovala jako odborná pracovnice specializovaná na hudební divadlo v Kabinetu pro studium českého divadla Ústavu pro českou a světovou literaturu Československé akademie věd. Přispívala do samizdatového divadelního časopisu Dialog (1977–80). V letech 1987–89 byla dramaturgyní opery Státního divadla v Ústí nad Labem, pracovala také v Divadelním ústavu Praha. Od roku 1990 soustavně sleduje produkci českých a moravských operních divadel, recenze a články publikuje v odborných médiích.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.