Poulencovy karmelitky aneb pýcha studentů Janáčkovy akademie v Brně

Brněnské Divadlo na Orlí se během víkendu 19. a 20. března 2022 stalo dějištěm mimořádného hudebně-dramatického počinu, kterému vdechli život především studenti napříč obory Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění v Brně. Ti vystoupili snad v nejznámější opeře francouzského mistra první poloviny 20. století – Francise Poulenca v opeře Dialogy karmelitek. Představení tak zaujímá jedno z míst plejády vystoupení a koncertů, které Janáčkova akademie v letošním roce pořádá k výročí oslav 75 let od jejího založení.

Lze říci, že se jednalo snad o nejočekávanější titul, který Hudebně-dramatická laboratoř JAMU při Divadle na Orlí během několika posledních let intenzivně připravovala. A to nejen z pohledu veřejnosti, ale také samotných pedagogů a především studentů. Byli to zejména dva zainteresovaní posluchači fakulty a zároveň později neoddělitelné osoby realizace představení, kteří iniciovali tento projekt a jejichž prosby byly následně vyslyšeny dramaturgickou radou, která jejich návrh, zaštítěný vedoucím Komorní opery JAMU Tomášem Krejčím, akceptovala.

Jedná se především o studentku operní režie Kateřinu Křivánkovou, která v rámci Komorní opery Hudební fakulty JAMU nastudovala také například opery Il Matrimonio segreto Domenica Cimarosy, Zkouška lásky Gioachina Rossiniho či Veselohra na mostě Bohuslava Martinů, a studenta muzikologie a dirigování Patrika Červáka, jenž spolupracuje například s Jihočeskou filharmonií či Jihočeským divadlem. Pro režisérku i dirigenta představuje uvedení tohoto titulu jeden ze splněných snů, jak oba uvedli ve společném rozhovoru pro Harmonii zhruba týden před premiérou.

, foto Marek Olbrzymek

V oblasti dramaturgie, úprav libreta a také krácení opery se stal pravou rukou Křivánkové docent Václav Málek. V oblasti scény se uplatnila Tereza Jančová, která vsadila na výraznou jednoduchost. Možná by neurazilo trochu nápadnější pozadí scény, na níž se však dominujícími objekty pochopitelně staly tím pádem samotné karmelitky. Kostýmy připravila Julie Ema Růžičková z divadelní fakulty JAMU.

Ihned začátek představení předznamenal, že se bude jednat o něco pozoruhodného. V prvním obraze se nám představila trojice markýz de la Force (Simeon Hána, j. h.), jeho syn rytíř de la Force (Michal Kuča) a dcera jeho, ústřední postava celé opery, Blanka de la Force (Ekaterina Krovatyeva). Ve svých rolích každý z nich působil neobvykle přesvědčivě, takže divák nabýval dojmu, že přesně takový charakter mají postavy z Poulencovy opery skýtat. Blanku ztělesňující strach ze smrti a oddanost víře má dle slov nepřístupného markýze, jenž víru své dcery odsuzuje, chránit její šlechetný bratr. V postavě markýze můžeme i během poměrně krátkého výstupu zachytit gradující psychologický vývoj, a tak i znamenitý herecký výkon. Barvy hlasů pěvců mimo to příjemně souzněly a o zdatné technice přesvědčili herci také důkladným vyslovováním, například u Ekateriny Krovatyevy bylo možné zaslechnout kromě decentně slyšitelného ruského přízvuku také pečlivé doslovování závěrečných konsonant.

Ani to sólistům však místy nepomohlo přezpívat mohutné forte orchestru, který v jistých částech využil všech svých sil a nechal se strhnout vidinou ohromujícího zvuku. Je potřeba zmínit, že zejména žesťová dechová sekce orchestru tvořila nejslabší článek celé inscenace kvůli množství falešných tónů.

, foto Marek Olbrzymek

V následujícím obraze jsme se seznámili s dalšími sólistkami, které stejně jako jejich předešlí kolegové předvedly zejména zdařilé herecké výkony. Do role nemocné převorky Madame de Croissy se Lucie Vaňáčková dokázala vžít přesvědčivě. Po stránce pěvecké pak však nutno zmínit, že především tóny ve vyšší poloze postrádaly totožnou šířku, znělost a sílu jako ty výraznější ve střední poloze pěvkyně. V roli sestry Constance, mladé novicky, vystoupila letošní absolventka bakalářského studia Tereza Gazárková, která se stala pomyslným ztělesněním symbiózy herectví a zpěvu. Díky herecky i psychologicky výborně vystavěné roli spolu s dispozicí příjemného lyricko-sopránového odstínu hlasu s pevným technickým základem Gazárková na pódiu dominovala. Vysoká náročnost zpěvního partu v závěrečném ansámblu výdrž hlasu nepatrně poznamenala, nicméně se nejednalo o nic, co by narušilo celkový dojem z postavy. Zatímco Krovatyeva po herecké stránce zaujala především na začátku, psychologický vývoj její postavy v průběhu opery nebyl poté již tolik evidentní jako sestry Constance. V druhém dějství během scény, kdy propadá šílenství, již působí poněkud méně přesvědčivě. Pěvecky ovšem nedala znát ani na konci opery po taktéž technicky vypjatém partu žádné známky hlasové únavy, což potvrzuje její vysokou technickou zdatnost. Rozjařená a optimistická sestra Constance a Blanka de la Force neboli sestra Blanka Smrtelné Kristovy úzkosti, tvořily zcela logické protichůdné psychologické pojetí postav, přestože se jednalo o nejlepší přítelkyně.

Obdobně přirozeně působila Veronika Zaplatilová v roli Matky Marie od Vtělení, jejíž vysoká štíhlá postava dodávala výkonu na autoritě, ale také moudrosti, kterou se vůči karmelitkám vyznačovala. Po stránce pěvecké se pro sólistku zdála být ještě výslovnost některých vokálů ve vysoké poloze technicky komplikovanější. Je však potřeba zmínit, že v pasážích, v nichž bylo zapotřebí převahy hereckého výkonu nad pěveckým, se Zaplatilové oprostit od technických zábran dařilo. Postava Madame Lidoine v podání absolventky bakalářského studia Anastasiie Hart bohužel vůči ostatním rolím nepřesvědčila, herecky a pěvecky tak tento výkon mírně zaostával. Herecké dekorum si zachovaly také následující mužské role, tenor Pavel Janečka jako zpovědník kláštera a baryton Jan Faltýnek (j. h.) v postavě žalářníka. Pěvecky o něco více zaujal právě Faltýnek, nicméně Janečkova barva hlasu působila díky měkkosti velmi příjemně.

, foto Marek Olbrzymek

Vskutku mimořádně působily na scéně pak samotné karmelitky, v jejichž tvářích jsme mohli zahlédnout nebývale zainteresované pohledy, přestože se často jednalo o zahledění se do vlastního nitra. Každá z nich skutečně žila příběhem karmelitky, již čeká krutá smrt. Je zjevné, že důkladná práce režisérky, která spočívala mimo jiné v tom, že si zpěvačky měly za úkol připravit rozbor svých postav, inscenaci neobyčejně prospěla. A jak uvedla Křivánková ve výše zmíněném rozhovoru, dokonce za nimi zavítala jedna ze sester karmelitánského řádu.

Obecně lze říci, že celému pěveckému souboru i také orchestru se takřka perfektně dařilo vystihnout neustále stupňující se napětí v hudbě i obsahu opery, například při scéně, kdy umírala Madame de Croissy. A zejména pak ve sborových částech, kdy se zpěvu ujaly karmelitky, které precizně hudebně vedl Tomáš Krejčí. Mnohé z nich daly nádherně vyniknout středním a nižším hlasům ansámblu, jenž se pyšnil nejen dechberoucím výrazem, ale také pestrobarevným zvukovým odstínem. Finální obraz, v němž jsou všem karmelitkám včetně sestry Blanky sťaty hlavy, jak Poulenc v hudbě vyjádřil zvukem podobným gilotině, působil zcela fenomenálně.

Uvážíme-li, že se jednalo o ryze studentské představení, je třeba všechny účinkující za jejich odvedenou práci náležitě pochválit a povzbudit je v obdobné práci v dalších letech. S úsměvem lze konstatovat, že sami sobě si nyní laťku nastavili vysoko.

Sdílet článek: