Postmoderní Otello ve Vídeňské státní opeře

V době vrcholících oslav 200. jubilea narození italského skladatele Giuseppe Verdiho zařadila Vídeňská státní opera na repertoár romantickou operu Otello, kterou před sedmi lety úspěšně realizovala na prestižní scéně německá režisérka Christine Mielitz . V její inscenaci letos poprvé zpíval argentinský tenorista José Cura , který se proslavil titulní rolí stejnojmenné opery po celém světě.

Když se konala v rakouské metropoli premiéra 25. října 2006, nastudoval hudebně operu italský dirigent Daniele Gatti a hlavní postavy ztvárnili Johan Botha (Otello), Krassimira Stojanova (Desdemona) a Falk Struckmann (Jago). Od té doby se výrazně proměnilo pěvecké obsazení a za řídícím pultem Orchestru Vídeňské státní opery došlo i ke změnám střídání dirigentů. Představení na počátku sezony 2013/2014 spojilo vedení Vídeňské státní opery ve výročním Verdiho roce nejen s Curovým návratem, ale i s přizváním dalších hvězd. Po jeho boku se objevili na scéně německá sopranistka Anja Harteros a ruský barytonista Dmitrij Hvorostovskij .  

Dmitrij Hvorostovskij, foto Wiener Staatsoper - Michael Pöhn

Orchestr Vídeňské státní opery řídil 23. září 2013 mladý izraelský dirigent Dan Ettinger , současný generální hudební ředitel Národního divadla v Mannheimu, šéfdirigent Izraelského symfonického orchestru a Tokijské filharmonie. Do náročné produkce byli zapojeni dokonce i hudebníci Jevištního orchestru Vídeňské státní opery. Ettinger dirigoval večer velmi soustředěně, menšími a úspornými gesty gradoval hudbu k dramatickým pointám. Verdiho kompozice dýchala pod jeho taktovkou impulsivními proměnami nálad, expresivně a s jasnými konturami tématických vyprávěcích oblouků. Mimořádná pestrost barevné a dynamické škály obohacená krásou sólových melodií, učinila z vyprodaného pětatřicátého představení zážitek par excellence.

Svou předposlední operu v duchu velkého hudebního dramatu složil Giuseppe Verdi v letech 1884 – 1886 na libreto Arriga Boita, který se při psaní jejího textu inspiroval stejnojmennou vrcholnou tragédií Williama Shakespeara z roku 1603. Slavnostní premiéra opery se uskutečnila 5. února 1887 v Teatro alla Scala v Miláně. Děj s příběhem o vášnivé lásce Desdemony a Otella, provázený osudnými intrikami žárlivého Jaga, se odehrává v přístavu na ostrově Kypr na konci 15. století. Režisérka Christine Mielitz přenesla jevištní realizaci Verdiho díla do současnosti.

José Cura a Anja Harteros, foto Wiener Staatsoper - Michael Pöhn

Postmoderní koncepcí s centrální hlubokou prázdnou plochou uprostřed scény, k níž vedou přístupové cesty ze strohé krajní vyvýšené konstrukce, v souladu se zadní velkoplošnou projekcí, na které se promítají abstraktní barevné fotografie korespondující s atmosférou obrazů a akčním jednáním postav na scéně, oprostila Mielitz operu od nánosů doby. Vylehčila působení náročné struktury textu a vtiskla realizaci pečeť nadčasovosti. Abstraktní výprava Christiana Floerena přispěla se světelným symbolickým doprovodem děje a akcentem obrazů k jasné dominanci provedení Verdiho hudby.

José Cura proslul svým ztvárněním Otella na prestižních scénách světa, roli zpíval dokonce i ve Slovenském národním divadle v Bratislavě, kde hostoval v únoru 2012 v inscenaci režiséra Josefa Průdka. Ve Vídeňské státní opeře vystoupil v Otellovi již ve Verdiho roce 2001, kdy si svět připomínal 100. výročí od skladatelova úmrtí, ale tehdy se jednalo o inscenaci v režii Angličana Petera Wooda. Její premiéra v hudebním nastudování Zubina Mehty se uskutečnila 10. května 1987 a dodnes je považována za rekordní v délce závěrečných ovací, neboť ji publikum ocenilo neuvěřitelně dlouhým třičtvrtěhodinovým aplausem. Titulní roli zpíval Plácido Domingo, Anna Tomowa-Sintows ztvárnila Desdemonu a Renato Brusons ztělesnil Jaga. Na repertoáru se hrála úctyhodných šestnáct let. Letos ve Vídni José Cura exceloval i navzdory svým zdravotním problémům v křížové oblasti páteře, kdy musel překonávat Ischias. Postavu velitele benátského vojska Otella vytvořil s pevnou rozhodností a s hlubokou vášní se vrhal do vztahů lásky, klamu a nenávisti. Frázování hudby, deklamace a celkový projev jednání složitého charakteru postavy působilo u Cury přirozeně jak řeč. Na scéně rozehrál velké drama s vnitřní pokorou, své mimořádné pěvecké a herecké umění dal čistě a plně do služeb Verdiho opery.

Dmitrij Hvorostovskij i José Cura se stali u nás tváří Mezinárodního hudební festivalu Český Krumlov, ruský barytonista v roce 2012 a argentinský pěvec o dva roky dříve. Společně na scéně u nás v opeře nevystoupili, ale když hráli ve Vídni bok po boku Otella a Jaga, svými velkolepými výkony, krásným zpěvem a detailně propracovanými rolemi vytvořili vztahy plné silných emocí.

Anja Harteros a José Cura, foto Wiener Staatsoper - Michael Pöhn

Souboje aranžované často na předscénu, milostné scény na centrální plochu, zdvojení nálad na projekci prostřednictvím stejných barev a světelných proměn, vnesly na scénu vrcholné a přehledně koncipované drama. S minimem rekvizit klíčový šátek, Otellův dar Desdemoně, ukradený žárlivým Jagem, sehrál nejen dramatický, ale i scénický efekt.

Anja Harteros v rakouské metropoli zazářila. Její Desdemona byla oslňující, hlasový part obdařila jemností, vášní a citovou bolestí. V lyrických i dramatických náladách svým pronikavým sopránem korunovala expresivitu velkého romantického díla.

V jejich závěsu profesionálně koncentrovaný výkon předvedl ukrajinský tenorista Marian Talaba , kapitána Cassia a pozdější kyperského guvernéra ztvárnil výrazně, melancholicky, ale s přehnaným afektem. Benátského šlechntice Rodriga zpíval čínský tenorista Jinxu Xiaho u, který v jednáních i hlasovém projevu působil kultivovaně a chladně. Rakouská mezzosopranistka Monika Bohinec rozehrála Emílii se starostlivou empatií ve všech klíčových jevištních situacích a pěvecky byla výborná. Sbormistr Thomas Lang skvěle hudebně připravil nejen Sbor Vídeňské státní opery, ale i výstupy dětí operní školy Vídeňské státní opery . Malí zpěváčci ve druhém jednání, kdy provolávají Desdemoně štěstí, strhly na sebou svou muzikalitou pozornost a pohybem, mimikou i gesty přispěly k výstižnosti emocí.

Návrat Verdiho opery na scénu Vídeňské státní opery s přizváním pěveckých hvězd znamenal v roce skladatelova jubilea, které si připomíná celý svět, velké obohacení.

Sdílet článek: