sobota, 31. leden 2015

Pokus o světovost

Napsal(a) 

Eva Hornyáková (Desdemona) a José Cura (Otello), foto Hana Smejkalová Eva Hornyáková (Desdemona) a José Cura (Otello)foto: Hana Smejkalová

V celoročním projektu stanice Český  rozhlas Vltava -  hrdina.cz - jsou k sobě řazeni hrdinové poezie, literatury, odboje, sokolská náčelnice Marie Provazníková, Jan Amos Komenský, Jan Hus a řada dalších osobností českých a světových kulturních i společenských dějin; na čestném místě jsou pak hrdinové i antihrdinové světa opery. Určitě bude řeč o hrdinech a hrdinkách händlovských, mozartovských, smetanovských, pucciniovských či verdiovských. Mezi ně jistě patří i Shakespearův Otello a jeho zjednodušený stín, jak jej napsal pro Giuseppe Verdiho v 80. letech 19. století  Arrigo Boito. V úterý 27. ledna  2015 Národní divadlo  představilo na jevišti Státní opery Praha v roli Verdiho Otella, vyšinutě žárlivého hrdiny, jenž se bleskově mění v patetického antihrdinu, argentinského tenoristu (též dirigenta, režiséra, skladatele, fotografa, malíře a podnikatele) Josého Curu. Byla to zajímavá snaha o světovost, o hostování proslulého umělce nikoliv v operní galashow, jak jsme tomu v Praze svědky,  ale v repertoárovém představení.

José Cura léty zmohutněl, zešedivěl, znásobil své požadavky i aktivity a vyhranil své názory. Jeho herectví a jevištní pohyb uzrály, zmoudřel a určitě patří po této stránce k nejzajímavějším (mediálně atraktivním) operním hvězdám. Jenže když chce divadlo světovost, mělo by vyjít vstříc nasazením toho nejlepšího a být obletované hvězdě důstojným partnerem.

Nebudu psát o režii Dominika Neunera, protože se myšlenkově blížila impotenci a byla  politováníhodná.  To mě však nepřekvapilo. Naopak mě překvapilo, že při 41. představení nebyli hráči Orchestru Státní opery a zpěváci Sboru Státní opery přesní a nectili intonaci, kterou si přál pan Verdi. Vypadalo to tak, že například sekce žesťových nástrojů si snad ani nenaladila (tak to aspoň v 8. řadě  parteru znělo), protože lahodně čistých akordů bylo poskrovnu. Dlužno dodat, že svůj díl odpovědnosti má dirigent Martin Leginus, který měl k tomu soubory donutit.

Eva Hornyáková (Desdemona) a José Cura (Otello), foto Hana Smejkalová Eva Hornyáková (Desdemona) a José Cura (Otello)foto: Hana Smejkalová

Jací byli Curovi spoluhráči?  Vévodil jim mladý tenorista Richard Samek. Jeho zdravý, jasný hlas bylo radostí poslouchat a pro roli Cassia byl jako stvořený. (Doufám ale, že neskončí jako řada jeho tenorových předchůdců v ND, kteří měli kdysi také zdravý, příjemný hlas a operní provoz naději po letech vymazal.)  Ostatní byli pouze sparingpartnery. Richard Haan byl projevem i hlasem matnou karikaturou zákeřného a zlo ztělesňujícího Jaga a bezesporu talentovaná Eva Hornyáková (oba hosté ND) na Desdemonu nemá zatím ani hlasivky, ani zkušenosti a ačkoli ještě patří k mladé generaci, její vysoké tóny zněly ve forte, jakoby byla o dvacet let starší. Při interpretaci zpěvu O Salce! a v Ave Maria mě při poslechu světové elity 20. století mrazí, zde jsem pouze držel palce, aby to dopadlo aspoň dobře. V posledním dějství jsem jen trpně čekal na poslední akordy, které však byly díky orchestru tragikomické… Přirozeně jsem nečekal, že uslyším výkony na úrovni Tebaldi, Te Kanawy, Fleming, Freni, Coreni, Cappuccilliho, D’Arcangela…, ale přece jen mohlo vedení opery najít lepší sestavu.

Jaký byl José Cura?  V úvodu mě zaskočil hlasovou labilitou a forzí ve vypjaté dynamice vyššího rejstříku, kterou musel zdolávat přeexponovaný orchestr. Nejistota v pohybu na jevišti byla přirozenou daní takového hostování, ale některé tóny byly nejisté jistě zbytečně. (Ledaže by zpíval v indispozici!?) Naštěstí se rozezpíval, zklidnil a zvláště poslední jednání bylo sugestivní. Otello je však, jako žádná jiná verdiovská postava, komplexní role a jeho herectví, kterým večeru vévodil, bylo natolik mimořádné a na naše poměry nevídané, že jsem mu vše prominul. Určitě bylo dobře, že pražské Národní divadlo (za pomoci Bohemian Heritage Fund) Josého Curu pozvalo, ale mělo by takováto hostování lépe připravovat a zvažovat do čeho a koho pozvat. A jestli by nebylo lepší angažovat více špičkových sólistů před zenitem profesionální kariéry… Moc bych Národnímu divadlu přál, aby druhý pokus s Otellem dopadl 24. února úplně jinak a José Cura představil vějíř svého zralého umění na nejvyšší úrovni.

Luboš Stehlík

Narodil se 20. dubna 1957 v Pardubicích. Housle a zpěv studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolvoval obor Hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupil ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení hudební vědy, kde jeho diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil coby redakční benjamínek v roce 1984 v nakladatelství Editio Supraphon – oddělení knih o hudbě,  kde redigoval ledacos, od Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby až po Cimrmana v říši hudby. Po roce 1989 působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho  vymazání z českého hudebního života se stal v roce 1994  nejdříve redaktorem a poté šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Je partnerem nejlepší manželky ze všech, otcem tří dětí a dědečkem raději nespecifikovaného počtu vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.