středa, 25. leden 2023

Pohádkový Jakobín v živých barvách

Napsal(a) 

, foto Tomáš Ruta foto: Tomáš Ruta

Krátce před Vánocemi 2022 mělo na scéně Slezského divadla v Opavě premiéru nové nastudování Dvořákovy opery Jakobín op. 84 (premiéra 1. verze 1889, 2. verze 1898) na libreto Marie Červinkové-Riegrové (18. 12. 2022). Opavské jeviště ve Dvořákově nejosobnějším hudebně dramatickém díle ovládla úsporná scénografie Milana Popelky s dvoudílnou rampou nahrazující schodiště a s realistickou maketou jabloně, kterou stihnou obyvatelé českého maloměsta 18. století mezi I. a II. dějstvím očesat. Nad scénou se už jen vznáší velké několikadílné okno (I. a III. akt) a školní tabule ve venkovské jednotřídce (II. akt). Jednoduchou scénu prolamuje v pozadí projekční plátno, na němž se ve všech třech dějstvích promítají vzpomínky titulního páru (I. a II. akt) a Bohušova dětství (III. akt). Barevná scénografie je velkou předností opavské inscenace: nenudí, zaujme diváka všech generací, vytváří čistý prostoj jevištnímu ději. Podobně je tomu i s historizujícími a jemně folklórními kostýmy Michaely Savovové. Občané venkovského městečka byli oblečeni do světle modré (dívky), zelené (chlapci) a patriarchálně černé (muži a ženy). Zatímco kostýmy venkovanů evokují dobu Dvořákovu, kostýmy aristokracie naopak epochu, v níž se má opera odehrávat. Kostýmy i paruky zloduchů na scéně jsou karikované, jinak se kostýmy snaží evokovat josefinskou éru, jak ji mají diváci nakoukánu z Formanových historických filmů a televizní ságy o Marii Terezii. Právě karikované paruky příběh umisťují na hranici pohádky a historizujícího realistického příběhu. Je už jen na divákovi, aby se sám rozhodl, zda chce sledovat melancholickou vyprávěnku ze starých časů, nebo raději rodinné drama. Režisérka Jana Andělová Pletichová se přiklonila spíše na stranu idylického příběhu vzešlého ze vzpomínkového optimismu skladatele a jeho libretistky.

, foto Tomáš Ruta foto: Tomáš Ruta

Generace odkojené postmodernismem se mohou ptát, co je vlastně subtextovým obsahem Jakobína Antonína Dvořáka a Marie Červinkové-Riegrové, nejspíše nejtalentovanější české libretistky. Kostelní náměstí venkovského městečka, venkovská jednotřídka a zámecké komnaty jsou jen kulisami generačního, světonázorového, rodinného a sociálního konfliktu. Proti sobě stojí dva světy – aristokratické prostředí venkovské zámecké rezidence a maloměstský svět českého venkova, mezi nimiž je rozkročena postava arogantního, násilnického a sexistického purkrabího. V opavské inscenaci nemá daleko k násilí na dětech a dívčí brady osahává na potkání. Bezmocní venkované se mu brání jen bezzubým pošklebováním. Senilní venkovský učitel nezvládá žáky, ani dospívající dceru. Hudba je mu opiem lidstva, snadno v ní zapomene na mizerné postavení a nijakou kariéru. Kantorova dcera se jmenuje stejně jako Dvořákova „dětská láska“ Terinka, nepohnou jí otcova zapřísahání, ani snoubencovy žárlivé scény. Morálně na výši není ani aristokratický svět na zámku. Stárnoucí hrabě utíká výčitkám svědomí sentimentálním lpěním na manželčině obrazu a oblíbené písni, před vzpurným a svobodomyslným synem dá přednost intrikánskému synovci s tyranskými sklony. Hraběcí syn utekl před otcem do Francie za svobodou a osvícenskými ideály. Revoluce jej však vyhání zpět směrem k domovu, kde ženskými pákami a intrikami nakonec vše dobře dopadne, jako v české pohádce a málokdy v lidském životě. Rodinné konflikty, uprchlictví, „násilí a pych“, intriky – to nejsou zrovna idealistické kulisy prostonárodní opery. Co Červinková-Riegrová v libretu jen napověděla, to Dvořák dopověděl ve druhé polovině II. aktu a v celém III. dějství subtextovými komentáři v emocionálním orchestrálním doprovodu. To by však opavští inscenátoři nesměli zvolit Kovařovicovu úpravu 2. verze, která v intencích tzv. hudebního dramatismu počátku 20. století vypustila z provozovacího materiálu většinu konfliktních pasáží, například ve scéně Bohušova a Adolfova střetu v závěru II. aktu. Zůstala jen pohádka o českém zpěvu a písni. Na nové čtení Dvořákova Jakobína si ještě budeme muset počkat, v Opavě vsadili na stoletou tradici a klasiku.

, foto Tomáš Ruta foto: Tomáš Ruta

Herecky a pěvecky nejsuverénněji působili při repríze v sobotu 21. 1. 2023 Pavel Vančura v roli hraběte z Harasova a Dalibor Hrda v úloze purkrabího Filipa. Pravda, libretistka i skladatel obě figury umístili do početného tábora operních vládců a panovníků na straně jedné a komických karikatur na straně druhé, a usnadnili tak oběma interpretům jejich ztvárnění při znalosti všech podobných figur klasické a romantické opery. Přesto hrabě Pavla Vančury působil vokálně sebejistě a herecky impozantně i na malé opavské scéně, nemluvě o purkrabím Dalibora Hrdy, který byl směšný a hrozivý současně, ostatně jako mnohé figury současného světa mocných. Konkurenční dvojice bratranců Bohuše z Harasova (Alexander Vovk) a Adolfa (Jiří Rajniš st.) byla pro mě v leckterém ohledu zaměnitelná, i když Rajnišovu Adolfovi jsem jeho cynickou panovačnost věřil více než vnitřní rozervanost Bohušovu Alexanderu Vovkovi. Společně s Bohušovou ženou Julií v nastudování Agnešy Vrábľové zbytečně napínali hlasy a forzírovali v přívětivě domácké akustice opavského divadla, v němž si pěvci rozhodně mohou dovolit nižší dynamiku. Zbytečnému nešvaru dynamického přepínání se neubránila ani jinak herecky velmi sympatická a pěvecky slibná dvojice Terinka (Tereza Kavecká) a Jiří (Juraj Nociar). Nejen pro ně, ale i pro jejich kolegy platí, že co se deklamace týče, blýská se snad v české opeře na lepší časy. Velmi dobrý výkon v úloze učitele Bendy podal Milan Vlček, který roli zbytečně nekarikoval, ani herecky, ani pěvecky. Sluší se zmínit i epizodickou postavu klíčnice Lotynky (Jitka Havrlantová), kterou Dvořák uvádí na intonačně tenký led za doprovodu harfových akordů. To bylo ostatně jediné místo inscenace, kdy se kolečka dobře promazaného opavského operního orchestrionu krátce zadrhla. Jinak se patří smeknout před dirigentem a autorem hudebního nastudování Josefem Štefanem, jemuž se se sbormistryní Kremenou Pešakovou a choreografem Martinem Tomsou podařilo operním dějem rozhýbat a zaplnit opavské jeviště a přimět početné publikum k dlouhotrvajícímu potlesku.

, foto Tomáš Ruta foto: Tomáš Ruta

V opavském Jakobínovi se hraje, zpívá a tančí doslova o život, a to nemyslím právě baletčin karambol na tenké hraně mezi jevištěm a orchestřištěm, sotva se zaplní maloměstské náměstíčko v I. aktu. Intonační problémy trubky a harfy bych připsal na vrub autenticitě – v parnu letní maloměstské neděle vlhnou trubkový náustek a v zámeckém klimatu i struny harf. Jinak se však představení pod taktovkou mladého dirigenta valí kupředu, ani na chvíli nezaváhá a v závěru každého jednání je impozantně gradováno. Škoda jen, že Kovařovic učinil z finále III. aktu dramaturgický pahýl, jemuž chybí jak rozsáhlá baletní scéna, v níž se mohl blýsknout opavský baletní soubor, tak dvojí gradace ve sboru. Opera skončí příliš rychle a postavy na jevišti ani publikum si dvakrát neužijí šťastného konce. Dětští sboristé a sboristky a herci a herečky s rodiči v hledišti ovšem po celý večer budí úsměvy na tvářích přítomného publika. I já jsem navštívil představení se dvěma potomky, kteří se náramně bavili. Inu, není malých operních scén. A neházejme prostonárodní opery do starého železa. Zajeďte se o tom přesvědčit do Opavy. Nebudete litovat. Slezský Jakobín má šmrc a švih.

Martin Jemelka

Profesí historik hospodářských a sociálních dějin, studoval historii na Ostravské univerzitě v Ostravě (1997–2006) a v současnosti je odborným pracovníkem Masarykova ústavu a Archivu Akademie věd České republiky. Dlouhodobé studijní pobyty v Jeně a Vídni byly věnovány výzkumu dějin koncernové společnosti Baťa, a. s., Zlín, mezi historiky je však znám především pro své dlouhodobé výzkumy českého, zvláště ostravského dělnictva a dělnických kolonií. Jedna polovina jeho srdce patří historii 19. a 20. století, druhá hudbě a hudební publicistice, v níž spojuje náklonnost k historii s posedlostí fanouška staré hudby, významných osobností taktovky a starých i nejnovějších nahrávek díla Antonína Dvořáka. Za českou operou, Dvořákovou hudbou a soubory staré hudby pravidelně vyjíždí do zahraničí. V letech 2003–2015 vynechal ve Vídni a Štýrském Hradci jen nemnoho koncertů Nikolause Harnoncourta, jehož je hlubokým obdivovatelem. Od roku 2008 spolupracuje s Českým rozhlasem Vltava při tvorbě hudebních pořadů.

Komentáře

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.