sobota, 18. červen 2022

Plameny ve Státní opeře – proč asi?

Napsal(a) 

Victoria Korosunova, Denys Pivnickij, Vít Šantora, foto Zdeněk Sokol Victoria Korosunova, Denys Pivnickij, Vít Šantorafoto: Zdeněk Sokol

Součástí dramaturgických směřování Národního divadla (Státní opery) je projekt nazvaný Musica non grata věnovaný uměleckým počinům umělců tvořících mezi oběma světovými válkami, které byly pronásledovány německými fašisty pod názvem Entartete Kunst. Uvedení jediné opery Erwina Schulhoffa Plameny je mimořádným dramaturgickým činem Národního divadla, přesněji řečeno Státní opery, premiéra byla 12. června. Samotné dílo, které v žádném případě není operou v tradičním smyslu toho slova, je tak svérázné, jako byl jeho autor sám. Musíme si vybavit dobu, kdy opera vznikala i skladatelův osud, jenž k ní neodmyslitelně patří. Erwin Schulhoff (1894–1942) byl zázračným dítětem z rodiny dobře situovaného pražského německého obchodníka, jehož talent se projevil už ve třech letech. Jeho matka hrála na violu a malovala a také mezi dalšími příbuznými měl hudebníky. Před první světovou válkou si společně se svými přáteli užíval neobyčejně plodnou dobu pražských uměleckých kontaktů mezi německými a českými souputníky. Mnozí z Němců dokonce uměli i česky, jako ostatně i sám Schulhoff. Jeho čeština, pravda, nebyla perfektní, ale víme, že i řada Čechů se v letech obrození teprve učila správně česky. Erwin Schulhoff měl podle svědectví současníků „absolutní sluch, fenomenální paměť a výjimečné virtuózní schopnosti, mistrovsky hrál z listu, respekt si získal také jako obratný improvizátor a byl vyhledávaným komorním hráčem“. Byl zcestovalý, což ostatně tehdy bylo běžné, učil na konzervatoři, psal i kritiky do německých novin a časopisů, byl v kontaktu mimo jiné také s Aloisem Hábou a jako jeden z prvních interpretoval jeho čtvrttónové klavírní skladby. Odkazuji na velmi dobrou studii Jitky Slavíkové v programu k inscenaci. Ta jako dramaturgyně věnovala skladateli a jeho osudu mnoho času, protože navíc rekonstruovala český text opery Plameny, již Schulhoff komponoval na původně české libreto Karla Josefa Beneše, které pro něj přeložil do němčiny Max Brod. Jak obecně víme, přizpůsobovat překlad libreta hudebnímu toku je více než složité, avšak to, že byla opera ve Státní opeře zpívána s českým textem, se ukázalo jako neobyčejně přínosné. Text libreta je pochopitelně součástí programu. Dramaturgická příprava inscenace byla příkladná a inscenátoři ji ještě dále tvůrčím způsobem obohacovali. Z výsledného divadelního tvaru je jasně patrné, že kouzlu Schulhoffova mimořádného díla podlehli všichni zúčastnění.

Právě proto, že Plameny nejsou operou v pravém smyslu toho slova (autor libreta jeho původní verzi v roce 1922 nazval „Don Juan. Scénická suita.“), bylo třeba se přizpůsobit zvláštnostem díla a z jeho složitostí vykřesat zcela nový inscenační tvar. Především jsou Plameny širokodechou instrumentálně-vokální kompozicí, u níž jsou rozsáhlá instrumentální místa stejně významná jako části vokální. Tím, kdo může Plameny, ten kaleidoskop jednotlivých obrazů, udržet v celistvosti a v dokonalé vyváženosti stavby celého večera, je (jako ostatně často, ne-li do značné míry vždy) dirigent. Mladý dirigent Jiří Rožeň se s dílem doslova ztotožnil. Schulhoffova hudba zní barevně, tedy tak, jak by si skladatel přál. Jeho hudba k Plamenům má všechny typické rysy „hudby terezínských skladatelů“, jeho současníků. Je jakousi koláží stylů, názvuků impresionismu, expresionismu, neoklasicismu, míří od vlivů některých skladatelů až k vyloženě jazzovým pasážím, a přesto dává možnost zdůraznit souvislou Schulhoffovu hudební mluvu. Velmi nápaditou, někdy průzračnou, jindy až naddimenzovanou, ale vždy výtečně instrumentovanou. Mimořádný zážitek.

Denys Pivnickij, foto Zdeněk Sokol Denys Pivnickijfoto: Zdeněk Sokol

Jako režisér inscenace byl osloven Katalánec Calixto Bieito, režisér, který, jak známo, volí režijní prostředky zcela podle svého osobitého výběru. Zdá se, že jej Plameny velmi oslovily, protože pro ně zvolil specifický způsob výkladu. V programu k inscenaci je právem připojena „Poznámka: Obsah popisuje původní děj opery Plameny a nemusí odpovídat jevištnímu obrazu a akci v současné inscenaci.“ Výborně – to je statečný a věcný přístup, asi jsem se s ním ještě nesetkala. O čem že jsou Plameny? Jsou jakýmsi téměř filozofickým traktátem o Donu Juanovi a jeho osudu. Pohrávají si i s jeho afinitami k Mozartovu Donu Giovannimu, avšak mají veškeré náležitosti umělecky bohaté doby předválečné Prahy. Tento Juan touží nejen po ženských tělech, ale také po ženské duši. Jeho neustálým průvodcem je La Morte a právě ona nad ním vyřkne závěrečný soud: Don Juan je odsouzen k věčnému životu Ahasvera. Calixto Bieito zvolil jako klíč k Schulhoffovu dílu, k jeho nedějové konstrukci v podstatě surrealistické inspirace, zejména pak ze španělské oblasti. Inscenace je sledem obrazů, které se před divákovýma očima neustále mění. Nejdůležitější výpovědí večera je závěrečné odsouzení Dona Juana ne ke smrti za jeho četná provinění, ale naopak k nekončícímu životu.

Obtížnou roli Dona Juana, který nesejde z jeviště, interpretoval Denys Pivnickij. Hlasově ji naplnil svým plnokrevným tenorem a neutuchající tělesností. Jeho Juan je jednolitá téměř neměnná postava, u níž rozhodně nehledáme nějaká filozofická hnutí. Je svým způsobem spíš obětí svých vášní. Velmi působivě jej neustále provázejí „Stíny“, které komentují dění. Je to šestice výborných a navíc sezpívaných zpěvaček (Magdaléna Hebousse, Yukiko Kinjo, Tamara Morozová, Veronika Hajnová, Kateřina Jalovcová a Stanislava Jirků), jejichž hlasy spolu až neuvěřitelně barevně ladí. Tamara Morozová se také velmi úspěšně objevila v roli Faustovy Markétky. Velkým protihráčem Juanovým je již zmíněná La Morte, již přesvědčivě ztělesnila Tone Kummervold. V několika rolích (Žena, Řeholnice, Donna Anna) jsme viděli a slyšeli Victorii Korosunovu. V nevelké roli Komtura se blýsknul svým sonorním basem Jan Hnyk, jako Harlekýn na sebe právem upoutal pozornost barytonista Michal Marhold.

Tone Kummervold, Tamara Morozová, foto Zdeněk Sokol Tone Kummervold, Tamara Morozováfoto: Zdeněk Sokol

Základním scénografickým prvkem byla neprodyšná černá netkaná textilie obklopující ze všech stran jeviště, vstupy byly možné jen protržením její souvislé materie. Prostor se postupně rozevíral a prosvětloval. Zepředu jej kryla železná opona. Autory scénografe byli režisér Calixto Bieito a Anna-Sofia Kirsch, kostýmy navrhla Barbora Maleninská, autorem světelného designu byl Jan Dörner, sbormistrem Adolf Melichar. Ve druhé části večera se stalo ústředním scénografickým prvkem černé pohřební auto visící na tahu kabinou dolů. K němu La Morte připoutala Dona Juana. Ano, směl být k němu připoután, ovšem pouze zvnějšku… Inscenaci záměrně blíže nepopisujeme, protože je nutno ji vidět a slyšet. Částečnou představu si o ní můžete udělat z fotografií.

Schulhoffovy Plameny měly světovou premiéru 27. ledna 1932 v Zemském divadle v Brně a od té doby je u nás po celých devadesát let nikdo neuvedl, zatím co v cizině byla opera od devadesátých let minulého století přece jenom hrána v několika divadlech a existuje i její nahrávka, která vyšla roku 1995 v projektu Entartete Musik vydavatelství Decca Records. Máte možnost vidět ve Státní opeře ještě dvě reprízy Plamenů 18. a 24. června, později na podzim 17. a 26. listopadu a také 20. listopadu na Festivalu Janáček Brno.

Olga Janáčková

Muzikoložka, teatroložka, operní režisérka, hudební a divadelní kritička a organizátorka. Studovala hudební a divadelní vědu na Filozofické fakultě tehdejší Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně, sólový zpěv na brněnské konzervatoři a operní režii na JAMU. V letech 1968–90 pracovala jako odborná pracovnice specializovaná na hudební divadlo v Kabinetu pro studium českého divadla Ústavu pro českou a světovou literaturu Československé akademie věd. Přispívala do samizdatového divadelního časopisu Dialog (1977–80). V letech 1987–89 byla dramaturgyní opery Státního divadla v Ústí nad Labem, pracovala také v Divadelním ústavu Praha. Od roku 1990 soustavně sleduje produkci českých a moravských operních divadel, recenze a články publikuje v odborných médiích.

Komentáře

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.