Peter Grimes jako přiznané drama o lásce muže k muži

Ve stejnou dobu, kdy Vídeňská státní opera uváděla Janáčkovu Věc Makropulos, představilo Theater an der Wien novou produkci Brittenova Petera Grimese. Z jistého úhlu pohledu to bylo zajímavé srovnání.

Janáčka a Brittena lze koneckonců považovat za sice vzdálené, ale přece jen příbuzné. Oba jsou jakýmsi solitéry, výjimečnými hudebními dramatiky dvacátého století, a třebaže nepatří vyloženě do kategorie avantgarda, hovoří navýsost individuální, neobyčejně dramatickou hudební řečí. A tak jako Janáček přetvořil Čapkovu Věc Makropulos z ironické komedie na drama jedince vyčleněného ze společnosti, tak i Britten učinil postavu rybáře Petera Grimese mnohem složitější, než jak se jeví v literární předloze Borough od Georga Crabba z roku 1810. Ta poskytla skladateli a jeho libretistovi Montagu Slaterovi podklad pro vylíčení figurek z malého města na východním pobřeží Anglie.

Titulní roli v opeře, která měla světovou premiéru roku 1945 v londýnském Saddler’s Wells Theatre, psal Britten pro tenoristu Petera Pearse, s nímž měl dlouholetý intimní vztah. Přihlásit se k němu ale veřejně nemohl. V současnosti už homosexualita není tabu aspoň v našem kulturním okruhu, čehož využil i německý režisér Christof Loy a svou koncepci postavil právě na nemožnosti vyjevit skutečné city. Právě to z Grimese dělá podivína a vyděděnce.

Od konkrétních reálií Loy inscenaci oprostil, stačí mu šikmá plocha s naznačenými vlnami (scéna Johannes Leiacker), civilní kostýmy a především do orchestřiště se nebezpečně naklánějící postel, symbolizující nejsoukromější útočiště, ale také něco nepatřičného, stojícího na hraně. V úvodní scéně není Grimes kvůli smrti svého učně vyslýchán v sále, ale doslova celé město ho překvapí v posteli s baterkami v rukách.

Foto Monika Rittershaus/Theater an der Wien

Grimesova nového pomocníka Johna nechal Loy dorůst z chlapce v jinocha. Ostatně Peter Grimes není jediná Brittenova opera, v níž se objevuje znepokojivá postava mladíka, jehož přítomnost má ovšem destruktivní účinky. Loy roli svěřil polskému tanečníkovi Gieorgiji Puchalskému, který na jeviště vnáší fyzickou krásu, ale též suverénnost a vyzývavost. K učitelce Ellen Orfordové se chová pohrdavě, na Grimese ale při prvním setkání udělá silný dojem. Jenže je tu ještě někdo třetí, bývalý kapitán Balstrode, kterého John rovněž přitahuje. Vzniká vztahový trojúhelník, který vrcholí vášnivou milostnou scénou mezi Balstrodem a Johnem, jíž se ovšem stane svědkem Grimes.

Dalo by se namítnout, že tohle v opeře není vysloveno a že právě ona nedopovězenost propůjčuje (nejen Peteru Grimesovi) napětí. Loy však každé gesto doslova nechává vyrůst z temné a vypjaté hudby. Brittenem geniálně vystižené všudypřítomné moře, nebezpečně dunící a nevyzypytatelné, zde může být považováno i za alegorii „zakázané lásky“ mezi muži. Snad hudba skutečně doříkává to, co slova ve své době sdělit nesměla…

Jednání postav, Grimesova žárlivost, ústící do přímého či nepřímého zavinění Johnovy smrti a Balstrodovo následné napomáhání Grimesovi k sebevraždě je najednou vysvětlitelné, ti tři spějí do nevyhnutelné zkázy. Nakonec je to Balstrode, kdo uléhá do postele a nejspíš se stává dalším štvancem úzkoprsých obyvatel městečka… Než ovšem nezvládnutelné city vyvolají tragédii, zapůsobí svou hloubkou, která zvláště vynikne v porovnání s povrchností okolí.

Vídeň měla skvělou, i když ne tak jednoznačně vyloženou inscenaci Petera Grimese roku 1996 ve Státní opeře. Tehdy zpíval titulní roli Neil Shicoff, jenž v ní stanovil kritéria pro další generace. Operní intenzitu, jíž v nejlepším slova smyslu naplnil Brittenova antihrdinu, je těžké napodobit. Kanadský tenorista Joseph Kaiser je naštěstí úplně jiný. Hraje Grimese jako nervózního, váhavého a citlivého člověka, bázlivého ve vztahu k ostatním lidem, skutečnou oběť svého okolí. I jeho pěvecký projev má daleko do živelné emocionality, part přednáší s téměř písňovou jemností, kdy každé slovo je procítěné a srozumitelné.

Foto Monika Rittershaus/Theater an der Wien

Učitelku Ellen Orfordovou, kterou snad Grimes svým způsobem ctí a kterou by si za jiných okolností nejspíš vzal a žil s ní v navenek konvenčním manželství, ztvárňuje švédská sopranistka Agneta Eichenholz. V nenápadném šedivém kostýmu není zrovna přitažlivá, ale svým dobře posazeným hlasem umí vyjádřit laskavost i naléhavost, jakkoli její snaha zachránit Grimese je marná. Anglický barytonista Andrew Foster-Williams, pomenší, zrzavý chlapík, je Balstrodem, který není ani tak Grimesovým přítelem, jako spíš tichým, pragmatickým spojencem, jenž své tajemství umí před spoluobčany maskovat žoviálněji než Grimes, ale o to razantnější je pak proměna v Grimesova rivala a snaha ho zničit.

Také další postavičky jsou výstižně ztvárněny. Ať už to je lékárník Ned Keene (Tobias Greenhalgh) nebo mírně potrhlá Mrs Sedley (Joan Plowright), která bere drogy, což komunitě zřejmě vadí méně než odlišná sexuální orientace některých mužů. Pak jsou tu povozník Hobson, holohlavý rváč (Lukas Jakobski), či dvě blonďaté neteře místní hostinské (Kiandra Howarth a Frederikke Kampmann), nastrojené do růžových nadýchaných sukének jako zdánlivé panenky.

Je to otevřená, vyhraněná až tvrdá, ale uvěřitelná koncepce, s níž jde ruku v ruce i hudební nastudování. ORF Radio-Symphonieorchester Wien v čele s dirigentem Corneliem Meisterem hraje s drásavou přímočarostí, bez přílišné uhlazenosti. Stejně tak Sbor Arnolda Schönberga, jenž má v opeře podstatnou úlohu jakéhosi hlasu veřejného mínění a nemilosrdného soudce, zní celistvě, mohutně a v klíčových okamžicích s mrazivou úderností.

Představení 14. prosince následovalo den po premiéře Věci Makropulos ve Státní opeře. A člověka mimoděk napadlo, jaký je to rozdíl, když jazyk, jímž zpěváci zpívají, a to zvlášť v opeře deklamačního typu, je buď jejich mateřštinou, anebo je jim blízký (což bezesporu platí např. o švédské představitelce Ellen Orfordové). Jakoby všechno bylo najednou uvolněnější, jakoby zpěv, slova a gesta byly mnohem přirozeněji propojeny do jednoho celku než když zpěváci memorují pro ně nesrozumitelnou češtinu. Jistě, najít v anglicky mluvícím prostředí špičkové vokalisty pro Brittenovy opery je snadnější než hledat v současnosti pro Janáčkovy opery rodilé české mluvčí, kteří by vokálně byli na úrovni světových scén.

Přesto: I když den předtím byl důvod k radosti nad nadšeným přijetím Věci Makropulos, jako hudební drama, vyrovnané ve všech složkách, byl větším zážitkem Peter Grimes.

Sdílet článek: