středa, 19. červen 2019

Ostravský Robert ďábel jako digest

Napsal(a) 

 , foto Martin Popelář foto: Martin Popelář

Velká francouzská opera reprezentovaná Meyerbeerovým Robertem ďáblem poprvé na jevišti Národního divadla moravskoslezského v Ostravě. Velkolepá opera, která se po své veleúspěšné premiéře roku 1831 v Paříži vítězně a překotně rozlétla do celého světa, je v současnosti hrána málokde a málokdy. Není divu. Už v době jejího vzniku tvůrci programově usilovali o vytvoření pravého romantického Gesamtkunstwerku včetně opulentní jevištní nádhery a patřičných scénických efektů. Obtížné pěvecké partie, nelehké ansámbly a sborové partie, orchestrální hudba bohatě instrumentovaná a mimořádně obtížná. Navíc je ta opera o pěti jednáních opravdu dlouhá. Jejím tématem je příběh rytíře Roberta pramenící ve středověké legendě ze 13. století.

Operní soubor Národního divadla moravskoslezského v Ostravě je známý svou dramaturgickou odvahou, ale tentokrát nebylo v jeho silách vytvořit plnohodnotnou podobu daného díla. Často voláme po citlivém krácení některých oper, jejichž proporcím mohou dramaturgovy nůžky jen a jen prospět, tady byly ty nůžky v osmdesáti třech škrtech doslova nemilosrdné. To, co eliminovaly, bylo už jen z hlediska dějové a myšlenkové návaznosti interpretované opery až na drobné výjimky naprosto nepostradatelné. Výsledkem byl digest této zvláštní svérázné opery. Asi těžko by měl kterýkoli dramaturg odvahu nemilosrdně krátit operu Richarda Wagnera, tady jako by měli všichni tvůrci inscenace pocit, že vlastně ani jinak nelze. Bylo tedy obětováno třiaosmdesát škrtů nejen hudby, byly vynechány celé pasáže, které by umožnily divákům, aby pochopili vývoj postav, jejich neustálý boj samotných se sebou. Není jim přáno, aby poznali, co ve skutečnosti je velká francouzská opera.

 , foto Martin Popelář foto: Martin Popelář

Druhá premiéra Roberta ďábla zastihla už při předehře orchestr v jakémsi rozpačitém rozpoložení a nedá se tvrdit, že by s ním dirigent a autor hudebního nastudování Adam Sedlický odvedl víc než průměrnou práci. Bylo to příliš velké sousto. Sólistické obsazení druhé premiéry 15. června bylo kvalitní, sólistům a sboru nelze upřít, že věnovali svým partům veškeré své síly. Robert v podání španělského tenoristy Josého Manuela zvládal nadměrný počet vysokých tónů obdivuhodně (známe jej z hostování v brněnském Národním divadle), basista Miloš Horák jako Bertram, jeho souputník a zároveň otec-démon prokázal neustále se zdokonalující pěveckou techniku svého barevného sonorního hlasu, Mariana Hochelová byla přesvědčivou Isabelou a naplnila obtížná místa krásně kulatými tóny. Také Soňa Godarská v roli Alice (Robertova nevlastní sestra, která mu nedovolí, aby propadl peklu) zpívala neobyčejně spontánně a zněle. Martin Šrejma v roli jejího přítele Raimbauta za nimi nezůstal pozadu.

 , foto Martin Popelář foto: Martin Popelář

Režijní koncepce Dominika Beneše nebrala, zdá se, ohled na necitlivé zkrácení díla a rozhodla, že inscenace bude velkolepá, přebujele výtvarná a plná ohňů. Scénograf David Janošek vytvořil v těchto intencích značně uzavřený prostor, v němž bylo zejména v prvním jednání viditelně málo prostoru pro mnoho akcí sboru i sólistů, které si navzájem až překážely. Obří replika obrazu Pád andělů od Pietra Brueghela určila také podobu kostýmů Zuzany Přidalové, obličejové masky zachycující podobu kreatur z Brueghelova obrazu byly však využity minimálně. Postava Alice coby zástupkyně Dobra, byla oděna do kostýmu fotograficky kopírujícího část obrazového výjevu, stejný plášť měl její přítel Raimbaut. Večeru dominovalo třetí jednání s bakchanále - vévodil mu spoře oděný balet obojího pohlaví. Polovinu jeviště zabíral masivní „kamenný“ kvádr, na němž hořel oheň. V jeho okolí zbýval opravdu jen komorní prostor pro sbor v černých závojích. Napadlo mne, jak je to s bezpečností práce. Realizace těchto výjevů až zahltila myšlenkovou podstatu opery, v níž Dobro a Zlo zápasí o duši rytíře Roberta.

Sečteno a podtrženo – ostravský Robert ďábel přinesl pozoruhodné výkony pěvců včetně sboru, rádoby nádherné kostýmy a efektní výpravu, zůstal však mnoho dlužen nejen Giacomu Meyerbeerovi, který byl neobyčejně významným tvůrcem romantické opery, ale také a především svým divákům.

Olga Janáčková

Muzikoložka, teatroložka, operní režisérka, hudební a divadelní kritička a organizátorka. Studovala hudební a divadelní vědu na Filozofické fakultě tehdejší Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně, sólový zpěv na brněnské konzervatoři a operní režii na JAMU. V letech 1968–90 pracovala jako odborná pracovnice specializovaná na hudební divadlo v Kabinetu pro studium českého divadla Ústavu pro českou a světovou literaturu Československé akademie věd. Přispívala do samizdatového divadelního časopisu Dialog (1977–80). V letech 1987–89 byla dramaturgyní opery Státního divadla v Ústí nad Labem, pracovala také v Divadelním ústavu Praha. Od roku 1990 soustavně sleduje produkci českých a moravských operních divadel, recenze a články publikuje v odborných médiích.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.