pátek, 19. říjen 2018

Ostravský Osud zázrak nepotřebuje

Napsal(a) 

 , foto Martin Popelář foto: Martin Popelář

Nebo ano? Když jsem poprvé slyšela nahrávku Janáčkova Osudu, nedokázala jsem pochopit, proč se tahle báječná, uhrančivě nervní hudba nehraje stejně často jako Její pastorkyňa. Po zhlédnutí první inscenace a přečtení libreta o nějaký čas později mi leccos došlo. Janáčkova silně autobiografická opera, na jejímž začátku bylo vzplanutí k osmadvacetileté Kamile Urválkové, „slanici luhačovské“, vznikala v letech 1903 – 1907. Několikrát přepracovávané libreto, soudně vymáhané uvedení v pražském Městském divadle na Královských Vinohradech a děj na pomezí reality a halucinace, taková je bilance Osudu, jehož premiéry se Janáček nikdy nedočkal.

Základní dějová linka: osudová láska skladatele Živného a Míly – sňatek zmařený Mílinou dominantní matkou – nemanželské dítě – setkání po letech, z něhož matka zešílí, skáče z balkonu a Mílu strhává s sebou – ve třetím dějství po letech skladatel Živný vzpomíná na osudovou lásku, zasažen bleskem umírá. Janáček k práci na libretu přizval mladou Fedoru Bartošovou, přítelkyni nedávno zesnulé dcery Olgy, „nezkušenou literátku, která nemohla dostatečně zpracovat a usměrňovat Janáčkovu dramaturgickou vizi,“ jak píše Jiří Zahrádka v předmluvě ke kritické edici Osudu. Výsledkem je nelogičnost, nesrozumitelnost některých situací a jazyk, který ve srovnání s pozdějšími Janáčkovými operami, k nimž psal libreto sám, neohromuje tolik svou pravdivostí každého konání, geniálním drobnohledem člověčenství v každé situaci.

 , foto Martin Popelář foto: Martin Popelář

Režisér Jiří Nekvasil v programu ke včera premiérované ostravské inscenaci píše: „Nesouhlasím s léta opakovaným názorem, že hlavním problémem Osudu je libreto opery. Jedná se v prvé řadě o Janáčkův výsostně autorský původní koncept... Libreto […] přináší svět secesně tvarovaných básnických obrazů a metafor, jako by slova nestačila, nechtěla a nemohla jít mnohdy přímo na dřeň věci.“ Jenomže není právě Janáček skladatelem, jehož hudba z přesně zvoleného, v dřeň věci ponořeného slova vyrůstá a s ním je organicky spjatá? Netroufla bych si tak zkušenému režisérovi, jakým Jiří Nekvasil je, odporovat, pravdou ale je, že ani Janáček si nebyl kvalitou libreta jistý a dával jej k posouzení nejdříve svým přátelům, potom i zavedeným literátům s prosbou o radu. Poté, co libreto odsoudil Jaroslav Kvapil a v roce 1918 i Max Brod („Jen zázrakem a geniální inspirací by mohl tak nemožný děj získat nějakého obsahového smyslu.“), Janáček snahu o další úpravy vzdal a o uvedení Osudu na operní scénu nadobro přestal usilovat.

Jiří Nekvasil se tedy rozhodl s důvěrou v kvality libreta nedomýšlet, nestavět koncepce, podpořit ty motivy, které jsou v rámci dramatu logické a stěžejní a opomenout ty, které inscenační vodítko postrádají. Ocitáme se tak na začátku 20. století (skvělé kostýmy Simony Rybákové a scéna Daniela Dvořáka s projekcí klaviatury nebo dobových fotografií), v příjemném ruchu lázeňských Luhačovic, kde se v okolí pozorovatele odehrává běžně několik dějových linek zároveň, kde zdánlivě nahodile probíhají skrumáže nesouvisejících dialogů. A stejně jako se Janáčkovi podařilo na pevném orchestrálním základu vystavět efektní montáž samostatných vrstev, i Jiří Nekvasil dokáže obdivuhodně zaplnit scénu akcemi, které, ač izolované, vytvářejí dohromady skvělé divadlo. V momentě, kdy dochází na souvislejší dialogy, bych ale ocenila pravdivější herectví jednotlivých postav (s obdivem vzpomínám na výbornou Pavlu Vykopalovou v roli Míly v brněnské inscenaci z roku 2012), což je ale poznámka, která jde spíš za zpěváky.

 , foto Martin Popelář foto: Martin Popelář

Možná se pletu, ale mám dojem, že aby Osud na jevišti dokonale fungoval, měl by ho režisér brát buďto smrtelně vážně a chopit se látky s ještě větší fanatičností než samotný Janáček (jako to předvedl v roce 2002 v pražském Národním divadle Robert Wilson), nebo naopak vzít jej trochu na lehkou váhu, přiznat mu punc nezvalovského surrealismu, dada nebo čehokoli, co naruší auru neomylného génia, kterého musíme za každou cenu pochopit. Pokud se inscenátoři vydají střední cestou, musí nastoupit do hlavní úlohy hudba. V případě ostravské inscenace potěšil orchestr pod vedením Jakuba Kleckera. Partitura Osudu patří k těm náročnějším, samozřejmostí jsou prudké střihy, nástroje v krajních polohách svého rozsahu, objevují se polymetrické plochy, žestě nemají moc příležitostí vydechnout. To vše se podařilo dobře zvládnout! (Bude skvělé, když s přibývající jistotou stoupne i přesnost hry a větší dynamická plasticita.) Martin Šrejma v náročné roli Živného patřil k oporám inscenace a ve třetím dějství se prozpíval k obdivuhodnému výkonu, což platí méně u Lindy Ballové (nikoli proto, že se její postava Míly třetího dějství nedožije), u níž bych uvítala méně ostrosti v hlase. Celkově by podle mého inscenaci prospělo, kdyby všichni ubrali o jeden dynamický stupeň dolů.

Ostravské Národní divadlo se včerejší premiérou stává druhým divadlem na světě (po brněnském), které má na svém kontě uvedení všech Janáčkových oper, což by znamenalo, že česká (nebo spíše moravská a slezská) divadla o Janáčka chtějí pečovat, a to je důvod k radosti. A ať už jsou teze o slabých stránkách Osudu jakékoliv, ostravská inscenace rozhodně stojí za vidění a slyšení.

Michaela Vostřelová

Narodila se ve městě Bedřicha Smetany, první hudební vzdělání získala ve městě Bohuslava Martinů. Bakalářské studium hudební vědy v Olomouci ukončila prací o raném vokálním díle Martinů, brněnské magisterské studium jejím rozšířením pod vedením Miloše Štědroně. Písněmi, tentokrát Ebenovými a Schubertovými, završila i studium zpěvu na Pardubické konzervatoři pod vedením Hany Medkové. Badatelskou práci si vyzkoušela v Centru Bohuslava Martinů, pedagogickou v ZUŠ Ratibořická, novinářskou v Harmonii, kde se od roku 2011 učí, jak hudbu slyšet a jak o ní psát. Je editorkou webu, který právě čtete.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.