pátek, 14. prosinec 2012

Opery v kinech – srpen až listopad 2012

Napsal(a) 

Donizetti Anna Netrebko, foto Ken Howard Donizetti Anna Netrebkofoto: Ken Howard

Nápad přenosů operních představení do kin, s nímž v roce 2006 přišla newyorská Metropolitní opera, se ujal (vloni se do něj zapojilo již na 1600 kin, z toho 30 u nás) a stal se z něj nový celosvětový fenomén, jehož dopady na „živé“ divadlo zatím nejsou jednoznačné. Nabídce z MET konkurují přenosy z evropských operních domů, kterých se po krátkodobých projektech Palace Cinemas a CineMaestro nyní záslužně ujalo pražské Bio Oko vedle Ostravy a Mariánských lázní. Americko-evropská operní konfrontace je hodně užitečná.

Od srpna do listopadu zatím kina poskytla skutečně opulentní operní hostinu sedmi přenosů – živě i ze záznamu. Až na jedinou novinku z MET - Bouře Thomase Adèse - převažovaly osvědčené tituly klasické opery v režijních úpravách více či méně radikálních (Bohéma a Kouzelná flétna ze Salcburského festivalu, Hoffmannovy povídky z Pařížské národní opery nebo Nápoj lásky z MET) vedle „vzorových“ inscenací, jakými zůstávají Zeffirelliho Aida ze Scaly nebo Othello z MET. Všechny prezentované tituly mají společné jmenovatele: – vynikající hudební nastudování a vyrovnané obsazení renomovanými špičkovými sólisty, kteří se ostatně na amerických i evropských scénách potkávají, mezi které ovšem pronikají debutanti, často z líhně studia MET); - inscenační tvar, z něhož je zřejmé, že na scéně a kostýmech se nešetřilo a velká péče je věnována preciznosti při naplňování režijního záměru.

Salcburský festival ze svého operního programu do přenosů zařadil Bohému a Kouzelnou flétnu v radikálně aktualizovaných podobách. Mladý italský režisér Damiano Michieletto z party bohémů udělal rovnou bezdomovce, kteří se usídlili pod mostem s vysokými betonovými pilíři obklopeni nákupními vozíky, polámanými křesly, ale i digitální kamerou. Jejich chování ale vypadalo hodně salónně jak ze sitcomu – s Annou Netrebko jako potetovanou narkomankou v čele. Aktualizace Bohémy s přesunem děje do současnosti není nic nového – jednu takovou, vtipnější, domyšlenější (a určitě výrazně levnější), plnou studentského pošťuchování a „veselé bídy“ při vybavení notebooky a mobiliářem z Ikei, nabízí inscenace v Ostravě v režii Tomáše Studeného, který přesně odkoukal gesta a způsob chování dnešní bohémské mládeže.

Režisér Jens-Daniel Herzog pojal Sarastrovu říši nikoli jako šlechetné společenství šířící světlo pravdy, ale s vtipnou a štiplavou ironií jako soudobou sektu ala scientologové, kdy zástupy manažerů jsou školeny, aby svéráznými „vědeckými“ metodami produkovali další manažery.

Panovačná Královna noci (Mandy Fredrich zpívající na hranici svých možností), v blyštivé velké večerní, byla obklopena afektovanými hysterkami, ovšem s vyrovnanými a sezpívaný hlasy, které coby „hausfrau“ nakupují opeřence z Papagenovy pojízdné „masny“, jejíž majitel v podání Marcuse Werby na sebe rošťáckým projevem a průrazným barytonem oprávněně strhával pozornost.V Sarastrově školicím středisku studuje i Pamina (Julie Kleiter), po níž baží nejen chlípný šéf internátu Monostatos (Rudolf Schasching),více než učitelskou náklonnost jí projevuje i sám Sarastro (Georg Zeppenfeld). Do čeho byl nesmělý Tamino (Bernard Richter) zasvěcován, či spíše mu byl dost nevybíravými praktikami vymýván mozek, je spíše trpkou výpovědí o soudobých manipulativních manažerských praktikách. Pokud režijní pojetí mohlo vyvolat rozporuplné reakce, hudební nastudování Nicolause Harnoncourta s jeho souborem Concentus Musicu Wien bylo excelentní, zejména vypracováním frází a plasticitou vedení nástrojových i pěveckých hlasů, ale i promyšleně volenými tempy se Kouzelná flétna objevila v novém svěžím pojetí.

Výrazně krotší aktualizací byl Nápoj lásky z MET. Režisér Barret Sher děj převedl do italské vesnice minulého století tak, že z něj nebyla jen plytká „operetka“, ale realisticky pojatý příběh přelétavé kokety, kterou prvně zasáhne opravdová láska, jakkoliv si to uvědomí až díky podfukům prohnaného šejdíře. Přenosu dominovaly především brilantní výkony sólistů -zvládnuté mistrovství belcanta i herecké umění osvědčila Anna Netrebko (Adina), Matthew Polenzani (Nemorino) i Mariusz Kwiecin (Belcore). Mastičkář Dulcamara Ambrogia Maestriho byl nepřehlédnutelný spíše pro svou rozložitou postavu než pěvecký a herecký výkon.

Britský skladatel Thomas Adès, u nás prakticky neznámý, je ve světě ceněn pro vytříbenost stylu, smysl pro osvěžují detaily a cit pro celkový tvar skladby. V jeho druhé opeře - Bouři podle Williama Shakespeara, který vznikla na objednávku pro Covent Garden s premiérou v roce 2004, je ovšem nepopiratelná spíše jen řemeslná zručnost. Adès využívá skladebné techniky napříč staletími s kontrapunktickými formami baroka, romantickými milostnými duety, wagnerovským principem příznačných motivů až po postupy hudby 20. století od expresionismu po atonalitu. Ve výsledku je Bouře o třech dějstvích dvouhodinovou masou hudby s velmi obtížnými pěveckými party na mnoho zbytečných slov, jejichž náročnost není vyvážena hudebním a divadelním účinkem. Převládá deklamační styl, v němž se sólisté ocitají pod hutnou orchestrální sazbou převážně v hraničních hlasových polohách s velkými intervalovými skoky a permanentním střídáním metra. Jakkoli orchestr hrál - pod taktovkou skladatele – jako vždy soustředěně a precizně, Shakespearova romance působila ploše a jednotvárně.

Režisér Robert Lepage se podobně jako v inscenaci Wagnerovy tetralogie soustředil hlavně na scénické efekty včetně barokizujících létajících strojů a Bouři pojal jako divadlo na divadle, kterým je v tomto případě milánská La Scala včetně pohledu ze zákulisí i „bočního řezu“ jeviště i hlediště. Ploše vyzněl významový posun Prospera (výtečný barytonista Simon Keenlyside) od moudrého čaroděje k wotanovskému mrzoutovi, kterému se jeho vláda nad osudy druhých vymkne z ruky, když jeho kouzla kapitulují před silou lásky mladých milenců. Místo závěrečného Prosperova monologu, oplývajícího mnoha významy, v němž se zříká svých knih a kouzel, uzavírá operu Kaliban (skvělý tenorista Alan Oke), který osamí na ostrově za zpěvu „stratosférických“ výšek akrobatického vzdušného ducha Ariela se sopraninovými koloraturami Audrey Luny. Rafinovaná Shakespearova férie, která si pohrává s volnými přechody mezi fantasknem a realitou, sklouzla v Lageově režii do příliš „vážně“ pojaté morality a občasné pokusy o komické odlehčení s dvojicí opilců působily těžkopádně.

Vedle klasických inscenací tato novinka neobstála. O tom svědčily přenosy těch nejtradičnějších inscenací Verdiho oper - Othello režiséra Elijaha Moshinského a Zeffirelliho velkolepá Aida se sólisty, jejichž BMI sice překračuje „povolené“ normy, ale kteří svým zpěvem po právu vyvolávají frenetické nadšení.

Operní hostina bude pokračovat až do prázdnin a je vskutku na co se těšit. Bohužel – naše inscenace zatím na zařazení do přenosů do kin nemají. Z českých umělců se do přenosů prosadil zatím jen dirigent Tomáš Netopil v Hoffmannových povídkách Pařížské národní opery, který zužitkoval vyrovnané obsazení se Stefanem Seccem v titulní roli i kvalit orchestru. Vyhlášená znouuvedená inscenace Roberta Carsena z roku 2000 s umístěním do repliky Opéry Comique neztratila nic ze své nápaditosti.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.