pátek, 9. srpen 2013

Operní přenosy do kin

Napsal(a) 

MET MET

Sezona 2012/2013 přinesla celkem 29 operních přenosů do kin – 12 z Metropolitní opery a 17 z Evropy – italské La Scaly, londýnské Královské opery Covent Garden, Pařížské národní opery nebo festivalů v Salcburku a Baden-Badenu. Takový počet je srovnatelný s premiérami našich stálých operních divadel, kterých bylo v této sezoně třicet jedna. To už je hodně silná a hlavně systematická konkurence i tím, že se od roku 2008 k prvnímu malému artovému kinu Aero na žižkovském dvorku přidalo u nás už na šedesát dalších kin nejen ve velkých městech, ale i třebas Dobřanech, Týnu nad Vltavou, Veselí nad Moravou, Uničově, Žatci. Kino a divadlo jsou dva odlišné způsoby komunikace s divákem, každý s jinou atmosférou, jinými pravidly, včetně akustických úprav výsledného zvuku. Negativní dopady na „živé“ divadlo zatím zřetelné nejsou. Je ovšem zřejmé, že tento žánr díky přenosům získal nové publikum, které jinak na operu do divadla nechodí.

Dramaturgii přenosů určuje nejen vedení divadel, ale i kin – v případě evropských operních domů je na Biu OKO, jaký repertoár vybere z celkové nabídky projektu Opera in Cinema, která je zejména v případě italských divadel výrazně širší.

Asi nepřekvapí, že v přenosech dominují italské tituly, v sezoně 2012/2013 drtivě poměrem 16 : 13 operám „zbytku“ světa. Ze skladatelů jednoznačně vede Giuseppe Verdi, a to nejen v této jeho jubilejní sezoně, v níž se jeho díla objevila devětkrát. Kupodivu ustoupil zájem o Pucciniho. V přenosech jsme si mohli užívat opakovaně i svrchovaného mistrovství belcanta, jak ho nabídla MET prostřednictvím Donizettiho Marie Stuartovny a Královská opera v Rossiniho Jezerní paní – v obou případech s mezzosopranistkou Joyce DiDonato , která v obou titulních rolích zazářila jako současná královna tohoto mimořádně náročného stylu. Rovnocenným tenorovým protějškem jí byl v Rossinim Juan Diego Flórez . A dovádění s Händelovým Juliem Caesarem z MET mělo v McVicarově inscenačním pojetí s Natalie Dessay v obdivuhodné kondici jako Kleopatrou švih, vtip a vkus.

Další velký operní jubilant Richard Wagner ve srovnání s Verdim zaostával, ovšem ostře sledované zahájení operní sezony ve Scale právě Lohengrinem vyvolalo pořádný skandál a dokonce politické šarvátky. MET zařadila Parsifala z jakési abstraktní vyprahlé krajiny v kontrastu s rudou krvavou skladní průrvou snad mysteriózní vaginy dentaty. Obě divadla povolala do titulních rolí Jonase Kaufmanna , který potvrdil své postavení nejlepšího wagnerovského tenoristy současnosti.

Soudobé opery jsou v kinech popelkou. MET vsadila na vyhlášeného britského skladatele Thomas Adèse, jehož operní zpracování Bouře působilo ploše a jednotvárně a rafinovaná Shakespearova férie inscenačně sklouzla do příliš vážně pojaté morality. Gloriana Benjamina Brittena z Covent Graden umožnila srovnání s nedávnou inscenací v Národním divadle. Zatímco Jiří Heřman tuto hodně zvláštní „alžbětinskou“ operu „uzavřel“ ve velkolepých historických kostýmech do symbolu klece z obří královské koruny, Richard Jones s jemně ironickým anglickým humorem použil princip divadla na divadle a vyšel z doby i okolností vzniku opery: vidíme Alžbětu II., jak zavítala na představení o své o čtyři sta let starší předchůdkyni, které na počest její korunovace uspořádal „místní operní spolek“ (ovšem s vynikajícím sólisty i hudebním nastudováním).

Všechna přenášená představení mají mnoho společného: Především vynikající hudební nastudování nejen vyhlášených dirigentských osobností formátu Riccarda Chaillyho , Daniela Barenboima , Lorina Maazela , ale i mladé nastupující generace. Další devízou je vyrovnané obsazení špičkovými sólisty těch nejzvučnějších jmen, kteří se na amerických i evropských scénách potkávají – vedle již výše zmiňovaných Anna Netrebko , Elina Garanća , Mariusz Kwiecień , Simon Keenlyside , Dmitrij Hvorostovkij , René Pape . Také mezi ně dravě pronikají debutanti – Ljudmyla Monastyrská (Aida, Abigail), Dmitrij Popov (Rodolfo) nebo Daniela Barcellona (Malcolm v Jezerní paní).

Ovšem ani osvědčená jména nejsou vždy zárukou jednoznačného výsledku. To byl případ dirigenta Harryho Bicketa , kdy ani jeho nezpochybnitelná zkušenost v případě Mozartova Tita a Händelova Julia Caesara nevedla ani s tak vytrénovaným orchestrem, jaký je v MET, ke stylově vyhraněnému výkonu. Naopak hudební nastudování Kouzelné flétny na Salcburském festivalu díky Nikolausovi Harnoncourtovi a jeho souboru Concentus Musicus Wien bylo skvělou ukázkou vytříbeného a zároveň svěžího přístupu. Ani Deborah Voight nepřesvědčila jako Kassandra v Berliozových Trójanech v MET. Nebo Violeta Urmana už neměla pro Giocondu z Paříže odpovídající hlasovou svěžest. Také tenorista Marcelo Álvarez jako král Gustav zápasil v MET s výškami i věrohodnějším vztahem ke své milence.

Českým interpretům se prozatím daří pronikat do tohoto byznysu jen sporadicky – na rozdíl od Slováků, z nichž se prosadili Pavol Breslik a Štefan Kocán , jsme mohli zatím vidět pouze Tomáše Netopila, který v Pařížské národní opeře dirigoval Carsenovu i nscenaci Hoffmannových povídek, a Magdalenu Koženou jako třetí Dámu v Kouzelné flétně z festivalu v Baden Badenu pod taktovkou Simona Rattla.

Z hlediska inscenačního vedle sebe koexistují jak tradiční režie (Verdiho Othello režiséra Elijaha Moshinského v MET nebo velkolepá Aida F ranca Zeffirelliho) , tak snahy o nové výklady, které převažují. To potvrzují i inscenace, které lze vybrat mezi trojici nejzajímavějších: Lohengrin ze Scaly s Jonasem Kaufmannem a Annette Dash v provokativní režii Klause Gutha, která odkryla nečekané motivace a vrstvy postav. Vedle toho naprosto tradiční velkolepá Traviata s fenomenální Angelou Gheorghiu v titulní roli – a do třetice Jezerní paní se zajímavým režijním posunem, v němž John Fulljames rozehrál dávný příběh jako oživlou historii ze skleněných vitrín pánského klubu. Některé režijní „experimenty“ ale působily násilně – například Verdiho Rigoletto v MET přesunutý do komunity opileckých hazardních hráčů a exkluzívních prostitutek v neónově blikajícím Las Vegas se Sinatro-Vévodou Piotra Beczaly na hranici jeho tenorových možností a stylizací hraběte Monterona do podoby arabského šejka.

Pokud jsou přenosy z MET i ty z Evropy zcela srovnatelné, v propagaci se liší na hony. Ta americká je promyšlená a vypracovaná do detailu od způsobu zveřejnění programu sezony přes propagační materiály po využití přestávek. Covent Garden přišla alespoň s „šeptandou“, když zveřejňuje tweety, které diváci v průběhu přenosu píší na Twitter. A je to znát i na počtu diváků, kdy na MET bývá vyprodáno a na „Evropu“ bývá poloprázdno – ke škodě všech, kteří si nechávají ujít, jak se dělá opera jinde.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.