Andrea Chénier, čtvrtá a nejslavnější opera italského veristicky orientovaného skladatele Umberta Giordana, nese podtitul dramma di ambiente storico in quattro quadri (drama z historického prostředí ve čtyřech obrazech) a je to právě ono historické prostředí – doba Velké francouzské revoluce (první obraz se odehrává roku 1789, zbylé tři v roce 1794) –, jež tvoří agens a movens tohoto hudebního dramatu, jak to lakonicky vyjádřil Egon Voss: dramatu, jehož nové nastudování bylo premiérováno 5. května v pražském Národním divadle v režii Michala Dočekala a pod taktovkou Petra Kofroně. Označení dramma di ambiente storico nepředstavuje pouze skutečnost, že se opera odehrává v blíže určené minulosti, nýbrž podtrhuje hlavního aktéra děje: ničivou sílu historie, zde přítomné v podobě jakobínského teroru. Byť východiskem děje je pro operu typický milostný trojúhelník – jedna žena (Maddalena) stojí mezi dvěma muži (Chénier a Gérard) –, postavy nejsou de facto ničím jiným, než loutkami revoluce, jež rozhoduje o jejich bytí a nebytí. Ondřej Hučín tento základní dramaturgický rys díla označil (ve velmi fundované a informačně bohaté programové brožuře k představení) jako „žánr pseudohistorické fresky, v níž se zmítá privátní osud jednotlivců“ (pseudohistorické do té míry, že libreto, obsahujíc řadu konkrétních historických postav i skutečností – od Robespierra až po sansculoty –, vytváří řadu anachronismů).
Výše nastíněného charakteru tohoto díla – tak, jak ho koncipoval Giordanův libretista Luigi Illica (mimo jiné autor libret slavných Pucciniho oper) – by si měl být vědom každý režisér, jenž chce toto dílo adekvátně interpretovat (vždyť režisér je v prvé řadě interpretem; autory opery jsou libretista a skladatel!). Režie Michala Dočekala vystihuje tento rys díla velmi dobře, pojímajíc je jako soubor žánrových obrazů (svými historickými „obrazy“ coby pantomimicky výmluvnými scénickými konfiguracemi – tableaux – se tato opera v jistém smyslu přibližuje dramatu meyerberovského typu; svou žánrovostí koresponduje s centrální kategorií estetiky 19. století – estetiky lokálního koloritu, couleur locale): první obraz patří vykreslení aristokratického ancien régime (hudebně ho Giordano vystihuje záměrně archaizujícím stylem či zapojením madrigalu a gavoty), další obrazy představují davovou scénu (jejím zvukovým emblémem je revoluční píseň Ah! ça ira, která – spolu s melodiemi Carmagnole a Marseillaise – zde funguje jako hudební citát), soudní scénu a závěrečnou scénu žalářovou. Dočekal dává těmto obrazům přesvědčivou podobu, nechávaje dílo ve svém původním, historickém, čase (jak netypické pro současnou provozovací praxi!): „Co bychom získali přesunutím do jiné doby? Že co se dělo tehdy, děje se i dnes? To přece není potřeba,“ řekl v rozhovoru s Jurajem Gerberym. V prvním obraze se tak skutečně ocitáme na zámku, pastýřské zpěvy jsou zde příjemně doplněny baletním výstupem, v dalších částech vidíme francouzskou trikoloru vlající v revolucí bouřících ulicích atd. (A ačkoliv působí režie na některých místech takřka minimalisticky – malé hořící domečky v popředí scény či pouhá šňůra suplující vězeňské mříže –, vždy je divákovi jasné, oč se jedná.)
Ústřední role je po hudební stránce extrémně náročnou partií a jakkoliv se jí Mexičan Hector Sandoval zhostil jistě s velkým nasazením, některé jeho polohy – nejen pěvecké, ale i ty herecké – působily poněkud křečovitě (jeho téměř neustále vztyčená paže ukazující kamsi do publika mu místy propůjčovala až – jistě nezamýšlený – komický rozměr.) Mnohem přesvědčivěji se ujali svých rolí Roman Janál (Gérard) – ve slavném monologu Nemico della patria předvedl nejen bravurní pěvecký, ale i herecký výkon – a Petra Šimková-Alvarez, kterou je třeba ocenit nejen za její přednes slavné árie La mamma morta. Obě zmiňovaná čísla byla při premiéře (zaslouženě) odměněna potleskem. V neposlední řadě je třeba vyzdvihnout semknutý výkon orchestru, jenž pod taktovkou Petra Kofroně dodal představení ten správný italsko-francouzský elán, pro nějž se vyplatí toto pozoruhodné dílo italského verismu o francouzské revoluci – slovy Odřeje Hučína: onu Illicovu „encyklopedii francouzské revoluce“ – v Národním divadle rozhodně navštívit!
