Olomoucký Don Pasquale postaru

Donizettiho Don Pasquale (1843) je opera buffa klasického střihu inspirovaná commedií dell’arte. Komický stařík Pasquale (bas), mladá zamilovaná dvojice Norina (soprán) a Ernesto (tenor), intrikán Dottore – Doktor Malatesta (baryton). Nestor české operní režie Václav Věžník se svou nejnovější inscenací vrátil do dob svých začátků, kdy před 63 lety, v roce 1955, režíroval tuto komickou operu v Brně a vzápětí potom v Olomouci.

Sám o své tehdejší inscenaci v rozhovoru s Michalem Burešem pro pořad Vizitka rozhlasové stanice Vltava mimo jiné řekl, že byl tenkrát velmi mladý a viděl postavu starého mládence Pasquala jinýma očima. Teď je pro něj starý Pasquale ve své podstatě učiněný dobrák, který vlastně přeje svému synovci, že si vezme mladou paní, kterou má rád. To, že Ernesta předtím vyhnal bez peněz, je náhle oběma stranami zapomenuto. Nicméně commedie dell’arte je commedie dell’arte a charaktery jejích postav jsou v podstatě neměnné. Dobrák, nedobrák – zkrátka typický vrtošivý komický stařík.

Podle své zásady, že operu lze režírovat jenom podle partitury, že hudba je jejím základem, z něhož režisér přečte veškeré pokyny pro svou práci, se pan režisér Věžník řídí dodnes. Ovšemže je v každé operní partituře potencionálně obsažen klíč k výkladu hudebně dramatického díla, leč tento klíč chápe každý z inscenátorů pochopitelně po svém a proto je každá inscenace (zaplať pánbu) jiná. Kdo z nás přesně ví, jak by měla vypadat, kdyby vycházela jen a jen z přání svého autora? Mnohý skladatel by ani nebyl dobrým dramaturgem a režisérem své vlastní opery, protože ne každý má cit pro operní dílo ve smyslu divadelním. Nemusíme chodit daleko, stačí pokročit k Antonínu Dvořákovi a k problémům, které provázejí inscenování jeho oper. To Leoš Janáček (ale také už Bedřich Smetana) je naopak oním výsostným dramatikem, jehož opery mají v sobě výrazně zakódovánu svou divadelní podobu. Vzpomeňme však na jeho zážitek z Vídně, když tam konečně roku 1918 uvedli Její pastorkyňu. Byl doslova unesen tím, že na jevišti postavili mlýn, který vypadal skoro jako opravdový…

Dona Pasquala hrají v Moravském divadle česky v ne právě obratném velmi zastaralém překladu Jindřicha Hanuše Böhma (1836-1916). Dirigentem a autorem hudebního nastudování je Tomáš Hanák, scénografem Jaroslav Milfajt, sbormistryní Lubomíra Hellová, jako autor kostýmů je uveden Josef Jelínek. Musím přiznat, že nemohu uvěřit, že tyto kostýmy opravdu navrhl – neodpovídá tomu ani jejich vizuální podoba, ani výběr materiálů a jejich kombinace. Milfajtova scénografie se, jak už to bývá a být musí, přizpůsobila staromilským požadavkům pana režiséra. Znamená to, že jsou na jevišti „realistické“ panely zavěšené na tazích a scéna se často mění. Těžko můžeme letitému režisérovi vyčítat, že pracuje postaru. Věří svému kánonu a postupuje podle něj. Horší je, že to, co se na jevišti odehrává, není právě vtipné. Titulní hrdina Don Pasquale má falešnou téměř holou lebku s ošklivými chumáči šedých vlasů, na ní bílý „komický“ čepeček, později ještě i bílou paruku na tu malou chvíli než se rozhodne, že se ožení. Rekvizity? Norina zalévá konvičkou zahrádku, věší suché, leč objemné prádlo.

foto MD Olomouc

Je-li do role Pasquala obsazen vysoký a štíhlý David Szendiuch, je poněkud obtížné „vyrobit“ z něj komického staříka. Namalujeme mu na obličej šedé „nádraží“, aby vypadal staře, ale náznak dobráckého výrazu se nám podaří přičarovat jen stěží. Neměla jsem pocit, že pěvec svou roli zvládá suverénně a s chutí, dělal, co se po něm chtělo, ale komická postava to nebyla. Doktor Malatesta v podání hostujícího Jakuba Tolaše mne vyloženě zklamal ležérností svého zpěvu a ledabylým herectvím. Mnohem lépe na tom byla Barbara Sabella jako Norina, neměla pěvecké problémy a působila mladistvě a půvabně, byť i ona byla v mizánscénách dosti omezovaná v pohybu. Hostujícímu Ondřeji Koplíkovi také seděla role Ernesta po stránce pěvecké i herecké. Sbor a malé role sluhů a také Notář v podání Ondřeje Doležala patřili spíše do hrubozrnější části inscenace.

Roztomilý nápad s trubkovým sólem, které po otevření opony vychází jako by z úst a rukou Pasqualova synovce Ernesta (akce navazující velmi vtipně na hudbu!), skončil, bohužel, bez pointy – trubka pověšena na kulisu, aby nepřekážela. Proč nepřiznat, že jsem se na Donu Pasqualovi nebavila také díky tomu, že byl temporytmus inscenace přinejmenším nevýrazný, prodlužovaný častými pauzami, neboť se téměř za každým pěveckým číslem tleskalo. Patrně jsem byla jednou z mála, kteří na konci představení nadšeně nepovstali a neaplaudovali čipernému nestorovi české operní režie. Bylo to možná i proto, že pan profesor Věžník káže vodu a pije víno. Píše o tom, jak je třeba režírovat, jak je nezbytné mít smysl pro humor a jak musíme vycházet ze skladatelovy hudby, která nám sama řekne, co máme dělat. Tak jednoduché to však, zdá se, přece jenom není.

foto MD Olomouc

Režisér by měl bezesporu povýšit působivost hudby na maximum, nemusí však být pouze tím, kdo se neustále drží při zemi, aby se autora opery náhodou nedotknul. Ani pan Václav Věžník takový za mladších let nebyl. A teď se zaťatě spolupodílel na koniášovské knížce Cesta do pekel (s opravdovými ďábelskými plameny na obalu), v níž spolu s valnou většinou dalších spoluautorů podrážděně popravují jakýkoli neortodoxní režijní úkrok stranou. Ve svém rozhovoru v programu k inscenaci mimo jiné říká: „Do dnešního dne dodržuji, k čemu mne nabádal můj profesor Ota Zítek, že jevištní představení dělá hudba geniálních skladatelů. To nebyli jen prostí muzikanti, oni byli nadáni jevištní představivostí a režisér by měl ze čtení partitury dostat tuto jejich představivost na jeviště! To je nesmrtelné pro operní režii jako profesi.“

Nevěřím tomu, že by Leoše Janáčka pohoršila inscenace některé z jeho oper jenom proto, že se po těch mnoha letech a historických zlomech, které mezitím proběhly, režisér neřídí jeho scénickými poznámkami. Také inscenace přenesená do jiné doby, než byla ta, v níž se daný příběh odehrával, může ve skladatelově díle kongeniálně najít zajímavé rysy, jichž jsme si předtím nikdy nepovšimli. Všechno záleží na výsledcích spolupráce celého inscenačního týmu. Cenzura ještě nikdy nepřinesla dobré ovoce. Čas nezastavíš a umění nespoutáš.

Sdílet článek: