neděle, 11. březen 2018

Obrazy ze života bohémy v Liberci

Napsal(a) 

 , foto Petr Našic foto: Petr Našic

V pátek 9. března 2018 proběhla v libereckém Divadle F. X. Šaldy premiéra Pucciniho Bohémy. Inscenační tým pod vedením režisérky Lindy Keprtové vsadil v případě této oblíbené a široce známé opery na poměrně konvenční pojetí ozvláštněné po výtvarné stránce promítanými obrazy impresionistických malířů (Manetova Snídaně v trávě, Monetovo Zimní slunce v Lavacourt či Renoirova Zábava v Moulin de la Galette a Váza růží). Spojení příběhu chudých umělců a intelektuálů s díly velikánů impresionismu dává smysl nejen proto, že Rodolfův přítel Marcello je malíř, ale také proto, že Bohéma – stejně, jako impresionistická malířská škola – se soustředí na všední život a zachycení momentů ze života obyčejných lidí, bez romantické heroizace nebo realistické popisnosti. Na tomto základním spojení vystavěla režisérka ve spolupráci se scénografkou Renatou Slámkovou jeviště v podstatě prosté kulis (až na výjimky typu židle, netopící kamna nebo improvizovaný stůl z naskládaných knih a z pantů vysazených dveří), jehož prospekt tvořily proměnlivé „inscenované obrazy“ z postav v dobových kostýmech uspořádaných právě v duchu některých impresionistických výtvarných děl. Společnost lidí zachycených v blíže nespecifikované situaci, jakoby uprostřed rozhovoru, či posedávajících ve skupině tváří k divákům, jako když malíř maluje společnost náhodně zachycenou na večírku apod. Dle průvodního slova v programu inscenační tým zvolil tuto koncepci proto, že i Bohéma má ve formě vyprávění „impresionistické“ prvky – příběh je líčen útržkovitě, z vývoje postav (včetně centrálního vztahu Rodolfa a Mimi) vidíme jen části a výsledkem je jakási „montáž“ nastíněných scén a naznačených příběhových zvratů, které si domýšlíme z dialogů a hudby.

Ani ostatní prvky inscenace (kostýmy Renaty Slámkové) či režijní vedení v ničem nenarušovaly zažité inscenační pojetí. Z výtvarného hlediska je inscenace líbivá, působí dobově a realisticky a – opět ve stylu impresionistických obrazů – klade důraz na kontrast světla a stínu. V protikladu ke strnulým postavám v zadní rovině „obrazu“ je živý pohyb v přední části jeviště, kde probíhá standardně pojatý děj přecházející od drobných gagů „ze života pařížské bohémy“ k sentimentálně laděným a tragickým scénám. Herecké výkony nejdou v žádném ohledu proti logice děje a rozvíjejí vystižení postav v libretu.

 , foto Petr Našic foto: Petr Našic

Liberecká Bohéma je tedy celkově vzato Bohémou konvenční, vhodnou pro všechny, kterým Panna orleánská přišla „příliš moderní“. Na druhou stranu se ovšem nelze zbavit dojmu, že zvolená režijní koncepce mohla být využita zajímavěji. Omezení scény v podstatě jen na „obrazy“ na pozadí sice ukazuje, že jeviště Divadla F. X. Šaldy lze dobře zaplnit i bez kulis, nicméně tma „impresionisticky“ zakrývající prázdnou scénu i v bujarých scénách druhého dějství po čase unaví – zvlášť v inscenaci, která je nepokrytě konvenční. Ani promítané, ani „inscenované“ obrazy na pozadí rovněž neměly kromě dekorativní funkce žádný jiný význam. Podle doprovodného slova v programu jde v Bohémě o kouzlo pomíjivého a nezachytitelného okamžiku – o nezachytitelnou a nepopsatelnou „vůni růže“. A ačkoliv příběh o pomíjivém štěstí i Pucciniho hudba nepochybně takovou náladu navozují, režijní a scénické pojetí v tomto případě vytváří pouze jedinou náladu – ponurou a temnou. Obrazy v pozadí se ztrácejí ve stínech, stejně, jako dění na jevišti. Pokud něco navozuje vzpomínky na ztracené šťastnější chvíle, je to libreto a hudba, nikoliv režijní koncepce. Režijní řešení některých situací navíc není nejšťastnější. Náladě nezachytitelné a ztracené krásy nepřispívá, pokud Rodolfo namísto hledání klíče v prvním dějství okamžitě začne Mimi osahávat nohy. Poněkud bizarně působila i závěrečná scéna druhého jednání, kdy za doprovodu vojenské hudby vytvořily postavy na forbíně jakýsi „betlém“ (?) včetně Ježíška (?) narozeného z největšího Parpignolova dárku. Zvláštně vyznělo také časté užívání sněhu jako scénického efektu, který v Bohémě (alespoň takto konvenčně pojaté) působí spíše jako symbol zimy, chladu a blížící se smrti, a proto působí rušivě, pokud padá při milostných scénách a má být onou nostalgickou vzpomínkou na první setkání milenců.

Velmi podařená byla nicméně premiéra liberecké Bohémy po hudební a pěvecké stránce. Ansámbl mladě a svěže působících pěvců vedl italský tenorista Paolo Lardizzone v roli Rodolfa. Jeho vřele znějící hlas měl ve vypjatých pasážích potřebnou sílu, ale v lyrických částech jej pěvec zbytečně nepřetěžoval a jeho projev nezněl násilně či nuceně. S rolí Rodolfovy lásky Mimi si bez problémů poradila Lucie Kašpárková, která především tišším pasážím dokázala dodat potřebnou ženskou křehkost. Jako efektní protiklad její Mimi působila Jolana Slavíková v roli afektované, až hysterické Mussety, která si dobře poradila i s tragickou emocionální proměnou ve druhé polovině příběhu. Z trojice Rodolfových přátel působil nejlépe Jiří Rajniš ml. v roli skladatele Schaunarda s příjemně zabarveným barytonem. Také Jan Šťáva v roli filosofa Collina a Csaba Kotlár jako malíř Marcello zvládli své úlohy s lehkostí a komediálním talentem potřebným pro vytvoření kontrastu k jinak smutnému příběhu díla. Sborové party sboru Divadla F. X. Šaldy (sbormistr Koloman Poľak) i dětského sboru Severáček (sbormistryně Silvie Pálková) byly precizně připravené, a to nejen z pěveckého, ale i hereckého hlediska. Sbory byly rozděleny do výborně se doplňujících sekcí a udělaly maximum pro zaplnění prázdné scény druhého dějství.

Orchestr Divadla F. X. Šaldy řídil šéf opery Martin Doubravský, který se postaral o vyváženou a pečlivě odstíněnou zvukovou stránku představení. Nestalo se, že by někoho nebylo slyšet nebo že by pěvci museli zápasit s místy poměrně agresivně napsanými orchestrálními party. Lyrická a tichá místa vyzněla s náležitou něhou a ani v hlučných pasážích nezanikaly detaily Pucciniho partitury.

V Liberci se tedy hraje Bohéma, jejíž režijní pojetí je poměrně konvenční, s některými dobrými a několika slabšími inscenačními nápady. Celkově vzato tak tato „impresionistická“ a potemnělá Bohéma stojí spíše za slyšení, než za vidění, a to především díky výkonům pěvců a hudebníků.

Denisa Valterová

Absolventka Divadelní vědy FF UK v Praze a nadšenkyně pro divadlo, operu a vše s tím související. Pravidelně navštěvuje pražská, mimopražská i zahraniční operní představení. V roce 2016 absolvovala Operní akademii pořádanou Národním divadlem, zaměřenou na kritickou reflexi operního díla. Zájem o operní interpretaci dále prohlubuje jako pasivní účastnice pěveckých kurzů (např. Mezinárodní interpretační kurzy Zábřeh 2015). Zaměřuje se mj. na dílo Richarda Wagnera, od roku 2012 je členkou pražské wagnerovské společnosti. V roce 2013 se jako stipendistka zúčastnila operního festivalu v Bayreuthu. Richardu Wagnerovi a bayreuthskému festivalu se věnuje i ve svých akademických pracích. Je závislá na kávě a ráda nosí vysoké lodičky, i když v nich v Praze nejde moc chodit…

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.