„Smysl věcí, které se zdají být opravdu pevnými a přitom jsou ve skutečnosti prchavé, je téma, jež mě trvale zajímá.“ Takto se vyjádřil William Kentridge – režisér, producent a animátor operního představení, jehož přenos mohli vidět návštěvníci českých kin v sobotu 26. října – v souvislosti s Šostakovičovou první operou Nos , inspirovanou stejnojmennou povídkou N. V. Gogola. Toto dílo se dnes – jednak kvůli hudebním prostředkům (užití atonality, novátorská instrumentace: orchestrální mezihra výhradně pro bicí), jednak kvůli svému až surrealistickému charakteru – právem řadí k sovětské avantgardní produkci 20. let minulého století. A inscenace, kterou Kentridge spolu dalšími umělci vytvořil – za dirigentským pultem stál Pavel Smelkov , titulní roli kolegiálního přísedícího Kovaljova ztvárnil Paulo Szot , jeho nos si zazpíval Aleander Lewis –, je dokladem skutečnosti, že opera – a avantgardní sovětská tvorba 20. století ne méně, že opera předcházejících staletí – je jednotou přinejmenším tří složek: hudby, textu a v neposlední řadě scény.
Kentridge – jihoafrický animátor známý především svými filmy reflektujícími apartheid a sociální nespravedlnost v jižní Africe – vytvořil scénu, jež nemohla nechat diváka indiferentním: je ji možno obdivovat, nebo zatracovat, ale jen těžko ji lze přejít jako podružný prvek, jako místo, kde se odehrává děj či „obsah“ opery. Scéna sama se stává obsahem či sdělením; stává se dílem samým, nikoliv jeho „pouhým“ provedením: Kentridgova inscenace Šostakovičova Nosu je počin režijního divadla par excellence. Režisér využil – kromě vlastních původních animací – sovětských filmových záznamů různého zaměření (nechybí ani obraz Stalina či Šostakoviče hrajícího na klavír), a servíruje tak divákovi v kombinaci s Šostakovičovou břitkou hudbou oslňující mozaiku vjemů. Zároveň Kentridge poznamenává, že Nos je svým sdělením vypovídajícím i ve vztahu k jižní Africe, režisérově domovu: „Nos je o tom, co vytváří osobnost. … Je také o teroru hierarchie. V ruské společnosti carské doby, ale i později, pokud jste měli o něco nižší postavení, byli jste zavrženíhodní pro každého, kdo byl nad vámi. … Připadá mi to velmi podobné vyrůstání v jižní Africe,“ říká Kentridge.
Kentridge tak – explicitním vztažením Nosu na dobu vzniku, 20. a 30. léta 20. století, a přinejmenším implicitním vztažením na svou současnost – otevřel ožehavou otázku, jež je předmětem kontroverzí operních kritik po celém světě: totiž problém aktualizace operního díla. Polemika o smysluplnosti operních aktualizací – pakliže má být skutečnou polemikou a ne pouhým souborem emotivních stanovisek – musí vycházet z odpovědi na otázku, v jakém čase se dílo vlastně odehrává: a koncepce režijního divadla vychází ze skutečnosti, že jsou to přinejmenším tři časy – čas děje díla (v našem případě 19. století), čas vzniku díla (přelom dvacátých a třicátých let 20. století) a čas jeho provádění (začátek 21. století) –, jež tvoří možný inscenační rámec, přičemž jednotlivé časové roviny se mohou měnit či dokonce vzájemně prolínat. Zda Kentridgeova spektakulární inscenace, onen vír vizuálních vjemů, svou aktualizací vystihla smysl Šostakovičovy opery – či dokonce, jak je dnes moderní tvrdit, jeho intenci, záměr –, může zůstat otevřenou otázkou; neubírá to však ničeho na její sdělnosti a pravdivosti.
