neděle, 10. prosinec 2017

Nenávistné Straussově Elektrě ve Vídni vévodila Waltraud Meier

Napsal(a) 

 , foto Wiener Staatsoper/Michael Pöhn foto: Wiener Staatsoper/Michael Pöhn

Elektra ve Vídeňské státní opeře se prezentuje precizně znějícím orchestrem podpořeným dirigentskou osobností Ingo Metzmachera spolu s vyrovnanými pěveckými výkony, v jejichž čele pro tento večer stála Waltraud Meier. Protikladná k hudební je úroveň scénického nastudování. Tu sráží zejména často násilné a nelogické zásahy do straussovsko-hofmannsthalovských výkladů a nedůsledné vykreslení psychologických profilů postav a jejich proměn. Představení jako celek funguje, avšak výsostnému provedení je příliš vzdálené.

V březnu roku 2015 řídil Uwe Eric Laufenberg ve Vídni doposavad poslední inscenaci Elektry. Toto současné nastudování je celkově sedmou vídeňskou produkcí Elektry, opery z pera kongeniální tvůrčí dvojice Hugo von Hofmannsthala a Richarda Strausse. Při premiéře se v roli Klytaimnéstry představila Anna Larsson, jako Elektra se ukázala výjimečná a odborníky ověnčovaná Ninna Stemme, postavu Chrysothemis ztvárnila Ricarda Merbeth, Oresta Falk Struckmann a jako Aegisth vystoupil Norbert Ernst. Laufenberg si tímto počinem otevřel cestu k Bayreuther Festspiele, kde roku 2014 převzal inscenaci Wagnerova Parsifala. Stejně jako v případě Parsifala (navštíveno 2016, Bayreuth) se neubráníme pocitu přímého zásahu do původní autorské práce, čímž se s Laufenbergem pojí stále častější jevištní kontroverze. Není tomu jinak ani v případě Elektry, kdy osobním vkladem do díla samotného znovu potvrzuje svoji roli rozporuplného umělce, byť tentokrát v únosné rovině.

Inscenace Uwe Erica Laufenberga nás namísto Mykénského paláce přenese do prostor uhelného podzemí. Jediným spojovacím prvkem mezi původním chrámem a tímto sklepením, zde vyjádřeným prvoplánově kontrastem světla a temnoty, je páternoster. Ten v průběhu jednoaktovky přepravuje prvně postavy, posléze jejich mrtvá těla, což namísto exprese působí spíš odpudivě. Celé scéně vévodí výrazný sprchový kout, který lze vnímat jako prostředek nastoleného „čistého zla“ a jednoznačně dává poznat, že se vše na jevišti odehrává v holocaustu ve válečném období rozmezí let 1939–1945, což je podníceno i kostýmy. Scénickým designem, v němž převládá skromnost nad pompézností, se prezentují Rolf a Marianne Glittenbergovi. Nutno uznat, že mimo několik okamžiků (zejména úvodní šokující obraz nahých ženských těl ve sprše; excentrický finální „balet“; závěrečný odchod Elektry ze scény) téměř žádný námět režijního týmu děj tentokrát výrazně nenarušuje, ovšem bohužel ani nepovznáší.

Německý dirigent Ingo Metzmacher udržuje moderní „straussovskou“ práci radikálně expresivním hudebním jazykem ve vzrušující rovině. I přesto, že zvýrazňuje stále funkční harmonické charakteristiky, svými pohyby akcentuje polytonalitu a „kruté“ disonance nad limity atonality. Orchestr pod jeho vedením působí honosně, podpořen notnou dávkou temnoty.

 , foto Wiener Staatsoper/Michael Pöhn foto: Wiener Staatsoper/Michael Pöhn

Hned v úvodním pojednání směrem k interpretům je nutno říci, že večer s Elektrou je především o „elektrizující“ Klytaimnéstře v podání německé, dnes již legendární, mezzosopranistky Waltraud Meier. Bohatý repertoár, který tato pěvkyně za kariéru nasbírala, ji řadí mezi umělkyně, jež nenáleží do kategorie moderních jevištních rutinérů. Hlas Meier stále vyniká citem pro zvuk, je pružný a flexibilní. Navíc představuje atypický zjev, jelikož její zvukově kvalitní tón se i v pokročilém věku plně projevuje bez sebemenší známky útlumu a únavy a v jejím odkazu tak spatřujeme zřetelné průniky do soudobé interpretační praxe.

Naproti tomu ruská sopranistka Elena Pankratova v titulní roli je ve svém oboru důstojnou nositelkou dramatického stylu, k čemuž se také pojí její hrdinný přednes. Výrazně ji reflektuji od premiéry milánské Die Frau ohne Schatten (navštíveno 2012, Milano), kde ztvárnila postavu Die Färberin po boku nedávno zesnulého Johana Bothy. Pěvkyně disponuje neomylnou intonací, a to i v nejtěžších intervalových skocích, v nejsilnějších dynamikách i v odlehčeném pianu téměř šeptaných tónů. Její ostře vyrýsovaná interpretace podporuje dramatický život zpívané role Elektry. Je ovšem nutno říct, že cesta Pankratovy na řídce osídlený Olymp velkých interpretek Elektry je teprve v počátcích. Určitě lze zapracovat na výrazných detailech, zvláště na dodržování cynického podtónu při dialozích se sestrou a nenáviděnou matkou.

Postava její sestry Chrysothemis v podání německé sopranistky Gun-Brit Barkmin je i přes intenzivní pěvecký prožitek zatím pro interpretku přespříliš. V roli působí až příliš nevinně a místy bezmocně. Jako Aegisth vystoupil téměř vždy nezničitelný rakouský tenorista Norbert Ernst a i když tato role není největšího rozsahu, nelze ji z dramaturgického hlediska opomíjet. Orest dánského basbarytonisty Johana Reutera umí být plný emocí a ukazuje nám širokou výrazovou škálu od bledé křehkosti až po silné výbuchy vzteku. Scénicky je poněkud toporný, avšak hlasová srdečnost to vynahrazuje. Výkony ostatních, hudebně drobných postav jsou veskrze vyrovnané a slabší výkony absentují.

Pocity naplnění a radosti se dostavují vždy, když straussovsky hudebně napjatý systém s moderními kontrapunktními záchvěvy bezchybně funguje. S vokálními prožitky na hranici možností umělci zacházejí uctivě. Co bohužel dehonestuje radost z hudby, je minimální vykreslení psychologických profilů jednotlivých postav. Elektra by měla vyzařovat scénickou intimitu, která skutečně vynikne pouze dostatečnou interakcí mezi postavami. Plán pomsty fantaskní Elektry, emocionálně vyprahlé postavy, v níž převládá pouze nenávist, zde velmi předvídatelně postava vyjadřuje kyvadlovými pohyby sekery, kterou nakonec zatíná do obloženého sprchového koutu?! Při závěrečném tanci zase prostoupí sklepení světlo, do něhož přichází Elektra se závěrečným „kolektivním tancem“. Vzpomínka na ponurou atmosféru plnou zkaženosti se tímto dočista vytrácí a scéna teď působí spíš jako muzeum hrůzných vzpomínek.

Večeru protikladů 8. prosince vévodil homogenní a působivě koordinovaný orchestr v kontrastu se silně statickými režijními obrazy. Díky dirigentu Metzmacherovi byla Elektra plná plasticity motivů a zvukového lesku, avšak ze strany Laufenberga postrádala podstatně hlubší práci s příliš statickými postavami. Sólisté se prezentovali velmi vyrovnanými výkony, všechny ovšem tohoto večera zastínila svým prvotřídním vystoupením Waltraud Meier.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.