Mozartovská óda Evropské unii

Operní domy v Belgii jsou momentálně v zajetí Wolfganga Amadea Mozarta. To by nebylo nic zvláštního, kdyby se jednalo o libretovou „trojku“ Lorenze da Ponteho (Don Giovanni, Le nozze di Figaro a Cosi fan tutte). Když tyto opery odečteme, tak se nám seznam uváděných jevištních děl salcburkského génia podstatně zúží. Shodou okolností uvedla Opera Flandry v Antverpách předposlední „opera seria“ Idomeneo, re di Creta a o necelý týden později bruselská královská opera rané dílo Mitridate, re di Ponto. Jestliže je Mitridate jen jakási zkouška jak by měly jeho opery v budoucnu vypadat, tak je Idomeneo plnohodnotný produkt, jehož úspěšná premiéra v mnichovském divadle Cuvilliés v roce 1781 se zasloužila o definitivní odchod skladatele z provinčního Salcburku.

Idomeneo

Idomeneo, foto Annemie AugustijnsPro novou inscenaci Idomemea angažovala Vlámská opera mladé i staré tvůrce operních inscenací. V režii mladého německého režiséra Davida Bösche nemá relace otce a syna žádný náboženský nebo politický podtón, ale je přesto velmi aktuální. „Idomeneo ukazuje trauma války v Troji, která do svého dění každého přímo nebo nepřímo vtahuje“, říká výstižně dramaturg opery Luc Joosten. „Jsou to postavy vnitřně poškozené, z nichž zcela vyprchal cit. Jejich vnímání věcí se nebezpečně zúžilo a jejich možnost tolerance téměř neexistuje.“ Bohužel se takové pojetí režijně nevyvedlo, Bösch střídá řadu jevištních obrazů, některé jsou opravdu zdařilé, ale celek ztrácí jednotnost a je málo koherentní. Zcela vydařené je hudební nastudování zkušeného odborníka na starou hudbu, Angličana Paula McCreeshe, zakladatele a šéfa známého souboru Gabrieli Consort & Players. On zvolil původní verzi opery, některé árie, které v Mnichově vypadly, zase vrátil. Roberto Sacca v titulní roli potvrdil pověst jednoho z nejlepších tenorů současnosti a výborným výkonem se mu přiblížily i dvě ženské představitelky, Serena Farnoccia (Elettra) a zejména Portugalka Ana Quintans (Ilia).

Mitridate

Premiéře Mitridate v Bruselu předcházely nevídané situace. V interiéru stávající opery a v přilehlé budově probíhají velké rekonstrukce. Opera se rozhodla na dobu přestavby postavit na jiném místě ve městě něco jako velký cirkusový stan. Je to ovšem luxusní konstrukce, kam se vejdou dva tisíce diváků jako v opeře samotné a dále jsou k dispozici přilehlé prostory pro bar, foyer, přípravu rekvizit a tak dále. Komické je, že návštěvníci mají lepší výhled na jeviště než v původní budově a navíc je tam i slušná akustika. Původně opera plánovala převzít starší inscenaci Roberta Carsena, jenže rekonstrukce, které už měly být skončené, jak je zvykem nabyly zpoždění a tam se Carsenova výprava nevešla. Opera tedy vypsala soutěž pro novu inscenaci, což je v operním světě velmi nezvyklé řešení. Zájem byl velký, došlo 110 návrhů z celého světa. Nakonec porota, ve které byl i Carsen, vybrala projekt dvou francouzských režisérů Jean-Philippa Claraca a Oliviera Deloeuila a jejich kolektivu Le Lab.

Mitridate, foto Bernd Uhlig

Evropská unie prožívá v současné době těžké časy a tak proevropští tvůrci opery umístili příběh krále Mitridate a jeho dvou synů do rychle svolaného krizového summitu unie. Tak skončili návštěvníci opery na téměř čtyři hodiny v impozantní kancelářské budově. Pohodlné řešení, protože s touto omezenou výpravou – jen několik vchodů a velký konferenční stůl – se obešla technická omezení i nedostatek místa. A co se nevešlo na scénu se promítalo do hlediště kde bylo zavěšeno 28 evropských vlajek, ke kterým přidali vlajku zchátralého království Pontus. Příběh byl pravidelně doplňován zprávami televizní stanice „Pontus News“ na mnoha obrazovkách v sále.
Rovněž mladý francouzský dirigent Christophe Rousset je specialista na starou hudbu, v Bruselu předvedl, že může řídit moderní operní orchestr se stejným úspěchem.  Mezi sólisty na sebe upozornil ideální mozartovský tenorista Michael Spyres v titulní roli, ale i menší role, jako Arbate v podání belgického tenoristy Yvese Saelense, byly dobře obsazeny. Pouze australský kontratenor David Hansen (Farnace) nebyl na úrovni svých kolegů. „Pokud se k tomu mohu vyjádřit,“ napsal o Mitridate kritický Mozartův otec v dopise z roku 1770, „líbí se mi, že opera je dobře zkomponovaná se spoustou hudebních znalostí.“ Stejně spokojeni byli po premiéře v Bruselu i návštěvníci premiéry v operním paláci, jak se dočasné šapito s nadsázkou nazývá.

Sdílet článek: