středa, 19. říjen 2022

Monotematický mnichovský Peter Grimes

Napsal(a) 

, foto Wilfried Hösl foto: Wilfried Hösl

Mnichovská inscenace Brittenovy první opery Peter Grimes překvapuje svou monotematičností. Takovou monotematičností, která skladatelově opeře jednoznačně prospívá. Režisér Stefan Herheim a jeho spolupracovníci se dokázali ponořit do Brittenova díla neobyčejně hluboko a soustředěně vyslovili mnoho skladatelových myšlenek. Za úzké součinnosti se scénografkou Silke Bauer zvolil režisér jednotné prostředí, v němž se střetávají obyvatelé malého rybářského městečka (zástupci většiny) a rybář Peter Grimes podporovaný svými dvěma přáteli – bývalou učitelkou Ellen Orford a vysloužilým kapitánem Balstrodem. Petera Grimese ztělesnil tenorista Jonas Kaufmann, před nedávnem představitel téže role ve Vídeňské státní opeře. Byl perfektně připraven jak po stránce pěvecké (až neuvěřitelné barevné výrazové proměny hlasu, dynamické kontrasty včetně znělých pianissim, detailní výslovnost, dokonalé frázování). Jeho Grimes vstupuje na jeviště ve výrazné tenzi – je zlostný, prchlivý a není ochoten se jednolitému šiku svých protivníků jakkoli přizpůsobit. Ačkoli soudce Swallow (Wolfgang Bankl) prohlásí, že Grimesův malý učedník zemřel nešťastnou náhodou, ostatní vesničané jsou skálopevně přesvědčeni, že Grimes svého chlapce zabil.

Scénografie Silke Bauer uzavírá všechny zúčastněné do jednotného prostoru, v němž jsou zastoupeni i diváci v hledišti. Všichni jsme účastni procesu, jímž Peter Grimes prochází v té síni, která má klenutý strop ve tvaru obrácené lodní konstrukce. Může být jak městským shromaždištěm, tak i kostelem nebo hostincem Tety (Susan Bickley). V průběhu inscenace se tvar síně v proscéniové části jeviště podle potřeby navyšuje a snižuje, její přední a zadní část se mohou od sebe vzdalovat. Také se mezi nimi příležitostně spustí modrá opona, bez níž do jevištního prostoru díky citlivým videoprojekcím proniká příroda – moře a jeho příliv a odliv, měsíc, který se v určitém okamžiku dostává až do úplného zatmění. Zjevně se tu před tím nepřátelským obecenstvem (včetně nás přihlížejících?) odehrává Grimesův příběh, který se zčásti i znovu opakuje. Nejpodivnějším momentem celé inscenace je výjev v rybářově chatrči, kdy se na pódiu objeví Peter Grimes v kašírované loďce, tedy patrně v takové podobě, jaká odpovídá fantazii značně primitivního obecenstva, které tento nesourodý scénografický doplněk vzápětí odklidí do zákulisí. Považuji tuto scénu, popravdě řečeno, za nejslabší bod inscenace už proto, že se tento překvapivě popisný prvek (byť i zajisté záměrně) zcela vymyká jednotné scénografii té vycizelované a zevšeobecněné quasi místnosti, v níž je dáno se sejít všem zúčastněným.

Jonas Kaufmann, Rachel Willis-Sørensen, foto Wilfried Hösl Jonas Kaufmann, Rachel Willis-Sørensenfoto: Wilfried Hösl

Rybář Peter Grimes má jasný, avšak naprosto nesplnitelný cíl: získat lovem ryb jmění, vzít si Ellen za ženu a šťastně žít v prostředí, které jej doslova nemůže vystát. Ellen a kapitán Balstrode jsou jeho jedinými zastánci. Ellen proto, že ho miluje, Balstrode proto, že mu rozumí a ve svém životě je o krok před ním. Je kostýmován jako Grimes a odlišuje se od něj jen prošedivělou bradkou.

Soudce Swallow Grimesovi radí současně s prohlášením jeho neviny, aby se už nepokoušel najmout si učedníka. Grimes však nevidí jinou možnost a přijímá dalšího chlapce ze sirotčince, pro něhož pojede Ellen, která slibuje, že se bude o něj starat. Právě kvůli tomuto učedníkovi se však onen nesourodý pár střetne. Ellen si všimne podivné modřiny na chlapcově krku a vyžaduje, aby mohl odpočívat alespoň v neděli. Peter s ní prudce nesouhlasí, a dokonce ji uhodí. S tím se už Ellen nechce smířit a nebýt kapitána Balstroda, zůstal by Grimes patrně zcela sám. Když se stane další neštěstí a druhý chlapec také zahyne, vesničané se vydají za Grimesem, aby se jej navždy zbavili. Kapitán a Ellen se s Grimesem naposledy setkají a Peter si z úst svého přítele vyslechne jedinou logickou radu: vypluj ve své lodi na moře a tam ji potop. Vesničané jsou sice svědky Grimesovy sebevraždy, nechává je však zcela klidnými, skoro si jí nevšimnou. Světla v hledišti se přitom rozsvítí a mezi svědky toho tragického dění se ocitáme i my. Byl Peter Grimes vinen nebo ne? Nikdo to neví, ale všichni jako bychom jej k sebevraždě dohnali. Takto čistě a působivě vypráví režisér Stefan Herheim Brittenův příběh…

Původem norský režisér Stefan Herheim (narozen 1970, od sezóny 2022/23 je intendantem Theater an der Wien). Platí za mimořádně talentovaného režiséra, jehož některé divadelní práce se vyznačují až překombinovanými inscenačními konstrukcemi (např. někdejší pověstná Rusalka, Brusel 2008 ad.), které vždy po režijní stránce vypracovává do nejmenších detailů. V jeho Peterovi Grimesovi je znatelný velký umělecký posun k jednotné inscenační práci ústící až do filozofického výkladu. Herheim se dokázal oprostit od efektní konstrukce jevištního tvaru, soustředil se na vypracování jednotlivých charakterů a situací, v nichž se setkávají, umně manipuloval s nepřátelským davem, který různě přeskupoval v kontrastu ke třem hlavním postavám – Grimesovi, Ellen a Balstrodovi. Místo aby naznačoval, že má Peter Grimes patrně nějakou vážnou psychickou úchylku, která jej vede k vraždám chlapců, zdůraznil v hospodské scéně promiskuitnost vesnických obyvatelů, kteří kážou vodu a pijí víno. „Neteře“ majitelky hostince se nejen prokazatelně živí obšťastňováním pánů, ale navíc jsou zjevně ještě „pod zákonem“, a ta „nejctnostnější“ dáma, Mrs. Sedley (Jennifer Johnston), která s přehnanou starostlivostí hlídá každý Grimesův krok, je stižena závislostí na opiu. Kdo je bez viny, ať hodí kamenem…

, foto Wilfried Hösl foto: Wilfried Hösl

Představitelé tři hlavních postav splnili všechna očekávání, Peter Grimes Jonase Kaufmanna byl také po herecké stránce přesvědčivý. V posledním jednání jej nejprve vidíme zády k nám v bílém, teď už umolousaném obleku, v němž se předtím objevovali jeho učedníci. Je nahrbený, až zhroucený ke straně, pohled mu vyhasl. Ellen mu vyčítá, že svůj boj vzdal a on jí ani v nejmenším neodporuje. Jeho cíl je v nedohlednu a jemu není pomoci. Odplouvá na moře, které jej přijme bez otázek…

Roli Ellen zpívala krásným kulatým barevným sopránem Rachel Willis-Sørensen, kapitána Balstroda charismatický barytonista Christopher Purves. Americký dirigent Erik Nielsen vedl představení s patřičným nadhledem, šest mořských meziher částečně vplývalo do jevištního dění, sborové scény byly vynikající (sbormistr Stellario Fagone), přesně dynamicky a výrazově byly odvážené také ty působivé závěrečné pianissimové výkřiky za scénou volající „Peter Grimes!“.  Inscenace byla krásným zážitkem.

Malá poznámka na závěr: Generální tajemník Organizace spojených národů Antonio Guterres jmenoval 11. října tenoristu Jonase Kaufmanna na dva roky globálním obhájcem OSN pro „One Humanity Campaign“.

Olga Janáčková

Muzikoložka, teatroložka, operní režisérka, hudební a divadelní kritička a organizátorka. Studovala hudební a divadelní vědu na Filozofické fakultě tehdejší Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně, sólový zpěv na brněnské konzervatoři a operní režii na JAMU. V letech 1968–90 pracovala jako odborná pracovnice specializovaná na hudební divadlo v Kabinetu pro studium českého divadla Ústavu pro českou a světovou literaturu Československé akademie věd. Přispívala do samizdatového divadelního časopisu Dialog (1977–80). V letech 1987–89 byla dramaturgyní opery Státního divadla v Ústí nad Labem, pracovala také v Divadelním ústavu Praha. Od roku 1990 soustavně sleduje produkci českých a moravských operních divadel, recenze a články publikuje v odborných médiích.

Komentáře

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.