středa, 25. únor 2015

Moderní divadlo ve staré úpravě aneb Bruselský Händel

Napsal(a) 

Alcina, foto La Monnaie Alcinafoto: La Monnaie

Na první pohled se nedá uhádnout, co vedlo Pierra Audiho, francouzsko-libanonského režiséra pracujícího v Holandsku k myšlence, aby uvedl dvě opery Georga Friedricha Händela dohromady, tedy lépe řečeno jeden večer Tamerlana a druhý večer Alcinu a pak opět Tamerlana, atd. Pokud by chtěl mít jistou dějovou spojitost mezi dvěma operami tohoto barokního mistra, tak by měl zvolit Alcinu a Orlanda, ale nikoliv Tamerlana, k tomu by se lépe hodil například Giulio Cesare. Důvodem patrně byla finanční úspora. Audi totiž dostal pozvánku, aby v roce 2003 režíroval Tamerlana ve švédském královském divadle v Drottningholmu, nádherném parku kus za Stockholmem. Protože toto divadlo je také na listině Unesca, je zde vše ponecháno víceméně v původní podobě. Nabízí se porovnání se zámeckým divadlem v Českém Krumlově, měl jsem možnost navštívit obě barokní divadla, já bych dal přednost našemu divadlu, nikoliv vzhledem k interiéru, ale k původní mašinerii pod jevištěm. Na rozdíl s Krumlovem se v Drottningholmském Slottsteateru každé léto hraje a Tamerlano měl tehdy takový úspěch, že se Audi o rok později vrátil s Alcinou.

Obě opery mají částečně stejnou výpravu, ale vzhledem k velikosti scén v Drottningholmu na jedné straně a Amsterodamu a Bruselu na straně druhé, se stejně muselo vše vyrobit znovu. Audi spolupracuje často s Angličanem Patrickem Kinmonthem a ten navrhl nejen výpravu, ale i kostýmy. Audi a Kinmonth vycházeli v obou inscenacích z typické barokní perspektivy a ačkoliv vypadalo vše velmi jednoduše, upoutávala scéna právě svojí stylizovanou jednoduchostí po dobu celého představení. Barokní opery jsou pro dnešního posluchače svým sledem dlouhých da capo-árií a recitativů s basso continuo-doprovodem často nudné, nikoliv v pojetí Audiho niterné personální režie a Kinmonthovy vystříbené divadelní estetiky. Jistou spojitost ovšem obě opery přece jen mají, ale ta je typická pro barokní opery všeobecně: jsou postaveny na křesťanských morálních hodnotách. Také hudebně jsou si Tamerlano a Alcina někdy trochu podobné, obě například začínají lehkou a hravou předehrou "à la française".

Tamerlano, foto La Monnaie Tamerlanofoto: La Monnaie

Hudební nastudování bylo svěřeno přednímu francouzskému dirigentovi a cembalistovi Christophu Roussetovi a ten samozřejmě přijel se svým souborem Les Talens Lyriques, ve kterém hraje také český kontrabasista Luděk Braný. Rousset je v Belgii dost známý, jako 22ti-letý získal první cenu a cenu publika v přední barokní soutěži v Brugách. Od té doby jeho hvězda jen stoupala a dnes je považován za jednoho z největších interpretů barokní hudby ve své zemi. Do Bruselu byl poprvé pozván před sedmi léty a pravidelně se sem vrací. Les Talens Lyriques hrál v obou operách sice v menším obsazení, ale skvěle a nelze mu nic vytknout. Ženské představitelky byly všeobecně lepší než jejich mužští kolegové. V Tamerlanovi  to platí zejména o švédské mezzosopranistce Ann Hallenberg a mladé belgické sopranistce Sophie Karthäuser. Naproti tomu byl francouzský kontratenorista Christophe Dumaux v titulní roli trochu nevýrazný a známý anglický tenorista Jeremy Ovenden to zase s expresí jasně přeháněl. V Alcině měla největší úspěch velká francouzská hvězda Sandrine Piau jako Alcina, ale Italka Maité Beaumont (Ruggiero) se jí určitě vyrovnala. V mužských rolích na sebe nejvíce upozornil známý italský bas Giovanni Furlanetto (Melisso).

Vzhledem k úsporným opatřením v bruselské královské opeře vypadli ze seznamu oper v příští sezóně - zatím neoficiálně - všechny barokní opery. Po úspěchu této Händelovy operní dvojice je to o to větší škoda.

Mirek Černý

1943, v temné noci: narozen v Praze a díky příjmení ihned vázán k hudbě (Carl Czerny). 1943-1970: zářný život v komunismu. Jídla bylo dost, demokracie, svobody, toaletního papíru, atd. mnohem méně. 1957-1970: Studie, nejdříve zeměměřič, potom hudební studie, člen profesionálního souboru Pražští madrigalisté, noty vyhrály s velkým náskokem nad metry. 1970-dodnes: ještě více svobody ztraceno svatbou s bruselskou Belgičankou Agnes (1970: dvě svatby v Praze a belgickém Dilbeeku, 2017: stále platné). Vlastník dvou státních příslušností, dvou pasů a dvou (odrostlých) synů. 1970: zabaleny stovky LP-ček s vážnou hudbou a odjezd VW-broukem 902 km směrem na západ. 1970-1984: nejdříve člen rozhlasového sboru, později redaktor Radia 3 (stanice vážné hudby státního rozhlasu). Mezitím studium holandštiny se sotva průměrnými výsledky. Od 1973: bytem v Dilbeeku (u Bruselu). Člen české menšiny v Dilbeeku, která má dohromady jednoho člena (mě samotného). 1983-dodnes: Free-lance novinář deníků De Standaard a Het Nieuwsblad, přivýdělky: úředník min. kultury, regionální ředitel zaměstnavatelské organizace a člen hudebních porot v Belgii a v zahraničí, ministerských komisí, poradních rad, předseda organizace Vlámských novinářů v Antverpách, atd. Současné aktivity: Free-lance novinář deníku Het Nieuwsblad (od 1982) a časopisů De Bond (1982), Tertio (2007), Randkrant (2015) a s hrdostí české Harmonie (1994). Přes dlouhodobou spolupráci se mnou zatím žádné z těchto medií nezkrachovalo.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.