pondělí, 7. květen 2018

Mnoho tvůrců – Juanova smrt

Napsal(a) 

 , foto Jihočeské divadlo foto: Jihočeské divadlo

Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích uvedlo v premiéře experimentální dílo Don G, které by nejsnáze šlo popsat jako jakousi „mozaiku“ útržků z opery, činohry a textů na téma Don Juan. Základem díla jsou činoherní výstupy, ve kterých sledujeme archetypálního Dona Juana během setkání s psychoterapeutkou „Donnou Doktorkou“. Jejich dialogy, v nichž se terapeutka snaží Juana analyzovat a on se ji naopak snaží svést, tvoří „osu“ představení, na niž jsou „navěšeny“ výstupy ze dvou oper na juanovské téma. Základem jsou čísla z Mozartova Dona Giovanniho prokládaná výstupy z méně známé Gazzanigovy opery Don Giovanni, o sia Il convitato di pietra, známé také jako Don Giovanni Tenorio, protože titulní role je, na rozdíl od Mozartovy verze, napsána pro tenor. Práce s jednotlivými operními čísly je poměrně volná, bez vazby na strukturu původních operních děl, takže například v úvodu představení zazní Komturův příchod, po činoherní vložce následuje „šampaňská árie“ atd. Záměrem celého týmu tvůrců (Jan Šotkovský jako autor celé ústřední činoherní osy díla, Magdalena Švecová – scénář a režie, Tomáš Studený – scénář a dramaturgie, a Michal Stránský – scénář a přebásnění některých částí) zřejmě bylo vytvořit fresku obrazů a myšlenek na téma Don Juan a do jediného večera spojit co nejvíce nápadů a pohledů na dané téma. Proto během večera zazní kromě čísel ze dvou uvedených oper rovněž citáty z dalších „juanovských“ textů, například od de Moliny, Petera Handkeho či Alberta Camuse. 

Myšlenka zkombinovat jakousi psychoanalýzu Dona Juana s charakteristickými výjevy z obou oper, je v jádru velmi zajímavá. Podobnou „dramatickou esej“ na téma velké evropské archetypální postavy kombinující nejrůznější prameny na dané téma známe například ze Švankmajerovy Lekce Faust. Hlavním problémem Dona G nicméně je, že představení chybí jakákoliv nosná linie, která by víceméně náhodnému poskládání operních čísel dávala smysl. Samotná činoherní linie nepřináší k postavě Juana nic nového nebo objevného – terapeutka kritizuje jeho přístup k ženám a Juan jej cynicky vysvětluje. Ani naznačené „drama“ spočívající v Juanově svádění terapeutky nemá žádný skutečný vývoj (ani náboj) a není z ničeho zřejmé, proč (SPOILER!) terapeutka nakonec podlehne. Ve výsledku je činoherní linie, která má být páteří představení, mnohem nudnější než z kontextu vytržená operní čísla z 18. století. Přitom i z doprovodného programu je zřejmé, že autoři se snažili vytvořit něco chytrého a plného odkazů na nejrůznější umělce a myslitele. V tom je ale další zásadní problém představení, protože pouhým nahromaděním odkazů (a to někdy ani nezakomponovaných do děje, ale přímo citovaných ve stylu „a víte, co řekl Bernard z Clairvaux o ženských ňadrech?“) nevznikne žádná přidaná hodnota. Šotkovský sice v programu poněkud neskromně přirovnává autory díla k „alžbětinským dramatikům“, ale myšlenkově nijak nepropojené nahromadění odkazů (kromě sv. Bernarda též například Nick Cave a mnozí další) vytváří ve výsledku pouze zmatek, který spíše unavuje neustálým „pomrkáváním“ bez hlubšího smyslu či sdělení.

 , foto Jihočeské divadlo foto: Jihočeské divadlo

Příjemným oživením večera byla proto zmiňovaná operní čísla z Mozarta a Gazzanigy v podání orchestru opery Jihočeského divadla a sólistů. V roli Dona Giovanniho vystoupili Jiří Brückler (Mozartova verze) a Peter Malý (tenorová verze Gazzanigy), kteří úryvky ze svých rolí zvládli bez problémů. Trojici mozartovských ženských postav ztvárnily Kristýna Vylíčilová (Donna Anna), Šárka Hrbáčková (Donna Elvira) a Zuzana Benešová (Zerlina). Nejlepší výkon z trojice podala nepochybně Kristýna Vylíčilová, kterou by byla radost si poslechnout v celé úloze Donny Anny. Ansámbl doplňoval František Brantalík jako bodrý Leporello a Josef Průdek v roli Komtura. Vzhledem k poskládání čísel z různých děl ovšem zpěváci zpívali i další úlohy – tj. například Jiří Brückler zpíval chvíli Masetta (ačkoliv v programu tato postava uvedena není), Peter Malý zpíval též Dona Ottavia atd., což dále umocňovalo zmatek na jevišti. V činoherní části zahrála Kamila Janovičová upjatou psychoterapeutku a Jáchym Kučera Dona Juana. Nudné vyznění jejich výstupů asi nelze klást za vinu účinkujícím – rádoby hlubokomyslné dialogy na prostoru dvou plexisklových stěn, židle a pohovky (Freud!) jim zkrátka neskýtaly příliš prostoru. Slovo „Nuda“, které Jáchym Kučera napsal poměrně zkraje představení křídou na portál, celkové vyznění dobře vystihovalo.

 , foto Jihočeské divadlo foto: Jihočeské divadlo

Z celkového pohledu zřejmě představení uškodil příliš vysoký počet autorů a příliš velké množství nejrůznějších – třebaže často zajímavých – nápadů, postrádajících silný jednotící prvek. Ani poskládání večera z útržků různých samostatných děl výslednému dojmu neprospělo. Převážná většina představení (zejména hudební čísla) vyznívala fraškovitě, ať už šlo o rivalitu ženských postav či Leporellovy eskapády (včetně rejstříkové árie přepsané na jakousi „ódu na jídlo“). S tímto komickým elementem však vůbec neladila rozvleklá složka činoherní – včetně některých velmi syrových a hrubých pasáží o sexu a těhotenství převzatých z jiných textů. Jak to bývá, když pejsek a kočička vaří dort, ve výsledku nebylo jasné, co se snažili autoři říct, a výsledný dojem byl rozpačitý až trapný. Na celkovou koncepci doplatil také výborně hrající orchestr pod vedením Martina Peschíka, který v roztříštěné formě večera nedostal příležitost vtáhnout publikum do děje.

Budějovický Don G je představení jistě postavené na řadě zajímavých nápadů, a ostatně i příležitost poslechnout si alespoň úryvky v Gazzanigovy verze je sama o sobě unikátní. Zajímavost však sama o sobě nestačí. Představením (včetně programu) se táhne linka neustálých odkazů a citací, autoři jakoby neustále naznačovali, že na scéně se odehrává cosi chytrého. Autoři možná drama o Donu Juanovi myslí vážně, a možná ne. Don Juan je možná po smrti v nebi, nebo možná v pekle, nebo možná někde úplně jinde. Možná je to celé komedie (jak je na plakátech), a možná tragédie. Nejednoznačnost však v tomto případě nestimuluje k přemýšlení, ale ukazuje spíše na bezradnost. Don G možná říká o juanovském archetypu vše, ale s větší pravděpodobností o něm neříká ve výsledku nic.

Denisa Valterová

Absolventka Divadelní vědy FF UK v Praze a nadšenkyně pro divadlo, operu a vše s tím související. Pravidelně navštěvuje pražská, mimopražská i zahraniční operní představení. V roce 2016 absolvovala Operní akademii pořádanou Národním divadlem, zaměřenou na kritickou reflexi operního díla. Zájem o operní interpretaci dále prohlubuje jako pasivní účastnice pěveckých kurzů (např. Mezinárodní interpretační kurzy Zábřeh 2015). Zaměřuje se mj. na dílo Richarda Wagnera, od roku 2012 je členkou pražské wagnerovské společnosti. V roce 2013 se jako stipendistka zúčastnila operního festivalu v Bayreuthu. Richardu Wagnerovi a bayreuthskému festivalu se věnuje i ve svých akademických pracích. Je závislá na kávě a ráda nosí vysoké lodičky, i když v nich v Praze nejde moc chodit…

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.