pondělí, 25. březen 2013

Mnichov - Orgastická Valkýra

Napsal(a) 

Kent Nagano Kent Nagano

Bavorská státní opera v Mnichově v lednu (6. 1. 2013) nabídla dvě série Wagnerova Prstenu Nibelungova . Velice atraktivní pěvecké obsazení Valkýry , za dirigentským pultem šéfdirigent Kent Nagano a inscenace německého režiséra Andrease Kriegenburga , byly vedle hlavního důvodu, tedy překrásné Wagnerovy hudby a znamenitého libreta, atributy, které mě do bavorského města na řece Isar nalákaly.

V celé opeře se kromě Wagnerových hrdinů objevoval nespočet dalších postav, jejichž dosazení do příběhu bylo zajímavým nápadem a vhodným myšlenkovým propojením dávajícím smysl. Neplatilo to ale vždy, během prvního dějství jsem výše uvedené hledal marně a byl to pro mě rušivý element, který jak od hudby, tak od osudného setkání a dramatu tří duší pozornost odváděl.

Kriegenburgovo umění se však naplno projevilo v dějství druhém, které je fantastickým divadlem od opony do opony. Brünnhilda napodobuje bojové pózy svého nezřízeně sebevědomého otce. Ten však následně od Fricky dostává takovou sodu, že je účinek této scény skutečně ohromující. Po hádce se svou již nepříčetnou a téměř agresivní chotí neodchází Wotan ze scény, nýbrž usedá ke stolu, u kterého vyřizuje administrativu spojenou se soudem, který svým slibem vyřkl nad sebou samým. Výbuch zlosti a prudký úder pěstí do stolu pak láme kolena všem přítomným symbolizujícím postavám na scéně a ti se bez života kácí k zemi. Orgastický a téměř pět minut trvající barbarský tanec dvaceti dívek na začátku dějství třetího, během kterého se párkrát z hlediště ozvalo nesouhlasné zakřičení „Stop it!“, budiž důkazem toho, že ne každý mohl snést dávku nevídaného pojetí a výkladu. Vše však bylo tak špičkově a do detailu provedeno, že snad nemohl zůstat jediný návštěvník, pro kterého by tato Valkýra nebyla nezapomenutelným zážitkem v dobrém slova smyslu.

Navíc se o toto pro jistotu postaral sám Richard Wagner prostřednictvím Kenta Nagana a jeho výtečného orchestru, který ze sebe dostal maximum a tlumočil, dle mého názoru Wagnerovu nejúchvatnější operu, skvělým způsobem. Po zásluze byl odměněn ohlušujícím potleskem.

Skvostné bylo pěvecké obsazení. Jako Brünnhilde se uvedla Evelyn Herlitzius , která v této roli již dlouhá léta exceluje. Do představení dala jako vždy vše. Její hlas je nezaměnitelný, podobný témbr nemá ve světě sopranistek obdoby. Hlas byl i tento večer ohebný, jak má být, hřměl a svítil, bylo-li třeba, a dovedl být i jemný, vřelý a lítostivý. Když pak pěvkyně ve třetím dějství prvně „zanotovala“ tajemný Siegfriedův motiv ve slovech „den hehrsten Helden der Welt“, tajil se dech a dokonalý zážitek byl dokonán. Kapitolou samou pro sebe je v dnešním světě opery Petra Lang . V prosinci jsem ji slyšel v Berlíně jako Brünnhildu, tentokrát v Mnichově zpívala Sieglindu. To, že zpívá a nadále bude zpívat obě role naráz v tak krátkém časovém sledu, je skutečný unikát. Navíc jí nelze vokálně cokoliv vytknout a lze si jen marně lámat hlavu nad tím, která že z rolí jí sedí lépe. V geniálně zkomponované a již výše zmíněné scéně hádky Fricky a Wotana byla bravurní herecky i hlasově Rakušanka Elisabeth Kulman . Celá její čtvrthodina byla charakteristická tím, že při ní spolu s Wotanem vypila neuvěřitelné množství vody. Vždy, když byla sklenka prázdná, rozdrtila ji ruka, případně se její střepy rozletěly po pádu na zem. Jako by tímto chováním božstvo při sváru hasilo oheň, zlobu a hněv.

Hans-Peter König byl výborným Hundingem, který si své ženy vážil stejně tak, jako jejích šatů, do kterých si ohavně utíral ruce poté, co Siegmundovi ručním lisováním ovoce demonstroval své rozhodnutí připravit jej zrána v souboji o život. Novozélanďan Simon O’Neill je sice velmi dobrým tenorem, v dněšním světě opery má však kolegy, kteří jej jak pěvecky, tak herecky předčí. Jeho hlas je méně otevřený a ani ve výškách nezvoní úplně tak, jak bych chtěl. Lze nicméně hovořit o spolehlivém výkonu, který nezklamal a na publikum zapůsobil. Přímé srovnání s nejlepšími představiteli této role, jakými jsou v dněšní době Torsten Kerl, Peter Seiffert, Christian Franz, Christian Elsner, Robert Dean Smith, Christopher Ventris či Johan Botha, je ale neúprosné. Konečné slovo v dnešní recenzi má sám vládce Walhally Thomas Johannes Mayer . Z Wotanů, které jsem měl možnost živě slyšet, se mu svým projevem nejvíce podobá američan Greer Grimsley. Je to silový typ pěvce spíše tmavší barvy hlasu, velice kultivovaný ve všech polohách a bezproblémově zvládající veškeré nástrahy svého enormně náročného partu. Je velice precizní ve výslovnosti, a to jen umocňuje radost z jeho poslechu. Hrdinsky se vypořádal s náročnou závěrečnou větou: „Wer meines Speeres Spitze fürchtet, durchschreite das Feuer nie!“, a to když se pod ním jen pár vteřin před jejím přednesením propadlo prkno v podlaze a on málem upadl. Lekla se i již v té době mezi žhavými plameny spící Evelyn Herlitzius, nic to však nezměnilo na nezapomenutelném operním zážitku, který si mohl divák na věky věků odvézt. Ohledně Wagnerovy Valkýry se musím zmínit o svém velkém operním snu. Jednoho dne se snad vyplní a já budu mít možnost na jevišti jako Wotana slyšet basbarytonistu Adama Plachetku.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.