středa, 26. srpen 2020

Mlhaví Lovci perel v Liberci

Napsal(a) 

 , foto Karel Kašák foto: Karel Kašák

Liberecké divadlo F. X. Šaldy prošlo chvályhodnou rekonstrukcí hlediště, při níž odstranili rudé tlumivé tapety a nahradili je béžovými hladkými plochami, které hledištní prostor prosvětlily a zřejmě jej vylepšily také po akustické stránce. Zdejší operní soubor usiluje v každé nové sezóně o obohacení běžného dramaturgického plánu o díla méně známá. Tentokrát uvedl poprvé v Liberci Bizetovu operu Lovci perel (premiéry 21. a 23. srpna), která zůstává zcela ve stínu jeho oblíbené Carmen. Obávám se, že právem. Skladatel vytvořil na nepříliš povedené libreto Eugéna Cormona a Michela Carré operu, která spíš připomíná scénické oratorium plné líbivých melodií, jež, zejména ve sborových částech, chvílemi vystřídá vypjatá hudební emocionalita. Mlhavá a tajuplná zápletka odvedla režisérku Ladislavu Košíkovou od práce s herci, od vytváření charakterů postav a komponování jejich střetů. Opera Lovci perel je značně obtížná po všech stránkách – hudebně a pěvecky, ale také představitelsky. Domnívá-li se režisér, že překlene slabiny libreta hrou se symboly, může se stát, že se chytí do vlastní pasti.

Operní inscenace je a má být Gesamtkunstwerk a přestože jsou dirigent, orchestr, sólisté a sbor ochotni a schopni investovat maximum svého muzikantského umu, nemusí to stačit. Co platno, že dirigent Martin Doubravský dokáže vygradovat Bizetovo hudební sdělení až k závěrečnému vrcholnému sboru, když se dění na jevišti jeho cílevědomé práci doslova vzpírá. Neumělá scénografie Svatopluka Sládečka obdařila jeviště několika bílými lodními plachtami, do jeho středu umístila „symbolickou“ kruhovou plochou, již postupně rozpůlí a rozevře. Neváhala důležitý osamělý výčnělek na skále, určený pro modlitby kněžky Lejly, zpodobnit patrovou laťkovou konstrukcí. Téměř neuvěřitelné kostýmy jindy nápadité Markéty Sládečkové jako by pocházely z několika protichůdných inscenací (Nadir v „princovském“, Zurga v černé sutaně s červeným pásem, velekněz Nurabad v bílé říze s lesklou kovovou tyčí v ruce, Lejla s lotosovým květem na hlavě a s několika průhlednými bílými závoji, sbor v bavlněných oděvech pastelových barev).

 , foto Karel Kašák foto: Karel Kašák

Režisérka Ladislava Košíková je především choreografkou a pokusila se o poetické taneční balábile, jehož významu („řeči symbolů“) bylo obtížné porozumět. Zaštítila se citátem z C.G. Junga: „Slovo či obraz jsou symbolické, pokud je v nich obsaženo více, než je na první pohled patrné.“ Stálým průvodcem diváků byly tři bílostříbrné páry tanečníků v rádoby klasické, krotké a málo nápadité choreografii Hany Achilles. V programu jsou nazváni Božský svět. Jejich stálá přítomnost neustále vracela veškeré jevištní dění do praktik plytkého baletění minulého a předminulého století. Obličeje tanečníků navíc kryly toporné bílé celoobličejové masky, které jim znemožňovaly sebemenší mimiku. Určitou celistvost postavy si zachovala pouze Lejla v podání sopranistky Lívie Obručník Vénosové, již však poškozovala nadbytečná manipulace s kostýmem a nečitelná gestika. Režisérka s oblibou užívá bílé průhledné závoje, s nimiž jsou nuceni manipulovat i pánové, nechala si vyrobit rekvizity ve tvaru mušlí, které v samém závěru inscenace sbor pootevřel a bylo v nich co? Žárovka – promiňte – tedy perla. Tento jednoduchý trik měl být podle režisérčina záměru patrně symbolickým propojením principu ženského s mužským („Lastura je složená ze dvou misek, mužské a ženské poloviny, ve kterých se rodí nový život – perla.“).

Režisérka vnesla do jednání postav zvláštní gestické prvky, které vyvrcholily v Lejlině vyprávění o tom, jak zachránila neznámého muže (Zurgu- jak se ukáže později). Tento do detailů vypracovaný skurilní výjev se vyděloval z inscenace svou choreografickou uzavřeností do sebe. Zurga v podání Andrije Shkurhana zpíval naplno, nepodařilo se mu však vytvořit jevištní postavu ani v nejmenším- stál, pózoval, sevřel si hlavu v dlaních. Nadir jako by sem zabloudil z jiné opery, a tak vztah těch dvou přátel na jevišti vůbec nevznikl. Znamená to, že podstata celého problému – přátelství dvou mužů, které naruší vztah k téže dívce (kněžce Lejle), zůstala vlastně nevyslovena. Na jevišti stály matné postavy a vedle nich sbor, který zpíval od počátku ve forte a navíc v prvním jednání málo pružně reagoval na dirigentova gesta. Občas režisérka zadala sboru jednotný úkol – rozsévání růžových květů pro ženský sbor, manipulace s rudými šálami pro sbor smíšený. Postupně se souhra sboru (sbormistryně Anna Novotná Pešková) s orchestrem zklidnila a po hudební stránce proběhla druhá premiéra, o níž píšu, velmi dobře. Sólisté zvládali své party s jistými obtížemi (Lejla začíná koloraturami a postupně se rozezpívává až do téměř dramatických pasáží s náročnými výškami), také Nadirův part vyžaduje plné nasazení příjemného tenoru Sergeye Kostova. Úloha velekněze Nurabada byla v režijním výkladu zcela nejasná a nevýrazná. Na druhé premiéře zpíval tuto roli Josef Kovačič.

 , foto Karel Kašák foto: Karel Kašák

Po shlédnutí inscenace Lovců perel bychom se mohli domnívat, že liberečtí pěvci jsou schopni jen okoukané operní machy. Byli jsme však v Divadle F. X. Šaldy svědky vynikajících inscenací jako byly Foersterova Eva, Čajkovského Panna orleánská, Rachmaninova Francesca da Rimini a Lakomý rytíř a další. Z nich bylo jasně patrné, jak se dokáže liberecký soubor vypnout k vrcholnému výkonu, když jej vede sehraný inscenační tým, ve jmenovaných inscenacích v čele s režisérkou Lindou Keprtovou. Byly to inscenace, které ctí jednotu celku v každém detailu herecké práce sólistů a sboru, staví výpověď inscenace z promyšlených a vypracovaných ploch a plošek.

Liberečtí Lovci perel uspěli podle mého názoru pouze hudebně, paní režisérka Košíková se za pomoci výtvarníků a choreografky ve své snaze o divadlo plné symbolů s Bizetovou operou víceméně minula. Nutno dodat, že část obecenstva byla spokojená, ba nadšená.

Olga Janáčková

Muzikoložka, teatroložka, operní režisérka, hudební a divadelní kritička a organizátorka. Studovala hudební a divadelní vědu na Filozofické fakultě tehdejší Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně, sólový zpěv na brněnské konzervatoři a operní režii na JAMU. V letech 1968–90 pracovala jako odborná pracovnice specializovaná na hudební divadlo v Kabinetu pro studium českého divadla Ústavu pro českou a světovou literaturu Československé akademie věd. Přispívala do samizdatového divadelního časopisu Dialog (1977–80). V letech 1987–89 byla dramaturgyní opery Státního divadla v Ústí nad Labem, pracovala také v Divadelním ústavu Praha. Od roku 1990 soustavně sleduje produkci českých a moravských operních divadel, recenze a články publikuje v odborných médiích.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.