sobota, 9. listopad 2013

Met in HD - Evžen Oněgin

Napsal(a) 

, foto MET foto: MET

Petr Iljič Čajkovskij označil své zhudebnění Puškinova románu ve verších Evžen Oněgin jako lyrické scény . Na rozdíl od opery – Massenetem reprezentovaný žánr drame lyrique nevyjímaje –, jež dramaturgicky vychází především z hudebního vykreslování citů či afektů, propůjčujíc tak prchavému okamžiku činohry ireálnou délku, se Čajkovského Oněgin nese v realistickém tónu: není náhodou, že – hudebně i dramaturgicky – ústřední moment celého díla, Taťánina dopisová scéna, je monolog, stejně jako Oněginovo následné racionální odmítnutí. Čajkovského mistrovské dílo je tak spíše souborem lyrických či kontemplativních monologů, nezřídka přecházejících do recitativního tónu, a pitoreskních scén, vykreslujících „vnější zastávky děje“: ať se jedná o odlehlý venkov, či ples vyšší společnosti.

Zdá se, že Deborah Warner , producentka a režisérka (spolu s Fionou Shaw ) v jedné osobě, měla při inscenaci Oněgina, kterou v sobotu 5. října newyorská Metropolitní opera nastartovala sérii operních přenosů do kin po celém světě – a jíž zároveň MET zahájila vlastní operní sezonu –, výše zmíněný realistický ráz díla na paměti: „Co je zde pro mě velice důležité “ – vyjádřila se britská režisérka v souvislosti se svou inscenací –, „je snaha o dosažení pravdy. “ Realistický charakter Čajkovského díla totiž netkví pouze ve využití činoherních prvků, jako jsou monology, nýbrž i v hodnověrnosti inscenace, jež je – jako u každého operního díla – mnohem více uskutečněním díla samého než jeho pouhým „provedením“: teprve živí herci-zpěváci a režisér (spolu)vytváří dílo samo.

Dílo, jež s týmem špičkových spolupracovníků – a kromě dirigenta Valerije Gergieva a výtečných zpěváků v hlavních rolích Anny Netrebko (Taťána), Poláků Mariusze Kwiecieńe (Oněgin) a Piotra Beczały (Lenskij) je nutno vyzdvihnout i výpravu (Tom Pye ) a kostýmy (Chloe Obolensky ) – vytvořila Deborah Warner, je realistické, a přece nabité silnými emocemi: potom, co dává Taťána v samém závěru Oněginovi své poslední sbohem, následuje extrémně dlouhá pauza – na rozdíl od jiných inscenací, kdy Oněgin navazuje prakticky hned –, v níž provdaná Taťána Oněgina líbá, ukazujíc mu tak, o co přišel, a následně pomalu odchází, aby Oněginovi zbyla jen závěrečná slova zoufalství: ono dlouhé ticho zde tvoří prvek realistický, zároveň však vypjatě emocionální. Některé scény jsou, na rozdíl od tradičního pojetí, přesazeny z interiérů do exteriérů, což však nikde nepůsobí násilně, ba spíše naopak: například závěrečný duet je tak zasazen do mrazivé noci, kdy padající sníh jen dokresluje ruský kolorit a kontrastuje s černými kostýmy. Jiné – „tradiční“ – scény (oslava Taťániných narozenin, souboj Lenského s Oněginem či ples v Petrohradě) nezklamaly a MET tak stále dokazuje, že tradiční pojetí nikterak nestojí v rozporu se silným diváckým zážitkem, ačkoliv některé kritiky označily výpravu za staromódní či dokonce minimalistickou. (Snad jen úvodní scéna připomínala spíše než statek u Larinových poněkud podivně vypadající skleník.)

Výkon Anny Netrebko v roli hlavní představitelky Taťány – a je to především postava Taťány, mnohem více než Oněgina, kolem níž se točí celé drama – byl jedním slovem fascinující. V přestávce mezi dějstvími se dvaačtyřicetiletá ruská sopranistka vyjádřila, že doposud nebyla na tuto roli připravena. Zdá se však, jako by byla pro tuto úlohu zrozena: kromě skutečnosti, že ruština je její rodný jazyk a že ovládá vynikající pěveckou techniku, to doložila tím, že kromě dokonale zvládnutého pěveckého projevu je jí vlastní také hluboký herecký projev, a to i v oblasti nejjemnější mimiky – kterou umožňuje divákovi sedícím v kině sledovat kamera –; proměnu Taťány z naivního děvčete v sebevědomou šlechtičnu předvedla Anna Netrebko s noblesou, bravurně zvládajíc zpěv v extrémních podmínkách, jako vleže apod.

Dvě hlavní mužské role ztvárnili Poláci Mariusz Kwiecień (Oněgin) a Piotr Beczała (Lenskij). Kwiecień předvedl vynikající pěvecký i herecký výkon a zpodobnil tak elegantního Oněgina, snad jen působil v této inscenaci – jak sám konstatoval v rozhovoru o přestávce – na světáka Oněgina poněkud málo arogantně. Beczala – na nějž se můžeme těšit 8. února 2014 v roli prince v Dvořákově Rusalce – v roli Lenského uplatnil svůj kultivovaný, uhlazený přednes a podtrhl tak celkové naladění a vyznění Čajkovkého lyrických scén.

Evžen Oněgin tak byl (přinejmenším v některých pasážích) dech beroucím zážitkem – a v neposlední řadě je třeba vyzdvihnout výkon orchestru pod vedením Valerije Gergieva – stejně jako více než důstojným zahájením nové operní sezony v newyorské MET. Budiž zároveň také předzvěstí dalších krásných přenosů, na něž se můžou diváci v českých kinech těšit.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.