čtvrtek, 5. březen 2015

Orfeo s hlasem Bejuna Mehty a režií Ondřeje Havelky na DVD

Napsal(a) 

Bejun Mehta Bejun Mehta

Barokní divadlo v Českém Krumlově je k provozování starých oper jako stvořené, ale zažít takovou produkci na vlastní kůži může být pro běžného diváka téměř nemožné. Prostřednictvím filmové verze opery Orfeus a Eurydika, kterou vydala společnost Arthaus Music na DVD, máme možnost nahlédnout do unikátního divadelního prostoru a sledovat mýtický příběh. Tak, jak ho roku 1762 zhudeb­nil Gluck. Stále živá recepce této tzv. reformní opery vybízí k rozlič­ným inscenačním postupům a nabízí řadu výkladů. Snaha o oslovení současného publika vede tvůrce k aktualizaci, aby se v bájných hrdinech spatřoval sám člověk – divák. Také režisér a scénárista Ondřej Havelka představuje moderní interpretaci díla a odhaluje psychologickou podstatu hrdiny. Jeho Orfeus není pohádkovou bytostí. Je jedním z nás, se svým smutkem, strachem a oba­vami, ne zrovna ideálním man­želstvím. Zároveň však s touhou a odvahou odčinit a zachránit, co se dá. Havelkovo novodobé vy­právění je doprovázené autenticky znějící hudbou v podání fundovaného barokního souboru Collegium 1704 a vokálního ansámblu Collegiem Vocale 1704 pod taktovkou Václava Lukse.

Výborné hudeb­ní nastudování korunuje pěvecké obsazení. Americký kontratenorista Bejun Mehta v roli Orfea zpívá s maximálním nasazením. Krásně zabarvenému hlasu (doslova ne­rozeznatelnému od ženského) dominuje výrazová a dynamická plastičnost a schopnost dramaticky pravdivého výrazu. Slyšíme dokonale stylového Orfea, který svým zpěvem opravdu dojímá. Propra­covaný a charismatický herecký projev odhalují především detailní záběry kamery. Věříme mu vše. Sopranistka Eva Liebau jako Eurydika je Mehtovi dobrou kontaktní spoluhráčkou. Vizuální nesoulad obou partnerů může naznačit jejich vzájemnou odlišnost a odcizení se. Havelka využívá i dobovou mašinérii divadla a na obláčku snáší rozto­milého kučeravého Amora, kterého ztvárňuje Regula Mühlemann. Měkkým okrouhlým tónem si s noblesou a lehkostí pohrává se svým pěveckým partem. Ondřej Havelka využívá nejen prostor jeviště, ale zavádí nás také do podzemních chodeb s tajemnými zákoutími. Tam se odehrává scéna podsvětí, kam si Orfeus přichází pro Eurydiku. Do ruky bere louč a odvážně sestupuje mezi fúrie (rozcuchané příšery s krvavě orámovanýma očima). Uprostřed nich hledí na obraz manželské hádky. Vidí sebe a Eurydiku. Ta v jednu chvíli padá mrtvá k zemi. Zabila ji snad manželská krize? Orfeovo podsvětí je jeho nitro, odporné fúrie výčitky svědomí. Havelka přesně a zároveň kreativně naplňuje hudebně-dramaturgickou koncepci díla a hudba dokonale ko­responduje s jevištními situacemi. To vše podtrhuje a přenáší živá kamera (Jan Malíř), kvalitní zvuk a práce světel. Dočkáme se i působivých momentů, jako je například stínohra během árie Eurydiky. Manželé se v reálu oddalují, ale jejich stín na zdi kreslí opačný motiv – rukama se k sobě přibližují, až do­sáhnou spojení. Havelka se staví inovativně také k závěru opery a vymýšlí vlastní verzi. Potom, co Eurydika cestou z podsvětí podruhé umírá, Orfeo nechce žít. Už si utahuje smyčku okolo krku, ale Amor ho zadr­ží a vrací mu živou Eurydiku. Hudba ztichne. Manželé si upřeně hledí do očí a jsou v očekávání, stejně jako divák. Silný moment přeruší veselá hudba a Eurydika běží oslavovat. Orfeovi dojde, že se nic nezměnilo. Nechce vstoupit podruhé do stejné řeky a dlouhou chodbou odchází vstříc novému začátku. Tedy původní Gluckův happyend lásky se nekoná.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.