sobota, 24. leden 2015

Mefistofeles bez Mefista?

Napsal(a) 

Štefan Kocán, foto Hana Smejkalová Štefan Kocánfoto: Hana Smejkalová

Boitova opera tohoto jména nebývá uváděna často a není se čemu divit, když její úspěch spočívá valnou měrou v rukou představitele titulní postavy. Poté, co Arrigo Boito zkrátil svou původně pětihodinovou operu, jež měla neúspěšnou premiéru roku 1868, po celých sedmi letech na únosnou tříhodinovou míru, započala její mezinárodní kariéra. Mnohdy usiloval o  inscenování Mefistofela operní basista, který toužil předvést své pěvecké a herecké umění v těch nejživotnějších barvách, málokterý pěvec je však přírodou nadán tak, jak tomu bylo u Fjodora Šaljapina nebo u našeho Viléma Zítka. Mefistofeles je role vyžadující univerzální schopnosti vrcholného operního herce. Štefanovi Kocánovi, který úspěšně rozjíždí svou kariéru až do newyorkských dálek, spadla tato role do klína díky tomu, že (jak sám na tiskové besedě prohlásil) se mu nečekaně uvolnil čas v době, kdy se zkoušela inscenace ve Státní opeře. Postavu Mefistofela s chutí nastudoval, protože ji právem považuje za jednu z vrcholných postav basového oboru. Pro tohoto mladého pěvce, který je v Metropolitní opeře obsazován do rolí, jež vyhovují jeho nejbarevnější a nejznělejší hluboké hlasové poloze, jsou některé operní postavy zatím nepříliš atraktivní. Příkladem buď jeho Vodník v pražské Rusalce (inscenace Národního divadla z roku 2009), jemuž chybělo jak bezchybné zvládnutí celého hlasového rozsahu, tak přesvědčivost herecká.

Totéž se Kocánovi stalo i v případě Mefistofela. Jeho hlasový materiál má temné znělé hloubky, avšak směrem ke střední a vyšší poloze pozbývá nejen na barevnosti a znělosti, ale také na technické dovednosti. Jeho Mefistofeles na jevišti jenom „je“ – nevýrazný a ve druhé půli večera se dokonce (i díky režisérovu vedení) doslova vytrácí, posedávaje někde po straně jeviště. Slavná "hvízdací" árie zněla nezajímavě, nebyla dostatečně vystavěná technicky ani výrazově. Krátce řečeno, Štefan Kocán na tuto postavu (ještě) nemá dost sil ani náležitý technický rejstřík, o výrazovosti nemluvíc. Lze ovšem věřit, že pěvcův hlas časem získá na znělosti a barevnosti, že se v jeho zatím velmi úzkém pohybově-hereckém rejstříku projeví bohatší valéry i že bude v budoucnu více pracovat s mimikou a především se svou citovou angažovaností. Zatím je Kocánův Mefisto skicou, která není patřičně vystavěna ani pěvecky ani herecky. Přál-li si režisér Ivan Krejčí, aby jeho inscenace vyzněla jako "Mefistofelovo představení, které inscenuje pro Fausta", pak na matného Mefista nemohl spoléhat (alternují Peter Mikuláš a Jiří Sulženko). 

Christina Vasileva, foto Hana Smejkalová Christina Vasilevafoto: Hana Smejkalová

Přesto byla premiéra Boitova Mefistofela zážitkem. Markétku ztělesnila Christina Vasileva, která působila na začátku druhého dějství i díky zvláštnímu venkovskému kostýmu svou pěveckou výrazností poněkud překvapivě, ožila až ve vězení, kde Arrigo Boito překonal sám sebe a vytvořil působivou scénu s možností pěveckého a hereckého naplnění postavy a pěvkyně této příležitosti bezezbytku využila.  Její hlas, který časem nabírá stále více na temné barvě ala Maria Callas zněl nádherně, byl naplněn vroucností a hlubokým prožitkem. Markétka však bohužel neměla k sobě podobně osobitého Fausta, který by nebyl za svým zenitem, jako již je tenorista Daniel Magdal. Jeho tenor, přináležející k postavě starého Fausta se při jeho náhlém omládnutí neproměnil zázrakem, ponechal si hodně ze své buffózní barvy. Daniel Magdal roli zvládl, ne však natolik, aby diváky přesvědčil.  Největší obdiv právem sklidil orchestr pod vedením dirigenta Marca Guidariniho a více než stočlenný sbor dokonale připravený sbormistrem Martinem Buchtou a Adolfem Melicharem (Pueri gaudentes pod vedením Zdeny Součkové). Premiéra opery Arriga Boita Mefistofeles okouzlila tedy diváky především po hudební stránce. Státní opera inscenací Boitova Mefistofela už poněkolikáté překračuje svůj stín, postupujíc od základních hudebních kvalit svých inscenací ke snaze inscenovat zvolené opery nápaditě, neotřele.

Režisér Ivan Krejčí má za sebou svou první operní režii - Donizettiho operu Anna Bolena v ostravském Národním divadle moravskoslezském (2013). Boitův Mefistofeles je opera nevděčná především svou nedramatičností. Jednající postavy jsou jednotlivými lidskými typy, které se vzájemně míjejí, nedostávají příležitost k vytváření vztahů mezi sebou. Režisér Krejčí podle svých vlastních slov usiloval o ztělesnění Mefistofela jako vždypřítomného představitele zla a pokušení, který prochází lidskými dějinami od jejich počátku až dodnes. Scénograf Milan David  připravil funkční a efektní scénu - lesklou tmavou točnu obkrouženou úzkou světelnou rampou, jejíž boky tvoří stříbřitý polokruhový plechový horizont, který zároveň dobře akusticky vykrývá zadní část jeviště a poskytuje mnoho možností pro světelný design Daniela Tesaře. Kostýmy Marty Roszkopfové jsou podivuhodné – Markétce a Martě téměř čouhá sláma z bot, jak jsou folklórně stylizované, sbor je naopak unifikován bílými košilemi s černými vázankami,  černými obleky a černými úřednickými kostýmky žen. Nevím, není-li škoda sborové výjevy, které jsou virtuózně zkomponované a jsou nastudovány s opravdovou bravurou, takto kostýmově unifikovat.

Eva Urbanová a Sylva Čmugrová, foto Hana Smejkalová Eva Urbanová a Sylva Čmugrováfoto: Hana Smejkalová

Skladatel Arrigo Boito jde ve svém Mefistofelovi především po zvukovém a divadelním efektu – a tuto specifičnost dokázal dirigent velmi obratně uplatnit. Mj. zdůraznil i důležitou roli dvou harf v posazení orchestru, neodříkal se působivého dunění velkého bubnu a také přítomnosti dechů za oponou v nebeském Prologu výtečně využil. Rozehrál velký orchestr  spolu se sborovými výjevy v jejich barevné plnosti a poskytl Boitovu dílu detailní přípravu v souhře nástrojů a lidských hlasů včetně pozoruhodně vystavěné architektury celku.

Nejslabší částí inscenace bylo čtvrté jednání, které je také nejméně výrazným článkem Boitovy opery  – Noc sabatu v antice s trojskou Helenou, ztělesněnou nevýrazně Evou Urbanovou, a režisérem aranžovanou zcela povrchně ve stylu loutkového divadla,  přičemž se Mefisto s Faustem se představili celí v bílém, Faust navíc s velkou kyticí bílých květů. Faust, ten jalový panák, který si  hned po Markétčině smrti "nabrnkne" bezpohlavní krasavici, která se mu zpočátku trapně vyhýbá a pak mu náhle zcela asepticky zpívá, že jej miluje - ten že si zaslouží vstoupit na nebesa stejně jako Markétka? To je výsměch Goethovi i Boitově opeře jako takové. Inscenační výklad končí rozmazaně. Mefisto diriguje závěrečné takty opery...

To všechno jsou však jen jednotlivé poznámky k inscenaci. Státní opera pod novým vedením kráčí poctivě a se zřetelnými interpretačními výsledky. Držme jí palce.

Olga Janáčková

Muzikoložka, teatroložka, operní režisérka, hudební a divadelní kritička a organizátorka. Studovala hudební a divadelní vědu na Filozofické fakultě tehdejší Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně, sólový zpěv na brněnské konzervatoři a operní režii na JAMU. V letech 1968–90 pracovala jako odborná pracovnice specializovaná na hudební divadlo v Kabinetu pro studium českého divadla Ústavu pro českou a světovou literaturu Československé akademie věd. Přispívala do samizdatového divadelního časopisu Dialog (1977–80). V letech 1987–89 byla dramaturgyní opery Státního divadla v Ústí nad Labem, pracovala také v Divadelním ústavu Praha. Od roku 1990 soustavně sleduje produkci českých a moravských operních divadel, recenze a články publikuje v odborných médiích.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.