pátek, 29. květen 2015

Maškarní ples v Bruselu - skvělé hudební provedení v nevýrazné režii

Napsal(a) 

Maškarní ples, foto Johan Jacobs / De Munt Maškarní plesfoto: Johan Jacobs / De Munt

Naposledy uvedla bruselská královská opera Verdiho Maškarní ples před 23ti léty, bylo tedy na čase vrátit se k jednomu ze ztěžejních děl italského mistra. Tehdy se ujal hudebního nastudování Antonio Pappano, nyní ho nahradil jiný specialista na Verdiho opery, Carlo Rizzi. Díky této volbě vyzněla nová inscenace celkem kladně i když se režijně příliš nevydařila. Nevím jak byla tato inscenace přijata, nebo bude teprve přijata, v jiných koprodukčních operních domech (Opera Australia Sydney, Teatro Colón a Den Norske Opera Oslo), bruselské obecenstvo bylo poprávu nadšené hudebním výkonem, ale už méně scénickým zpracováním.

Často je vykládáno Verdiho melodrama o vraždě švédského krále v roce 1792 během maškarního plesu jako politická záležitost. Patrně je to díky cenzůře, která zavinila, že Verdi degradoval krále na hraběte a změnil místo a datum skutečného děje, aby se opera mohla poprvé uvést ne v Neapoli jak bylo plánováno, ale s velkým úspěchem v Římě v roce 1859. Maškarní ples je ale opravdové melodrama, romanticky laděná milostná zápletka a jak je u Verdiho běžné s minimálně jednou vraždou.

Maškarní ples, foto Johan Jacobs / De Munt Maškarní plesfoto: Johan Jacobs / De Munt

Režie se ujal šéf známého katalánského uměleckého kolektivu 'Le Fura dels Baus' Alex Ollé. Ollé přesunul děj do pozdější doby (Orwellovo 1984) a nasadil všem účinkujícím - díky rozšířenému sboru jich je požehnaně - paruky. Prý mají vyjádřit, že v budoucnu bude již odkrytí obličeje výrazem odporu. Tak to jsem nepochopil a nebyl jsem zdaleka jediný. S pomocí svého krajana Alfonse Florese vytvořili betonové krychle, které se často přemísťují a tvoří nové objekty. Jediné co se podařilo bylo, že se ponurý příběh dobře hodil do jinak dost nezáživné a finančně náročné výpravy. Vyjádřit profil hlavních postav příběhu se mu ale nepodařilo.

Zcela jinak vyznělo hudební nastudování Carla Rizziho. Ten je zván do Bruselu k řízení oper Verdiho a Pucciniho a je to téměř vždy svátek. Operní orchestr hraje většinou na vysoké úrovni, ale pod jeho vedením se výkon ještě zvedne, to byl Verdi par excellence. Totéž lze říci i o obsazení sólistů. V Bruselu se použil původní švédský příběh Antonia Somma ještě před cenzurou, to znamená, že Richard je opět původní Gustav III a jeho tajemník Renato René Ankarström. Rumunský barytonista George Petean má skvěle znějící hlas a jeho René byl přímo ukázkový. Na takový hlas je ovšem i bruselská opera příliš malá. Podobné superlativy lze použít u obou ženských postav. Původem uruguyajská sopranistka Maria José Siri (Amelie) se představila v Bruselu poprvé a hned si podmanila zdejší obecenstvo svým pevným a zároveň ohebným hlasem a také hereckým výkonem. Kanaďanka Marie-Nicole Lemieux je naproti tomu v Bruselu jako doma, zde také začala její pěvecká kariéra, před 15ti léty se stala laureátkou právě zkončené soutěže královny Alžběty. Její nádherný barevný alt se ideálně hodil pro roli věštkyně Ulriky, kterou zanedlouho ztvární také v opeře v Curychu. Tenorista Stefano Secco sice sjíždí evropské operní domy s rolemi z Verdiho oper, avšak v porovnání s ostatními protagonisty trochu zklamal poněkud nevýrazným výkonem. Sečteno a podtrženo: výborní sólisté, režijně nedostatečně profilovaní, vytříbený orchestr, homogéní sbor a mdlá výprava se postarali o průměrný Maškarní ples.

Mirek Černý

1943, v temné noci: narozen v Praze a díky příjmení ihned vázán k hudbě (Carl Czerny). 1943-1970: zářný život v komunismu. Jídla bylo dost, demokracie, svobody, toaletního papíru, atd. mnohem méně. 1957-1970: Studie, nejdříve zeměměřič, potom hudební studie, člen profesionálního souboru Pražští madrigalisté, noty vyhrály s velkým náskokem nad metry. 1970-dodnes: ještě více svobody ztraceno svatbou s bruselskou Belgičankou Agnes (1970: dvě svatby v Praze a belgickém Dilbeeku, 2017: stále platné). Vlastník dvou státních příslušností, dvou pasů a dvou (odrostlých) synů. 1970: zabaleny stovky LP-ček s vážnou hudbou a odjezd VW-broukem 902 km směrem na západ. 1970-1984: nejdříve člen rozhlasového sboru, později redaktor Radia 3 (stanice vážné hudby státního rozhlasu). Mezitím studium holandštiny se sotva průměrnými výsledky. Od 1973: bytem v Dilbeeku (u Bruselu). Člen české menšiny v Dilbeeku, která má dohromady jednoho člena (mě samotného). 1983-dodnes: Free-lance novinář deníků De Standaard a Het Nieuwsblad, přivýdělky: úředník min. kultury, regionální ředitel zaměstnavatelské organizace a člen hudebních porot v Belgii a v zahraničí, ministerských komisí, poradních rad, předseda organizace Vlámských novinářů v Antverpách, atd. Současné aktivity: Free-lance novinář deníku Het Nieuwsblad (od 1982) a časopisů De Bond (1982), Tertio (2007), Randkrant (2015) a s hrdostí české Harmonie (1994). Přes dlouhodobou spolupráci se mnou zatím žádné z těchto medií nezkrachovalo.

Komentáře

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.