pátek, 19. leden 2018

Margitův Britten a selhání Hvězdného Verea, které nepřekvapí

Napsal(a) 

 , foto Patrik Borecký foto: Patrik Borecký

Pražské Národní divadlo má od včerejška na svém repertoáru „námořnickou“ operu Benjamina Brittena Billy Budd, tříhodinovou barevnou fresku vystavěnou na výjimečně kvalitním libretu, která nemá u nás dosud žádnou interpretační tradici. Režisér Daniel Špinar na tiskové konferenci před premiérou mluvil především o tom, že ho na opeře láká gay-rovina příběhu, potlačovaná sexualita, barokní gay-estetika, kterou chce v inscenaci zdůraznit.

Taková poloha je legitimní, nemožnost vést naplněný milostný život ovlivňovala dílo Brittena i amerického klasika Hermana Melvilla, který svůj poslední román Billy Budd psal kolem roku 1890, v posledních letech před smrtí. Zatímco o Melvillově homosexualitě se spekuluje (bývá spíš označován za bisexuála) Brittenův vztah s tenoristou Peterem Pearsem, pro kterého napsal řadu rolí (včetně role kapitána Verea v Billym Buddovi), je dnes jednou z veřejných kapitol historie. Až do druhé poloviny 60. let 20. století byla ale homosexualita v Anglii protizákonná. Jeden z největších hudebních dramatiků minulého století tak byl nucen hledat v každodenním životě i ve své hudbě rafinované cesty, jak vyjádřit sám sebe, být autentický, a přitom se nenechat zavřít.

Příběh Billyho Budda je prostý. Na britskou válečnou loď je naverbován mladý námořník Billy, na kterého si zasedne hlavní zloun příběhu, zbrojmistr Claggart. Osočí ho z osnování vzpoury, Billy se v šoku z neoprávněného nařčení po Claggartovi ožene a protože je urostlý a plný síly, Claggart na místě umírá. Celé scéně je přítomen i moudrý a spravedlivý kapitán Vere, který sice Claggartovu nařčení nevěří a vnímá absurditu a neštěstí celé situace, ale odsouzení Budda přesto nezabrání.

 , foto Patrik Borecký foto: Patrik Borecký

Výjimečná hloubka příběhu a dramatická síla libreta spočívá podle mě především ve střetu tří silných charakterů. Melville věnuje na stránkách svého románu spoustu prostoru vykreslení Budda jako chodícího dobra, jako bytosti, která svou ryzostí okamžitě přitahuje pozornost všech kolem sebe a takový je i Budd podle Brittena. Ano, v reálném životě těžko uvěřitelný a na scéně nesnadno uchopitelný charakter, který se v rukou režisérů už několika inscenací proměnil v naivního „blbečka“, ke kterému má sice jenom krůček, ale kam by sklouznout neměl, protože hudba, kterou pro něj Britten napsal, rozhodně není naivní. Je prostě jen přímočaře radostná, motivicky přehledná a melodicky bohatá (ať žije Brittenova oblíbená A dur). Proti němu Claggart, „přirozené zlo“, hlavní nositel sexuálního náboje. Jak o něm píše libretista E. M. Forster ve svém dopise Brittenovi: „Chci vášeň – lásku svírající, perverzní, zkaženou…“ A kapitán Vere, kterého všichni na palubě bezmezně obdivují, přezdívají mu „Hvězdný Vere“. Vždy rozvážný, sečtělý, pevný ve svých postojích.

Jenomže Hvězdný Vere selže. Když ho Billy Budd nejvíc potřebuje, zřekne se možnosti zvrátit situaci v Buddův prospěch a během soudu po nešťastném zabití Claggarta nechá celé rozhodnutí na důstojnících, kteří ho několikrát žádají o radu. V tom tkví jádro tragédie. Proto celá opera začíná trpkou retrospektivou Verea a proto se k ní opět na konci vrací. K totálnímu selhání zdánlivě nezpochybnitelné morální autority. A tenhle zásadní konflikt podle mého názoru ve Špinarově inscenaci schází. Vere je tady totiž vykládán jako povrchní, impulsivní bytost, byť skvěle vypadající a šarmantně korzující po jevišti. Šlechetnost a důstojnost nepatří k jeho zjevným rysům, a tím pádem jeho selhání až tolik nepřekvapí, čímž celé drama přichází o jeden ze svých vrcholů a zůstává „jen“ u popravy „nevinného člověka“. Pokud se ale divák s tímto výkladem Verea smíří a zaměří se na vizuální a symbolickou stránku, pak mu inscenace přinese spoustu působivých obrazů.

Štefan Margita před premiérou mluvil o tom, že role kapitána Verea je jednou z nejtěžších pěveckých úloh v jeho kariéře a třeba říct, že ji zvládl obdivuhodně. Můžu se jen podivovat nad měkkostí a ohebností jeho hlasu a nad citem pro přesný balanc mezi kantilénou a deklamací, který si vypěstoval určitě i díky desítkám janáčkovských inscenací, jež odzpíval. Režijní pojetí samozřejmě nutně posunulo i čistě hudební stránku věci, takže oproti ostatním Vereům, které můžete slyšet na nejznámějších nahrávkách (Peter Pears, Philip Langridge, Neil Shicoff, Ian Bostridge) zpívá Margita roli Verea s větší zemitostí, výraznějšími akcenty, přesto pořád barevně, šťavnatě. Decentní „britské“ frázování se prostě nekoná, protože by v tomhle režijním pojetí nemělo co dělat. Což ale nic nemění na tom, že pěvecky odvádí Margita výbornou práci.

 , foto Patrik Borecký foto: Patrik Borecký

Americký barytonista Christopher Bolduc se českému publiku představil rolí Billyho Budda poprvé a doufejme, že mu Národní divadlo brzo nabídne další vhodnou roli (třeba jeho oblíbeného Mozarta?). Má pěveckou inteligenci a troufám si říct, že z něj jakýmsi způsobem čiší pokora k umění. Možná kvůli hlasové únavě nebyl v každé situaci slyšet v 11. řadě parteru tak dobře jako ostatní, ale přesto mě jeho intonačně a rytmicky jistý baryton bavil! Izraelec Gidon Saks má s rolí Claggarta bohaté zkušenosti na velkých scénách a taky se podílel na jedné z nejlepších nahrávek Billyho Budda (2008, Deutsche Grammophon, Daniel Harding, dir.). Na jeho projevu je to výrazně znát. Ví, co hraje, má každou větu stokrát ozpívanou, umí efektně nakládat se svým tělem, navíc se na Claggarta typově skvěle hodí a vyzařuje charisma jako macho-zloduch i vychytralý manipulátor. Čistě vokální kvality jsou ale poněkud v pozadí, ačkoliv na deset let starém albu zpívá o poznání lépe, zdravěji. Možná by mu techničtější zpívání zachránilo spodní polohu, která při včerejší premiéře trpěla. Z menších rolí doporučuji k zapamatování především jméno varšavského rodáka, tenoristy Jana Petryky. Barevný, vyrovnaný vokál, srozumitelnost každého slova, skvělá angličtina, nádherná barva a jasná představa o své roli. Tleskám.

Silnou stránkou nastudování jsou sborová místa, efektně napsaná a skvěle zazpívaná Sborem Státní opery pod taktovkou dirigenta Christophera Warda. Orchestr nemá v Buddovi vůbec snadnou úlohu, rytmicky ani intonačně, nástroje se často pohybují na hranici svého rozsahu a mnohdy se nemají za co schovat, protože partitura je hodně členitá a vyžaduje „sólový“ a velice zodpovědný přístup, což se často dařilo, ale především u žesťů bych ocenila ještě větší přesnost. Billy Budd v pražském Národním divadle rozhodně stojí za vidění, ale především za slyšení. Po druhé premiéře 20. ledna jsou naplánovány už jen čtyři reprízy a po jejich odehrání se Brittenův Budd do Česka zřejmě zase dlouho nepodívá, tedy neváhejte.

Michaela Vostřelová

Narodila se ve městě Bedřicha Smetany, první hudební vzdělání získala ve městě Bohuslava Martinů. Bakalářské studium hudební vědy v Olomouci ukončila prací o raném vokálním díle Martinů, brněnské magisterské studium jejím rozšířením pod vedením Miloše Štědroně. Písněmi, tentokrát Ebenovými a Schubertovými, završila i studium zpěvu na Pardubické konzervatoři pod vedením Hany Medkové. Badatelskou práci si vyzkoušela v Centru Bohuslava Martinů, pedagogickou v ZUŠ Ratibořická, novinářskou v Harmonii, kde se od roku 2011 učí, jak hudbu slyšet a jak o ní psát. Je editorkou webu, který právě čtete.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.