Madama Butterfly Liberec: Životní role Lívie Obručník Vénosové

Je sobota 10. března a v Liberci začíná premiéra Pucciniho opery Madama Butterfly. Orchestr zní zpočátku pod vedením italského dirigenta Paola Gatta hodně razantně, jako by v celoorchestrálním zvuku postrádal hierarchizaci nástrojů, později se během prvního jednání srovná a zklidní a působí jako přesvědčivá složka operního představení, která respektuje řád divadelní inscenace. Stejně razantně vstupuje na proscénium Ital Paolo Lardizzone, jehož hlas zní v typickém italském modu – s naplno otevřeným krkem a v téměř neutuchajícím forte.

Scénografie Pavla Kodedy je bělavá quasi japonská – v pozadí jeviště lehké průhledné posunovací dveře a shakespearovská nadstavba, která je využita minimálně a občas snad i nepatřičně (převlek Cio-Cio-San do nočního úboru). Účinkující přicházejí velmi často hledištěm. Pokud bych neviděla akce z nadhledu, rušilo by mě to stejně jako diváky v přízemí vpravo. Zadní část jeviště lze zakrýt bílým panelem. Nad jevištěm visí ptactvo vyrobené ve stylu origami. Ještě jednou se tento motiv na chviličku objeví u Cio-Cio-San a také divačky dostávají papírovou květinu. Kostýmy šedavé a bílé pouze naznačují japonské prostředí (Roman Šolc). K tomu přidaná červená – holubičí šeď kostýmu Butterfly krásně kontrastuje se dvěma ostře červenými vějíři. Konzul Sharpless už od začátku v důstojné černé, Butterfly v černé končí. Činoherní režisérka Kateřina Dušková (šéfka činohry libereckého divadla) opeře jako takové patrně příliš nedůvěřuje. Režírovala do této doby v libereckém divadle Jakobína (2020). Ke dvojici Butterfly a Pinkerton přidává nadbytečný až obtížný baletní pár s klasickou baletní choreografií (pohybová spolupráce Alexey Yurakov). Domnívám se, že zejména při milostných duetech, ale i jinde, není třeba odvádět pozornost od hlavních postav, „aby mohly jen zpívat“. Proč jim odebírat pozornost diváků? Když během působivé, dojemné, geniální orchestrální mezihry, během níž Cio-Cio-San celou noc čeká na Pinkertona, nechá režisérka v pozadí scény promítat nesmyslné videoprojekce, tak to už (s prominutím) nedokážu pochopit vůbec. Nemáme operní režiséry? Nebo režiséry „neoperní“, avšak citlivé k operní interpretaci?

Paolo Lardizzone, Lívia Obručník Vénosová, foto Daniel Dančevský

Ale! Na jevišti jsou operní pěvci, operní herci. Především představitelka Cio-Cio-San Lívia Obručník Vénosová. Odvedla zcela mimořádný výkon, její pěvecký výraz je neoddělitelný od hereckého projevu. Zpívá svou Cio-Cio-San tak, že nedbá jen a jen o krásu hlasu, ale především sděluje, co se v postavě děje. Skutečná operní herečka, která má mimořádnou schopnost neustále modifikovat své pěvecké prostředky ve prospěch divadelního života postavy. Musí však mít pro takový u nás netradiční přístup hlasové i další technické prostředky. Nesmí se bát v patřičnou chvíli pozměnit nejen dynamiku, ale také modelování hlasu ve prospěch emotivních záchvěvů duše ztělesňované postavy. Patrně neexistuje jiná operní hrdinka, která téměř nesejde z jeviště a po celou dobu neustále odhaluje svůj nejintimnější vnitřní svět prostřednictvím velmi obtížného pěveckého partu. Pucciniho Madama Butterfly doslova stojí a padá s interpretkou Cio-Cio-San. Jak by ne. Kromě hlasových schopností je nezbytné, aby operní herečka dokázala vytvořit tu neuvěřitelně čistou a hlubokou ženu, v níž je dívčí nevinnost a touha po lásce, která nikdy nekončí. Lívia Vénosová se nebála použít obrovských dynamických a výrazových kontrastů, proti krásně plnému hlasu zněla neuvěřitelně výrazově sdělná pianissima i v nejvyšších hlasových polohách. Jako by její hlas byl hudebním nástrojem, který je možno použít i v jeho lehce modifikované funkci. Jako když například hrajeme na housle bez smyčce jako na drnkací nástroj nebo jemně zaklepeme na jejich ozvučnou desku… a to vše ve jménu výrazu, ve jménu intimního poselství divákovi. V rámci kvalitní, technicky vyspělé pěvecké linie, avšak se schopností divákovi umožnit, aby pochopil, jak bohatý je citový život dané postavy. Ač byla Lívia Obručník Vénosová v Liberci už v roce 2014 báječnou Foersterovou Evou, o dva roky později Massenetovou Thaïs a Janáčkovou Jenůfkou, roku 2018 Rachmaninovou Francescou da Rimini, o rok později Bystrouškou, loni Verdiho Desdemonou a Poulencovou Blanche de la Force, Madama Butterfly je její životní role.

Jiří Brückler, Jana Šrejma Kačírková, foto Daniel Dančevský

Americký důstojník B. F. Pinkerton je postava rozporuplná. Pokud jej však na samém začátku představíme jako naprosto povrchního hejska, jak se tady stalo, pak mu znemožníme, aby vypadal uvěřitelně ihned poté v následují svatbě s Cio-Cio-San. „Není to škoda, Antone Pavloviči?“ Takový hloupý hejsek by se musel ale hodně přemáhat, aby předstíral, že má aspoň na chvíli nějaký vztah ke své partnerce. Takže je už z principu nepřesvědčivý. I Cio-Cio-San by přes svou milostnou slepotu musela aspoň malinko pochopit, s kým má tu čest. Zahozený výjev.

Je tu ještě americký konzul Sharpless a jeho představitel Jiří Brückler. Je přesvědčivý po všech stránkách, a proto také on jediný může být poslední osobou, která smí umírající Cio-Cio-San sevřít v náručí. Samozřejmě, je tu také Petra Vondrová jako Suzuki, její výkon byl obdivuhodný, od matného začátku se prozpívala k dojemné svědkyni krutého děje. A milé světlovlasé dítě to jistilo…

Pucciniho Madama Butterfly je divácký titul a jistě jím bude i v Liberci. Jako Cio-Cio-San je možné vidět také Janu Šrejma Kačírkovou, v roli Pinkertona Aleše Brisceina, jako Sharplesse Pavola Kubáně, Alžbětu Vomáčkovou jako Suzuki… Běžte se podívat.

A – děkuji Vám, paní Lívio!

 

Sdílet článek:

Aktuální číslo

Nejnovější