Nebývá zvykem, aby se „činoherní“ režisér vyjádřil ke specifice režírování opery jako při předpremiérové besedě ve Státní opeře Martin Čičvák, který vtipně poukázal na to, že se operní hudbě zkrátka přizpůsobit musí, protože mu předurčuje temporytmus inscenace. Zejména mezihry jsou zrádné. V Macbethovi režíroval svou čtvrtou operu a řekla bych, že k ní postupně nalézá klíč.
Verdiho Macbeth je operou, která má typické znaky skladatelových ranějších prací, ale zároveň v ní poprvé zhudebnil Shakespearovu předlohu – upravenou ovšem pro účely operního díla. Je známo, že svého libretistu F. M. Piaveho neustále nutil k co největší stručnosti textu a sám velmi dbal na dramatickou stavbu toho podivného příběhu. Vstoupil jím do nové řeky, v níž se neodehrává milostný příběh, ale psychologická hra o dvou jedincích, jejichž touha po moci je přivedla k řetězci zločinů. Dvě temné postavy, které ve svém osudovém spojení klesají pod tíhou svých činů, jsou mimořádnými pěvecko-hereckými úkoly, jakých není v oblasti opery mnoho. Vyžadují interprety, kteří dokážou nejen bravurně zpívat, ale ve své osobě ji bezešvě propojí s výrazovou přesvědčivostí operního herectví.
Režisér Martin Čičvák usiloval o koncepční prostotu, o jasnost a srozumitelnost inscenačního jazyka. V Macbethovi má velmi významnou roli sbor, pro který inscenátoři zvolili nevýrazné několikavrstvé oblečení lidí, které jsme nepříliš dávno mohli potkat na ulici. Veškeré kostýmy oscilují mezi bílou, černou a šedou (Marija Havran) a scénografie vsadila na černé odhalené jeviště, které je horizontálně vyhloubeno do obdélníkového tvaru a obsahuje u obou delších stran tři různě hluboké schody (Hans Hoffer). Sbor se tedy může podle potřeby divákům ztratit z očí, může být do této prohlubně částečně ponořen. Také král Duncan schází po schodech dolů do nitra scény a tam se odehraje jeho vražda, skryta očím diváků. A také ten klesající balvan, který visí nad jevištěm, by mohl klesnout ještě mnohem hlouběji, kdyby se mu to dovolilo. Sbor jako by vypolstrovával ten kráter v zemi.
Na začátku opery potkávají Macbeth a Banco Čarodějnice – tady dámy v černém s ďábelskými kozlími rohy (včetně nápovědky, která je umístěna ve středu jeviště, ale nekryta nápovědní boudou). Plocha jeviště je pokryta mrtvolami, které Čarodějnice okrádají a baví se tím. Sborové výstupy mají i svou jednoduchou choreografii (Tomáš Krivošík), tři tanečníci break dance jsou báječně využiti pro předěl v určitých mezních situacích. Macbeth zůstává na jevišti i při úvodní scéně Lady Macbeth se čtením jeho dopisu. Jeho Lady s ním obratně manipuluje, oba však zjevně mají syndrom bezdětných manželů, kteří jeden bez druhého neudělají krok a ze všeho nejvíc nenávidí ty, kteří jsou na rozdíl od nich obdařeni dětmi. Proto to nemilosrdné vyvraždění Macduffovy rodiny, proto snaha zabít nejen Banca, ale také jeho syna Fleance. A proto se při druhé věštbě zjeví Macbethovi králové ve své dětské podobě a také vrazi, kteří mají zabít Banca s jeho malým synem, se maskují do klaunského převleku, aby si získali Fleancův zájem a otupili Bancovo podezření.
Představitelky Lady Macbeth, lišící se od sebe typově, měly rozdílnou variantu kostýmu. Proměny kostýmů sboru probíhají během jevištních akcí, atmosféra každého sborového výstupu je jiná a režisér je dokáže od sebe odlišit a působivě je charakterizovat. O hosty na slavnostním banketu u Macbethových „pečuje“ organizátorka, Dvorní dáma, která se snaží, aby z Macbethovy duševní krize pokud možno nic nezaznamenali. Pasivní pozice sboru se v Macbethově optice náhle mění v pozici útočnou, agresívní, když k němu a k Lady náhle vztahují své zakrvácené ruce.
Dvojí obsazení premiér bylo tentokrát zvláště zajímavé. Anda-Louise Bogza zjevně respektovala režisérovy požadavky na výrazivo vzdálené obvyklým operním manýrám, její herecký výkon byl uměřený a pěvecky zvládla roli s patřičným přehledem, zatímco Jolana Fogašová od počátku nasadila razanci nejen hereckou, ale především pěveckou, bez níž by roli mohla patrně těžko zvládnout. Výkon byl zřejmě na hranici jejích možností – při takovém hlasovém vypětí prozradila dosti značné rozvibrování hlasu i jeho rozdělení do několika různorodých rejstříků.
Premiérový Macbeth pana Antona Keremidtchieva byl herecky nevýrazný, pěvecky se šetřil až na svou poslední árii, kterou zazpíval excelentně. Vážím si výkonu Martina Bárty, který na roli Macbetha cílevědomě pracoval a prokázal bohatší rejstřík svých výrazových prostředků než kdykoli předtím. Obdivuhodně zvládl i dramaticky nejvypjatější záchvěvy své role a věřím, že bez premiérové tenze bude postava Macbetha v jeho podání dále dozrávat. Výkon Jaroslava Březiny v roli Macduffa na druhé premiéře předčil pěvecky i svou bohatou emocionalitou kvalitní výkon Martina Šrejmy z premiéry první. Obě Dvorní dámy (Lucie Hájková a Lucie Silkenová) na sebe upozornily přesně odvedenou prací, zatímco oba Bancové (Roman Vocel a Miloš Horák) byli více než matní po všech stránkách stejně jako Ivo Hrachovec v malé roli Lékaře, který naopak vyzněl v podání Lukáše Hynka-Krämera znamenitě.
Hudební nastudování Jiřího Štrunce mělo velmi dobrou úroveň, orchestr hrál pod jeho vedením pozorně, respektoval pestré agogické a dynamické změny, kterými dirigent propojil hudební složku opery do jednotného dramatického celku. Při druhé premiéře také na sebe plynuleji navazovaly jednotlivé scény a souhra sboru s orchestrem byla přesnější. Čičvákova režie dala vyniknout hudebním kvalitám Verdiho Macbetha tím, že potlačila jakoukoli nadbytečnou snahu o sebeprosazení. Inscenance Verdiho opery Macbeth vyznívá podle mého názoru velmi kompaktně také díky přehledné, prosté, jednoduché výtvarné podobě, která přemíru černých prvků nechává jen vzácně prosvětlovat bílou nebo ještě vzácněji stříbrnou barvou – pro koruny krále a královny Macbethových a pro celostříbrná královská zjevení (i s obličejovými maskami) včetně krále Duncana a jeho synů. Prostota scénografického sdělení – scéna se otáčí až před náměsíčnou scénou Lady Macbeth a vystačí si s jednou kovovou židlí a s výsuvným sloupem pro druhou věštbu a pro nového krále Malcolma, s černými netkanými textiliemi a při použití černého bobinetu také s promítáním synchronního filmového záznamu zejména v závěrečné scéně Macbethova umírání. Zajímavost – dvě premiéry končily různě. Při té první se Macbeth těsně před zavřením opony z posledních sil vrhl na Macduffa, při druhé se už jen mrtvě sesunul k jeho nohám.
Považuji Verdiho Macbetha za další kladný postupný krok na cestě Státní opery pod křídly Národního divadla za kvalitou nejen hudebního nastudování, ale také celkového inscenačního pojetí na jevišti bývalého Nového německého divadla a Velké opery 5. května…
