Loyova Rusalka v Drážďanech

Dvořákovu Rusalku inscenoval Christof Loy před necelými dvěma lety v Teatro Real Madrid v koprodukci se Semperovou operou v Drážďanech, Teatro Comunale di Bologna, Gran Teatre del Liceu Barcelona a Palau de les Arts Reina Sofía ve Valencii. Kopii madridského inscenačního řešení Rusalky v režii Christofa Loye se scénografií Johannese Leiackera, s kostýmy Ursuly Renzenbrink a choreografií Klevise Elmazaje uvedla ve scénickém nastudování Johannese Stepaneka drážďanská Semperoper poprvé 7. května 2022. Viděla jsem 4. června její čtvrtou reprízu a byla to repríza značně atypická. Za dirigentským pultem stál zcela výjimečně pro toto jediné představení pan Christoph Gedschold (od sezóny 2021/2022 hudební ředitel Oper Leipzig), autorkou drážďanského hudebního nastudování a dirigentkou ostatních představení do konce této sezóny je totiž mladá dirigentka Joana Mallwitz (bude od sezóny 2023/2024 šéfdirigentkou a uměleckou šéfkou Konzerthausorchestru Berlín). Na podzim, při další sérii uvedení této Rusalky, se v Drážďanech změní dirigent a také obsazení hlavních rolí.

V tom představení, které jsem navštívila, zaskočila za náhle onemocnělou představitelku Ježibaby Christu Mayer slovenská mezzosopranistka Jolana Fogašová. Neměla to snadné, protože se kromě aranžmá musela naučit mnoho otevřených škrtů. V roli první žínky vystoupila Ofeliya Pogosyan, druhou žínku pak kvůli nemoci nezpívala naše Štěpánka Pučálková, nahradila ji její kolegyně Sandra Maxheimer, zatímco třetí žínka Constance Heller si poranila ruku a omluvila se za svou omezenou pohyblivost. Členkou Mladého ansámblu Semperovy opery byla také představitelka Kuchtíka Nicole Chirka a počínala si velmi šikovně. Zpívalo se česky (Sprachcoach Tschechisch Lucie Ceralová) na velmi slušné úrovni, titulky byly v němčině a v angličtině.

Rusalka svou fantazijností láká mnoho inscenátorů a ti ji interpretují přerozmanitými způsoby. Na krajních pólech inscenačních výkladů je naivní průhledná pohádka, na opačném konci spektra se inscenátoři přiklánějí k vlastnostem, které Rusalce vetknula doba vrcholného fin de siècle jak v Kvapilově libretu, tak ve Dvořákově hudbě. Vždyť Rusalka měla svou světovou premiéru v Praze v březnu roku 1901.

, foto Ludwig Olah

V této chvíli odbočím, protože považuji za nezbytné zmínit se o inscenaci Rusalky, která mne svého času velmi zaujala a téměř bezezbytku okouzlila. Tato legendární inscenace měla premiéru roku 1983, ano, tedy před čtyřiceti lety, v English National Opera v Londýně, režíroval ji David Pountney ve scénografii geniálního Stefanose Lazaridise. Po těch pohádkových Rusalkách, s nimiž jsem se do té doby u nás setkávala, mi předvedla, že lze jít hluboko do nitra příběhu, do výkladu postav s pomocí freudovské psychologie, do detailního propracování jejich akcí a reakcí v situacích, v nichž se ocitají, že lze přesně vypracovávat jejich vztahy. Inscenační tým byl zjevně jednotný v názoru včetně dirigenta Marka Eldera a mimořádných představitelů postav.

Ještě než jsem se však seznámila s touto inscenací, našla jsem maketu scény Stefanose Lazaridise k této Rusalce na scénografické výstavě Pražské Quadriennale. Představovala výstavný pokoj s bílými zdmi a se čtyřmi bílými postelemi. Měl vysoká okna a prostorný krb. Rozbitými okny trčely do interiéru holé větve stromů. Říkala jsem si překvapeně – tu Rusalku musím vidět, protože pokud je taková její scénografie, mohla by to být inscenace, která jde do nebývalé hloubky Rusalčina osudu. Byla. Rusalka, sedící opuštěně na houpačce zavěšené na tahu vysoko nad jevištěm, měla nohy svázané k sobě. Byla to vodní panna, která opravdu nemohla chodit. Během předehry se rozestoupila prkenná podlaha a pod ní se objevila vodní hladina. Vedle jezera stálo Rusalčino lože, spíš kovová nemocniční postel, na kterou ji houpačka spustila. Byl to jakýsi dívčí penzionát, v němž byla Ježibaba upjatou vychovatelkou Rusalky a jejích sester vodních žínek. Když Ježibaba Rusalce kouzlem umožnila chodit, uvolnila jí nohy od bandáže. Přísný táta Vodník přijel na pojízdném křesle. Jeho pohybový hendikep zajisté ještě dále ovlivnil i vztah k Rusalce. Freudovské rysy…

Madridská Rusalka Christofa Loye vychází z podobných inscenačních úvah a východisek. Také její scénografii vévodí interiér, je to však interiér foyeru divadla včetně divadelní pokladny. Jedněmi z dveří do něj vteklo masivní kamenné pole. Protože je svět přízraků a lidí propojen, nebo protože do světa lidí počítáme hlavně Cizí kněžnu a společnost na princově zámku? Ve druhém jednání (na zámku) vidíme otevřenými dveřmi v pozadí náznak bohaté výzdoby hlediště, ve třetím jednání jej nahradilo další obrovité skalisko.

, foto Ludwig Olah

Na začátku opery se v divadelním foyeru scházejí všechny sólové figury s výjimkou Cizí kněžny. Ježibaba sedí u stolu s Vodníkem, dva klauni (Hajný s kuchtíkem) provádějí komické výstupy ve stylu němé filmové grotesky (etuda s žebříkem), mají na sobě černé obleky a bílé košile. Takto je oblečen i Vodník a Princ a také pánský balet na zámku. Lovec (Simeon Esper) je kostýmován jako Pierot. Všichni jsou jedna posmutnělá divadelní banda – Ježibaba, macecha Rusalky, má vypadat jako vysloužilá ordinérní subreta a paní domácí. Mimochodem – podrobný článek v programu od Joana Matabosche, který objasňuje principy Loyovy inscenace, je převzat z programového sešitu madridské inscenace a lehce pozměněný děj opery napsal sám režisér. Lesní žínky jsou v pestrobarevných baletních šatech s širokými tylovými sukněmi a tančí na špičkách tak, jak by ráda i Rusalka celá v bílém baletním, kdyby neměla bolavou nohu a nechodila o berlích. Leží bezmocně v posteli a do baletních střevíců se obuje teprve po proměně v němou dívku.

Druhé jednání (zámek) dává najevo, že je Rusalka opravdu velmi zakřiknutá, oblečená do obyčejných nenápadných květovaných letních šatů a Princ ji vůbec nešetří, byť má viditelné výčitky svědomí. Poprvé jsem viděla Prince, který se k Rusalce chová chvílemi dokonce i něžně, je vidět, že ji má rád, avšak Cizí kněžna jej samozřejmě na místě svede bez sebemenších obtíží. Až na dálku pak Princ Rusalce dokáže říci: „Mrazí mne tvoje ramena, bílá ty kráso studená!“ Polonéza je tu choreografickým zpodobněním skupinových orgií, které si nekladou žádné meze (sbor „Květiny bílé po cestě“ zní za jevištěm). Rusalka odchází zpátky do svého bývalého světa v bílých svatebních šatech (do kterých jí pomohli Hajný s Kuchtíkem!) a zůstane v nich. Když za ní přijde Princ a ona k němu poprvé promluví, je jejich poslední polibek plný lásky a vášně. Princ umírá a Rusalka pomalu odchází přes masivní skalní moře do bezčasí…

, foto Ludwig Olah

Nemohu-li hodnotit hudební nastudování, o němž mohu říci jen tolik, že se dirigent snažil o dramatické vyznění některých pasáží, ale detaily se zabývat nemohl. Občas docházelo i k drobnějším nesouladům mezi jevištěm a orchestřištěm. Orchestr a sbor (sbormistr Jonathan Becker) a také sólisté jsou spolehliví. Vodník, mladý Alexandros Stavrakakis, byl do roku 2018 členem Mladého ansámblu Semperoper a teď už je zcela zaslouženě stálým členem ansámblu sólistů opery. Má krásně barevný znělý bas se širokými výrazovými možnostmi. Křehkou a výborně zpívající Rusalkou byla Olesya Golovneva, která alternovala tuto roli s Asmik Grigorian už v Madridu a naučila se tam i baletit na špičkách. Takto, jako éterickou bílou vílu, ji poprvé vidí Princ. Stejně dokonale ztělesnila Elena Guseva svůdnou a temperamentní Cizí kněžnu. Výborný byl i Sebastian Wartig jako Hajný (od roku 2013 člen Mladého ansámblu, od 2015 součást sólistického ansámblu). Vida, proč drážďanská opera po celá léta zřizuje svůj Jungen Ensemble der Semperoper! Velmi dobře ví proč! Neměli bychom se z toho (konečně) poučit? Máme talentované pěvce, kteří se uplatňují v cizině.

A nakonec český Princ Pavel Černoch. Výborně zpívající svým dobře školeným tvárným tenorem lirico spinto italského kovového témbru. Studoval zpěv u svého mentora Paola de Napoli ve Florencii a dodnes s ním spolupracuje. Báječně vytváří postavu, nešetří obličejovou mimikou a dává Rusalce uvolněně najevo, že ji miluje, že se mu líbí. Dokáže ji i něžně přivinout, ale – nemůže si pomoci, Cizí kněžna a také jeho nejbližší okolí podléhá sexu tak snadno a Rusalka je pro ně pro všechny divná, cizí, chladná, nudná. A přesto jde Princ nakonec za ní a umírá smířen v jejím náručí. Závěr pročišťuje střet dvou rozdílných emocionálních světů. Pavel Černoch bude v této Loyově inscenaci účinkovat také v Palau de les Arts Reina Sofía ve Valencii. Tím však jeho princovské období nekončí. Bude Princem v amsterodamské Rusalce, ve Wiener Staatsoper a v Metropolitní opeře v New Yorku. Tomu říkám rozvíjející se kariéra. Je zasloužená – Pavel Černoch se jí velmi soustředěně věnuje…

Sdílet článek: