„Co se stalo? Kde jsou?“ zvolala úzkostlivě.
„Pokud, děvenko, máte na mysli toho vašeho včerejšího mládence, musel jsem ho poslat pryč. Moc se mu nechtělo …Váš bratr ho šel doprovodit ke člunu, bude tu co nevidět; brzy ráno se tu objevila holubice, jejímž úkolem, zdá se, je odtáhnout loďku i její drahocenný náklad bezpečně do téhož doku, ze kterého naším směrem původně vyplula. Jestli vám ale jde o vašeho pěstouna… pak se obávám, že tu vznikla poněkud prekérní situace. Byl jsem tady kolem jedné v noci, poněvadž jsem zaslechl jakýsi hluk. Zjistil jsem, že ti dva se chystají k dalšímu souboji, do jisté míry snad vyprovokovanému skutečností, že pekáč zůstal i s obsahem v kuchyni (spíž by bývala byla vhodnějším úkrytem). Možná se v tomto bodě mýlím – jednou věcí si však jsem stoprocentně jist: původním úmyslem hraběte bylo svého protivníka nejen zranit, zohavit a zbavit ho tak jeho čarovné moci, nýbrž, a to především, ho nečestně zabít – ve spánku, bez možnosti obrany. Pár minut jsem to soudcoval, ale pak odbila jedna…“ (odkašlal si a odmlčel se). „Dobře to můj otec vždycky říkal: nic se nemá přehánět, zvlášť, když se rozhodnete vystupovat jako někdo, kým vlastně nejste… Zkrátka a dobře, jak sama dobře víte (nebo nevíte), o jedné hodině z půlnoci se všechno promění. Váš kavalír se tudíž opět stal šelmou – najednou tu stál a držel v zubech obrovskou, čerstvě zakousnutou krysu. Utíkal za vámi, chtěl se pochlubit svým úlovkem… Vy jste ale spala tak tvrdě, že vás nedokázal vzbudit. Seběhl tedy zase dolů a já si náhle uvědomil, že ani ze své moci nebudu nikomu schopen vysvětlit, odkud se na krku hraběte objevily ty čtyři ošklivé rány. Vypravil jsem tedy vašeho hrdinu na cestu (má to dost daleko, dal jsem mu s sebou kus husy). Možná jsem se ale unáhlil… Čekal jsem, že se hrabě brzy či později zase promění v člověka – u mrtvých tomu tak zpravidla bývá – on však onou krysou zůstal už napořád. Chtěl jsem ho vyhodit ven na dvůr, kde by se o něj byl jistě někdo odpovídajícím způsobem postaral, jenže mezitím přišla jeho choť, a když ho viděla, tak strašně vyváděla, že jsem ji musel zamknout do jejího pokoje, a teď už jen čekám na posily, které ji odvezou tam, kde nikomu neublíží a hlavně nebude moct ubližovat sama sobě.“
„Ale co se teď stane se mnou?! A co on – uvidím ho ještě vůbec?!!!“
„Nepochybně ano. Obávám se však, že k tomu nedojde dříve, než za rok – neboť tak je to psáno v knize vašich osudů. Kdyby se vám opravdu moc stýskalo, můžete se zkusit za ním vydat.“ Vstal a pokynul jí, aby se s ním podívala z okna. „Pohleďte – přímo před vámi je široká, dlážděná cesta a po jejích stranách se vinou dvě kamenité a úzké. Všimněte si, kam se ze dvora ubírají stopy kočičích tlapek – k jedné z těch méně pohodlných stezek. Můžete ji sledovat, můžete si vybrat i cestu jinou – ač se to nezdá, všechny vedou stejným směrem. Právě tak ale můžete čekat i tady. Tajemství, která byste ráda poznala, se před vámi i doma otevřou jako květiny – až přijde jejich čas. Není třeba hledat daleko odtud: váš poklad je zde – ve vašem vlastním srdci.“
A tady se náš příběh uzavírá; jeho konec zůstává nedopovězen. Uposlechla Elsa králových rad, měla sdostatek trpělivosti vyčkat návratu toho, jehož jméno se měla dozvědět až po zdánlivě dlouhé době, již však ve skutečnosti vítr času odvane v jediné vteřině? Či snad přece jen vykročila za svým snem – a pokud ano, vybrala si cestu pohodlnou, nebo trnitou? Co o tom soudíš, vtipná čtenářko?
SUPPLEMENTUM PRO TY, KDO BY CHTĚLI VĚDĚT, „CO SE STALO POTOM“
Za předpokladu, že Elsa projevila sdostatek trpělivosti (jsou i takové ženy, jakkoliv si někteří pošetilí lidé myslí, že tomu tak není), poté co uplynul jeden rok, přikutálelo se směrem od přístaviště křivolakou cestou na nádvoří zámku, který Elsa sdílela se svým bratrem Gottfriedem, bílo-šedo-černé klubíčko. Rozvinulo v mourovatého kocourka, jenž vysedával na okně a občas honil myši. Každou noc se měnil v muže – na jedinou hodinu. Elsa si toužebně přála, aby to bylo opačně – aby v jejích komnatách vysedával a na jedinou hodinu se v kocoura měnil muž (nebo ještě lépe: aby zůstal mužem natrvalo). Nezabíraly polibky – úderem jedné v noci se vždycky na polštáři objevil do klubíčka stočený kocour (ty, laskavý čtenáři, dobře víš, že podle pohádkových zákonů tomu ani jinak být nemohlo). Nepomáhaly ani modlitby. Až jednou, usínajíc v pláči, zaslechla povědomý hlas, který se jako zlatá páska vinul kocouřím předením:
“Vezmi ovčí vlnu, spřeď ji s podsadou mého kožíšku a svými vlasy. Pokud chceš, abych zůstal a proměnil se v člověka, musíš z té vlny vyrobit kus oděvu s nordickými vzory, a ten mi obléknout. Musíš ale pracovat rychle, za nejbližšího úplňku.”
Hned následujícího jitra vzala Elsa kartáč a začala kocoura česat; jakmile měla dostatek jeho podsady, dala se do předení. Pak nastal úplněk a ona pletla a pletla – to, co bylo nejsnazší: pár ponožek. Měsíček svítil jako rybí oko, když byla konečně se svou prací hotova. Bila půlnoc, když uzavírala druhou špičku. Odložila poslední jehlici – a všimla si, že se lem začal párat. Snažila se ho zachytit háčkem, ale oko jí pokaždé vyklouzlo a utíkalo. Jedna hodina s půlnoci se neúprosně blížila – rychle svému kavalírovi natáhla jednu ponožku, pak druhou. Hodiny odbily jednu. Její rytíř zůstal rytířem – ale tam, kde oko uteklo, mu na noze zůstal proužek mourovaté srsti.
