Herold pokrčil rameny a bezmocně rozhodil rukama. Opakoval svou výzvu znova –tentokrát směrem k osazenstvu kuchyně. Opět zavládlo ticho. Friedrich vrhl vítězný pohled nejdřív na krále, pak na Elsu, a posupně se zachechtal:
„Tak to vidíš, ty vražednice… kdo by za tebe nasazoval život? Usvědčila ses sama – na popraviště s tebou! Nebo ještě líp: vyřídíme to na místě! Právoplatně zdědím tvůj majetek – tady a teď!“ Vrhl se ke krbu, popadl rožeň a zaútočil na vyděšenou dívku. Král vytasil kord, který se skrýval v jeho holi; použít ho však na Elsinu obranu nemusel. Po celou tu dobu si kocour na lavičce zadumaně hrál se zalomenou špejlí, kterou našel na podlaze. Teď ale vyhrbil hřbet a výhružně zamňoukal; pak skočil. Elsa nevěřila svým očím: ve vzduchu se zablýsklo, zavlál bílý plášť a zatřpytila se stříbrná zbroj. Na okamžik se před ní zjevil ztepilý muž s kučeravými vlasy, zlatým rohem po boku a mečem v ruce. Rožeň vyletěl obloukem z ruky jejího pěstouna, který se svalil na zem; zahlédla ještě, jak se špička meče dotýká jeho krku a zaslechla byť podivuhodně sladce znějící, přece jen hrozivý hlas: neznámý Friedricha varoval a zároveň mu šlechetně daroval život. Vzápětí už bylo všechno, jako dřív – na stole ležela polorozmrzlá husa, kocour seděl na lavičce a poklidně si olizoval náprsenku; pravá přední tlapka volně spočívala na špejli. Labuť kulhala po kuchyni, chvílemi zůstávala stát na jedné noze, zraněnou druhou zvednutou a přitisknutou k tělu. Telramund se těžce zvedl. Levou rukou se opřel o desku stolu, pravou chytil kuchyňský nůž: „Zabiju tě! Zabiju vás oba – všechny tři!!!“
Ledově studený hlas jeho lenního pána ho zarazil: „Pamatujte se, Friedrichu! Labutě patří podle práva koruně – tato mladá dáma spadá od nynějška pod moji ochranu, a kocoura svěřuju její péči: bude vědět líp, než vy, jak se postarat o toho, kdo ji právě zachránil před katovou sekerou! Nedotknete se ani jednoho z nich – jinak jste synem smrti!“
Elsa zavrávorala a klesla na židli u krbu. Oběma rukama si zakryla obličej; kocoura, který jí skočil na klín, třel se o ni hlavou a hlasitě předl, zpočátku téměř nevnímala. Teprve když na ruce ucítila dotek jeho věčně vlhkého, studeného nosu, pevně ho objala.
„Kdo jsi – prozraď mi odkud jsi přišel…“ šeptala mu do ucha. Kocour k ní obrátil tmavé oči, ale neřekl nic. Předl dál a dívka ke svému úžasu slyšela nejen hluboké vibrace, ale i jednotlivá slova: její malý rytíř ji žádal, aby se ho na nic nevyptávala. Pohladila ho tedy, políbila zkadeřenou srst na jeho hlavě (kocour však zůstal kocourem – snad proto, že v krásné prince se za podobných okolností proměňují výhradně žabáci) a šla po své práci. Připravila nádivku, husu dala do trouby, zadělala těsto na bábovku, pro své návštěvníky ze zvířecí a ptačí říše přichystala pohoštění, umyla nádobí a zametla… a jen občas se láskyplně ohlédla po lenošce, v jejíž hloubi poblíž krbu spočíval její mourovatý ochranitel – pod dekou, kterou ho pečlivě přikryla. Labuti udělala z třísek na podpal dlahu a umístila ji do měkce vystlané bedýnky. Tak uplynul den i večer a nastala noc. Elsa chtěla kocoura vzít do své podkrovní ložničky – naznačil jí však, že by si přál zůstat s labutí. Vzdálila se, plna obav ze zlých úmyslů svého pěstouna; těsně po půlnoci pro jistotu sešla znova dolů. Užasla – v lenošce neodpočíval pod přikrývkou kocour, nýbrž člověk, jemuž vděčila za svůj život. Posada byla prázdná; na druhé straně krbu ležel na lavici chlapec s obvázanou nohou – její bratr Gottfried.
Spanilomyslný čtenáři! Jsa hudebně vzdělán, jistě nyní předpokládáš, že Elsa nedokázala potlačit svou zvědavost, neznámého probudila, začala ho perlustrovat a příběh skončil tragicky (jsou dokonce i tací pošetilci, kteří se domnívají, že vinen tím, k čemu nakonec došlo, byl „vy víte, kdo“, protože po Else příliš toužil). Mé pero se však vzpírá něco tak lživého napsat. Věci totiž ve skutečnosti nabraly spád zcela jiný. Elsa moudře postavila svíčku, kterou nesla, tak, aby její světlo nepadlo na tvář ani jednoho ze spících, téměř neznatelně se dotkla jejich vlasů (francouzština pro to má krásné sloveso „effleurer“) a vdechla oběma vzdušný polibek na čelo. Pak se vrátila do svého pokojíčku; poklekla u postele a chvíli se vroucně modlila. Spánek se na ni snesl brzy; během následujících hodin sice měla pocit, že se v domě něco děje, ba dokonce že ji někdo volá a prosí ji, aby se vzbudila, cítila, že ji šimrají vousy tvrdé jako dráty, ale únava ze zážitků předchozího dne jí zabránila otevřít oči. Ráno nedočkavě vběhla do kuchyně, aby se přesvědčila, že to, co v noci viděla, se jí nezdálo. Našla tam však jenom krále, který si k snídani tlustě mazal chleba husím sádlem.
Pokračování příště
